Luxus se od antiky pojil s přemírou a zhýralostí, znamenal nevěru a frivolnost. Teprve v moderní době se začal spojovat s pohodlným a přepychovým životem, jaký si mohl člověk zaslouženě i nezaslouženě dopřát díky svému původu, úspěchům nebo životní náhodě. Tělesné požitky nahradilo materiální blaho, ale i tak se nadále s luxusem běžně spojuje nezřízený chtíč.

Luxus svobody přináší současně pocit konejšivého pohodlí i obavu ze ztráty soudnosti. Vyvolává nejen odvěkou iluzi, že člověk může cokoli, protože je mírou všeho, ale zrovna tak zdání, že neexistuje rozdíl mezi uměřeností a excesem. Hrozí, že se z excesu napříště stane měřítko a z hodnot jejich vysmívané protiklady. Údělem moderního člověka je neustálé přehodnocování hodnot a hledání smyslu i v nesmyslně absurdních situacích, avšak luxus svobody představuje současně hrozbu, že se existenciální absurdita promění v sociální normu a z pochyb přehodnocování se stane jistota znehodnocení všeho, co stojí v cestě momentálnímu mocenskému zájmu.

Luis Buñuel a mnozí další svědci minulého století si dobře uvědomovali, že svoboda se snadno může stát přízrakem. Zatímco řád společenských konvencí skrývá nebezpečí autoritářství, ze svobody se může zrodit tyranie libovůle. Dávno před Buñuelem a dalšími avantgardisty, kteří viděli, jak se jejich utopické sny postupně mění v noční můry modernity, však upozornil Alfred Jarry v Králi Ubu na zvláštní konstelaci, kdy pod maskou společenského řádu a konvencí bují anarchie bláznivosti a pošetilosti, kterou však nelze chválit po vzoru Erasmově nebo podřídit řeči dramatu, jako to dokázal Shakespeare.

Kromě rozdováděného využití slavných shakespearovských syžetů obsahuje Král Ubu i Rabelaisovu nebo Cervantesovu genetickou stopu ducha nepřístojnosti, který nás chrání před vážnou tváří světa a jeho moci. Na rozdíl od raně moderních románů však může Jarryho patafyzika stavět už jen na směšnosti světa, který svou vlastní vulgaritu, obscénnost a krutost povyšuje na základní ctnost, sociální normu a pramen politického řádu. Není to svět, v němž by se ve zdánlivé bláznivosti klaunů zrcadlila pošetilost mocných. Patafyzika je definitivní výsměch světu, z něhož se rozum vytratil a kde se neřád povyšuje na svrchovaný řád, bezpráví na právo a krutost na jedinou a správnou cestu ke štěstí.

Jiří Gruša (1938–2011)

Jiří Gruša (1938–2011)

FOTO: Milan Malíček, Právo

Stát se patafyzikem znamená zachovat si zdravý rozum tam, kde se mocní nestydí povyšovat nad fyzické zákony a „poroučí větru a dešti“. Jedním z takových patafyziků, byť oficiálně neorganizovaným a nekanonizovaným, byl i Jiří Gruša, jemuž nakladatelství Barrister & Principal právě vydává pátý svazek sebraných spisů.

Grušovi se v románu Dotazník povedlo do neosobního řádu předem naprogramovaných kolonek a otázek vložit osobní vzpomínky a konkrétní život hlavního hrdiny i historii jeho rodiny a rodného města. Kniha je ironickým svědectvím, že žitý svět nelze vtěsnat do formuláře, že jazykovou i obrazovou bohatost a fantazii nelze spoutat strohými frázemi a administrativně hodnotitelnými fakty. Omyl Grušova hrdiny, který se domnívá, že řádné a stručné vyplnění předchozích dotazníků bylo příčinou toho, že nemohl získat zaměstnání, a proto se rozhodne tentokrát namísto byrokratických odpovědí sepsat co nejpodrobnější životopis, vede ke konfrontaci životní rozmanitosti s jednorozměrností systému, který chce namísto nezpracovatelného života jen zpracovatelné informace.

Téma systému, jehož fráze a rituály bytostně ohrožují lidskou svobodu, známe z Havlových esejů a her a popis historie rodného města a obyvatel s jejich pokrytectvím a slabostmi, ale také dobrotivostí nebo důvtipem například ze Škvoreckého Zbabělců. Na Grušově Dotazníku je však důležitá především lehká ironie, se kterou vypravěč do primitivního systému dotazníkových otázek vkládá nepatřičné symboly, metafory, obrazy a slovní hříčky.

Myslím, že právě z tohoto důvodu se komunistická justice v roce 1978 rozhodla Jiřího Grušu stíhat pro trestný čin pobuřování, protože se z jeho strany ani nemohlo jednat o nic jiného než o podvracení tehdejšího zřízení. Gruša se navíc nespokojil s popisem toho, co se skrývá za oficiální fasádou komunistického režimu. Nešlo mu jen o zachycení protikladu mezi oficiální lží a pravdou skrývající se za vnější podobou a jazykem systému. Na rozdíl od Havlova protikladu mezi vyprázdněným systémem a autentickým životem Gruša přímo vstupuje do symbolické mřížky systému a jako kukačka klade mezi dotazníkové fráze vejce poezie.

Pro Dotazník je typické, co Sylvie Richterová označila za estetiku absurdního. Ta má samozřejmě i politický význam. Je jasná a přímočará v konfrontaci demokracie a totalitarismu, ale stejně tak ji lze aplikovat na dnešní luxus svobody a obavy s ním spojené. Stačí se letmo rozhlédnout a člověk vidí, jak největší neřádi a malí i velcí Ubuové chtějí vytvářet nové řády a učinit z politického karnevalu permanentní stav, v němž se znehodnocuje vše kromě jejich vlastní moci a zisků.

USA, největší velmoc světa, dnes řídí nezodpovědný egomaniak bez potřeby rozlišit pravdu a lež, ale s o to větší schopností charismaticky mobilizovat nespokojené občany své země. Na druhém konci zeměkoule mu poskytuje vzor bývalý tajný policista, který vede Rusko zpět k někdejší slávě a na této cestě jakoby mimochodem dokáže objevovat antické amfory či ukazovat z rogala jeřábům jejich tažnou cestu.

Ve Spojeném království zase tradici ekonomicky výhodné diplomacie, která nakonec přivedla zemi k evropské integraci, nahradila identitární pošetilost a s ní spojená nostalgie po zašlé slávě impéria, někdejších jistotách sociálního státu a dalších ztracených hodnotách a příslibech. Kdo by si ovšem myslel, že proti těmto excesům stojí uměřenost a uvážlivost politických elit na evropské i národní úrovni, měl by rychle vystřízlivět.

Demokracie se ocitla v pasti mezi agresivitou a apatií, ze které je stále těžší se dostat. Politici, ekonomové, byrokrati, manažeři a všichni další, kdo slibovali vytvoření racionální organizace zajišťující mír, prosperitu, blahobyt a důstojnost pro evropské občany, ve skutečnosti nedokážou vyřešit současnou krizi legitimity a jen opakují prázdné fráze unijního ptydepe a posilují všeobecně rostoucí horror vacui, z něhož se rodí nové politiky strachu a nepřátelství. Osud kontinentu je jeho obyvatelům lhostejný a stále více ukradený, v mnohoznačném smyslu toho slova. Namísto celoevropského společenství se náš kontinent rozpadá na národní státy a jednotlivé země i celé regiony, jako je například střední Evropa, se ocitají v situaci, kdy se z luxusu svobody začíná stávat její přízrak.

Prezidenti USA a Ruska Donald Trump a Vladimir Putin na summitu G20 v Hamburku

Prezidenti USA a Ruska Donald Trump a Vladimir Putin na summitu G20 v Hamburku

FOTO: Marcellus Stein, ČTK/AP

V kontrastu s ostrým dělením na život v pravdě a ve lži, které se stalo nešťastným sloganem disentu, Jiří Gruša se zkušeností literáta, disidenta i diplomata v eseji Moc mocných věcně poznamenává, že „politika je život ve lži“. Žít v politice proto znamená vždy i schopnost žít s přízraky.

Grušova poznámka ovšem není moralistní obžalobou moci, ale připomínkou, že v demokracii jsou lidé současně původci i adresáty moci, která se opírá o neurčité a rozplizlé pojmy, jako jsou lid nebo národ. Namísto hrubé totalitární síly přichází produktivní moc, která sice nabízí zdánlivě svobodné alternativy, ale přitom využívá nahodilosti, této základní vlastnosti moderní společnosti, a rozplizlého jazyka demagogů k vytváření účinného tlaku na člověka.

„Čím víc takových svobod, tím více moci“ – říká Gruša a s přesností sociologa odhaluje, že moc roste se schopností využít společenské a politické kontingence. Politici jsou rukojmími proměnlivých nálad veřejnosti, ale současně mohou v komunikaci s ní vybírat a nabízet různé varianty těchto nálad a definovat jejich formy a funkce.

Nejen totalitní, ale každá moc si tak vytváří nomenklaturu, což postihuje zrovna tak prezidenty jako disidenty. Na rozdíl od moci bezmocných je moc mocných svůdná a přitažlivá právě tím, že funguje a že její slovníky mají politický účinek bez ohledu na jednoduché distinkce jako Východ–Západ, pravda–lež nebo demokracie–totalitarismus, které před rokem 1989 definovaly politický prostor a zápasy po celém světě.

Jak Gruša správně tvrdí, komunismus nepadl kvůli disidentskému lpění na životě v pravdě, ale proto, že se nedokázal adaptovat na „všeobecnou změnu poměrů, (…) možná nejhlubší od časů pyramid“. Globalizace totiž propojila v nevídané míře všechny společnosti a komunistická ideologie nedokázala reagovat na tuto novou komplexnost, kdy podle Gruši staré pravidlo, podle něhož „moc roste s počtem bezmocných“, zmutovalo v maximu „moc bezmocných osvobozuje!“, dle které je to právě moc bezmocných, co dokáže přetrvat i v podmínkách, v nichž jsme všichni zdánlivě zdrojem moci, ale přitom ji jen bezmocně obsluhujeme.

Zapálená barikáda ve čtvrti Schanzenviertel

Zapálená barikáda v hamburské čtvrti Schanzenviertel

FOTO: ČTK/AP

Základní iluze nacionalismu spočívá v představě, že si národ jako lidské společenství vystačí sám a jeho existence je zaručena vnitřními zdroji jedinečné kultury, dějin, jazyka, náboženství nebo lidových tradic. Vytváří se tak ostrý rozdíl mezi my a oni, který z kolektivní identity činí otázku existence a přežití v nepřátelském okolí. O to důležitější je v takovém světě vytvářet politiky sousedství namísto klasických politik spojenectví. Zatímco spojenci se mění a mohou zklamat i zradit, sousedy si národy vybrat nemohou, a proto k nim musí tím usilovněji hledat cestu.

Biblické přikázání Miluj bližního svého jako sám sebe! zní v dnešní angličtině: Love your neighbour as yourself! Anglický soused (neighbour) se tak v češtině stává bližním, s nímž díky lásce dokážeme vytvořit společenství přesahující omezení tohoto světa. Imperativ se však okamžitě stává paradoxem, když za bližního Ježíš prohlásí i nepřítele, jemuž by logicky měla patřit nenávist a před nímž bychom se měli mít na pozoru.

Zatímco angličtina trvá na sousedech, kteří mohou být přáteli i nepřáteli, čeština předjímá rozšíření pole lásky, protože blízkost sice zvyšuje riziko konfliktu, ale snižuje možnost druhého považovat za nepřítele a podle toho s ním nakládat. O bližních se předpokládá, že patří k nám, zatímco soused patří k nim, k těm, kteří vytvářejí protipól naší identity.

Rozdíl mezi sousedem a bližním je rozdíl mezi právem a teologií. Zatímco bližní musíme milovat, i kdyby to byli naši největší nepřátelé, sousedy nemusíme milovat, ale o to víc je třeba, abychom se s nimi domluvili a dobře vycházeli. Sousedství se proto musí řídit základní ctností uvážlivosti, a ne nepředvídatelnými výstřelky. Politika sousedství musí vycházet z uměřenosti a hledat míru; spočívá ve schopnosti komunikovat prostřednictvím rozdílu „my a oni“ bez apriorního vytváření obrazu nepřítele a pocitu nedůvěry, nebo dokonce strachu.

Schopnost komunikovat neznamená automaticky větší míru legitimity, protože komunikace obsahuje zrovna tak porozumění a souhlas jako i neporozumění a konflikt. Ve srovnání s bližními naše sousedy nikdy nebudeme tak důvěrně znát. Můžeme vidět, jak se oblékají a jaké svátky slaví, s kým se stýkají, co jedí nebo kdy se ukládají ke spánku, ale vhled do jejich nitra nám zůstane utajen, nestanou-li se našimi bližními. Křesťanská etika jednoznačně přikazuje přijmout za bližní i nepřátele, ale každodenní realita nám připomíná, že se často vyhneme konfliktu a násilí jen tehdy, když namísto otevřené náruče nabídneme podanou ruku sousedské slušnosti. S láskou totiž přijímáme i temné stránky bližního a nás samých, o nichž možná ani nevíme, ale které hrozí kdykoli přejít v otevřený rozkol.

Sociolog Max Weber tento rozdíl označil jako rozdíl mezi etikou smýšlení a odpovědnosti. Politika sousedství musí vycházet z odpovědnosti, ne ze smýšlení. Málokdo přispěl k českým politikám sousedství tak jako Jiří Gruša, který po roce 1989 v nové funkci velvyslance pomohl nově uchopit naše vztahy k Německu i k Rakousku. A z jeho politických projevů a textů je víc než patrné, že i tady diplomatická imaginace často vyžadovala schopnosti blízké estetice absurdního, a tím odhalila její politický i etický rozměr. Jmenování literáta diplomatem se mladému státu vyplatilo a Grušova literární diplomacie plynule přecházející v diplomatickou literaturu dokázala rozvázat jazyky i těm, kdo by jinak nejraději zarputile mlčeli a na souseda se mračili.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Grušovy politiky sousedství přitom zapadají do obecnějšího rámce politiky evropanství, ve které mohou být demokratické státy i celý kontinent „zemí zaslíbenou pro uměřené lidi“. Gruša přichází se zdánlivě minimálním požadavkem, aby se politici zdrželi rozplizlých frází a obecných slov, do nichž si lze dosadit různé a často protichůdné významy. Navrhuje zbavit se nároků na úplné vyrovnání nebo nápravu minulých křivd a namísto nich přijmout omezení a parciálnost nespravedlnosti i její nápravy. Připouští, že politika se bez gest neobejde, ale přitom zmiňuje jednu důležitou politickou pravdu: že „podmínkou úspěchu je morálně praktická limitace gesta“.

Souhlasím s touto pragmatickou představou politiky jako limitace gest a symbolů, které jinak hrozí, že nás zahltí svou komplexností. V jazyce, stejně jako v politice, se totiž podle Gruši skrývají nejrůznější pasti. Týkají se pojmů jako vina a odpuštění, odsun a vyhánění, ale i identita, národ nebo Evropa.

„Hašteření národů“ je údajně „stará kakánská past“, jak Gruša poznamenává v eseji Malá planeta. Evropská naděje potom spočívá v možnosti vytvořit politickou unii, která neunifikuje a nevytváří politické tautologie identitární politiky, jakou je třeba výhrůžné heslo Nic než národ. Velmi se mi v této souvislosti líbí Grušova představa vzdělávání, ve kterém by namísto unifikující angličtiny měli studenti studovat hned ve třech jazycích, a to v místním, sousedním a úředním jazyce EU. Když identitu, tak jedině polyglotickou!

Riziko retronacionalismu a regresu směrem k politice národních států a zájmů nelze v dnešní Evropě podceňovat. Zrovna tak nelze jednoduše tvrdit, že každý kritik Unie je nepřítel Evropy, protože současná forma evropské integrace si také chce přisvojit výhrůžná hesla, jako třeba: Alternativa neexistuje!

Dnešní Unie je racionální mašina v hluboké krizi, která se navenek tváří jako osvícený rozum a duch, vůči němuž bouřit se znamená dopouštět se smrtelného hříchu. Evropané dneška proto nemohou být lhostejní, ale naopak se musí bouřit jak proti nacionálnímu hašteření, tak proti instrumentálnímu rozumu povyšovanému na objektivního ducha evropských dějin.

Naše dějiny naštěstí žádného takového ducha a zákony nemají, takže nezbývá než z přehodnocování našich hodnot budovat dnes a denně sousedsky sdílené evropanství. V opačném případě nám hrozí lhostejnost a postupné znehodnocení evropské kultury a její ukradení nějakým příštím králem Ubu, jenž ve jménu evropské identity a civilizace bude zase vraždit cizince, sousedy a všechny Evropany, kteří se mu odváží postavit do cesty. Jarryho patafyziku a Grušovy poetické i diplomatické dotazníky tak dnes potřebujeme víc než kdy v minulosti – aby nám Evropa nebyla ukradená!