V loňském roce jste získal cenu World Press Photo za videoreportáž The Displaced (Vysídlení). Divák se v ní pomocí technologie virtuální reality ocitá přímo uprostřed děje. Čím je pro vás ta technika zajímavá?

Používám virtuální realitu, abych lidem maximálně přiblížil situace v konfliktních zónách. Ve filmu The Displaced vystupují tři děti ve třech částech světa – v Jižním Súdánu, na Ukrajině a v uprchlickém táboře v Libanonu – a příběhy jsou vyprávěny z jejich perspektivy, realitu vidíme jejich očima. Když se film objevil na webu The New York Times, vyšly noviny se speciálními brýlemi, které se dají připojit k iPhonu a s jejichž pomocí si lidé mohli snímek přehrát.

Ale virtuální realita není všespásná, je to jen jeden z nástrojů, které můžete použít. Když Roger Fenton, jeden z prvních válečných fotoreportérů, v polovině 19. století dokumentoval válku na Krymu, jezdil s fotografickým vozem taženým koňmi. Obrazy války se mění, ale nejdůležitější zůstávají příběhy – média vyvíjejí nové způsoby, jak upoutat pozornost, ale když nemáte dobrý příběh, žádná technika vám nepomůže.

Mě virtuální realita zajímala, chtěl jsem být jedním z prvních, kdo ji použijí v žurnalistice, a natočili jsme s její pomocí ještě film The Fight for Falluja (Boj o Fallúdžu) o iráckých jednotkách snažících se dobýt město okupované Islámským státem. Ale v dalších reportážích jsem se od virtuální reality zase odpoutal.

Stanice MTV se nedávno rozhodla zeštíhlit dosavadní zpravodajský tým a zaměřit se na výrobu krátkých videí, která víc odpovídají tomu, jak mladí lidé používají média. Vypadá takhle budoucnost žurnalistiky?

Média jsou zoufalá, potřebují zastavit odliv čtenářů či diváků a mediální domy jsou pod silným tlakem, aby vytvářely nové zdroje zisku. Video je nejzajímavější, nejslibnější oblastí – ne pro publikum, ale pro inzerenty. Sám dělám audiovizuální žurnalistiku sedm let a můžu vám říct, že je velká propast mezi tím, jak lidé sledují videa na internetu, a způsobem, jakým se taková videa snaží vytvářet mediální společnosti. Video se stalo jednoduchou odpovědí na výzvy dneška a prozatím opravdu přináší tržby, ale až se ta novinka okouká, peníze se přelijí zase jinam. Snižovat kvalitu a propouštět zkušené novináře – ať už dělají psanou, nebo audiovizuální žurnalistiku – je velká chyba. MTV je jeden příklad, ale obávám se, že tucty dalších médií dělají nebo budou dělat totéž.

Jaká atmosféra panuje v současné americké žurnalistice, když Donald Trump obviňuje média z šíření „fake news“ a sám vypouští „alternativní fakta“?

Společnost v USA je dnes rozdělenější než kdy dřív v novodobé historii. Čím dál víc lidí věří jenom svému názorovému táboru a ignoruje tábor druhý. Moje primární publikum jsou lidé, kteří hledají informace v The New York Times, ale zároveň doufám, že se mi podaří oslovit i tu „druhou stranu“ – že poselství příběhů, které vyprávím, jde mimo pravicové či levicové názory. Společenská atmosféra ve vztahu k médiím se vyostřila a každý novinář je dnes podroben pečlivému zkoumání. Chápu to jako výzvu a důležitý moment, protože každý ze sebe musí vydat to nejlepší.

Navíc dnes hlavním titulkům amerických médií až příliš dominuje domácí politika. Ta je samozřejmě podstatná, s nástupem Donalda Trumpa přišla důležitá změna, ale pořád zuří krutá válka v Jemenu nebo v Jižním Súdánu a světová veřejnost se o to příliš nezajímá. Nemluvě o nebezpečích plynoucích z klimatické změny, o těch nikdy nemůže být napsáno dost.

Reportujete ze zemí, kde zuří války, případně epidemie. Dokázaly vaše reportáže něco změnit, někomu pomoci?

Všichni, kdo se věnujeme válečnému zpravodajství, svou práci děláme s vírou a nadějí, že se nám podaří něco změnit k lepšímu. Když jsem v šestnácti sledoval reportáže z americké invaze do Iráku, způsobilo to velkou změnu v mém životě a v mém vnímání Spojených států. Doufám, že moje práce na někoho zapůsobí podobně, jako tehdejší novináři dokázali zapůsobit na mě.

Ve svých reportážích často vyprávíte lidské příběhy z válečných konfliktů. Víte vždycky, na kterou stranu se postavit? Například v Sýrii je dnes těžké poznat, kdo je dobrý a kdo zlý…

To samozřejmě může být velký problém. Když jsme v Iráku natáčeli reportážní film Major Sajjad o boji proti Islámskému státu, strávili jsme nějaký čas v Mosulu a snažili se porozumět místní situaci. Když jsme potom jezdili s iráckými jednotkami, vozili jsme si raději vlastní jídlo a vybavení, abychom si udržovali aspoň symbolický odstup a nezávislost. Ale s majorem Sajjadem, hlavním hrdinou našeho filmu, jsme se spřátelili a dodnes si za pomoci internetového překladače píšeme na Facebooku.

V Sýrii jsem natáčel naposledy v roce 2013, kdy byla situace přehlednější než dnes a překročit hranice bylo snazší. Tehdy jsem jezdil s opoziční Svobodnou syrskou armádou, ovšem tím jsem si zavřel dveře k poznání druhé strany konfliktu, vojsk prezidenta Asada – i když bych si velice přál se tam vypravit a mluvit s lidmi na vládních územích.

Dnes je Sýrie dějištěm velkého mezinárodního střetu a pro amerického novináře je obtížné se tam bezpečně pohybovat.

Zažil jste řadu válek – našel jste v nich nějakého společného jmenovatele? Proč spolu lidé pořád válčí?

Válka je stará jako lidstvo samo, bohužel je součástí našeho přístupu ke světu. Ačkoli jsme v podstatě stejní, sami sebe vnímáme jako odlišné od ostatních. A to je podle mě ten společný jmenovatel všech válek – že tolik lidí na světě vidí spíš rozdíly než podobnosti. Moje práce je ukazovat právě to společné, co sdílíme všichni.