Zatímco Kazma Bartošek potřeboval dva herce, štáb, kladku, jednostranné zrcadlo, falešnou kuchyni, byt oblepený skrytými kamerami a tři proslulé šéf kuchaře k tomu, aby napálil tým pořadu Prostřeno, Michalu Lukešovi stačila jedna dobře vymyšlená zpráva. Ohlásil, že v panteonu Národního muzea vymění busty Julia Fučíka a Fráni Šrámka za císaře Františka Josefa a císařovnu Sissi.

Chytlo se nás spousta. Zleva fučeli komunisté, že jde o svatokrádež, a levicoví publicisté, že císařpán je výsměch. Zprava se tleskalo, že Fučík byl komunista a je dobře, že bude pryč. Debaty na Facebooku jely jako o závod. Vtip byl v tom, že Fučík zmizel z panteonu už v roce 1991 a Fráňa Šrámek tam nikdy nebyl.

Lukešův trolling byl účinný a dobře pojištěný. Zjistit, kdo v panteonu je a není, skoro nejde, budova je zavřená od roku 2011 a seznamy na internetu nejsou. Fučík i Franz Josef patří mezi výtečníky, co dodnes budí emoce. Ohlas na zprávu tak byl mnohem větší, než když se z muzea v roce 2015 stěhoval mozek Františka Palackého.

Michal Lukeš si zaslouží medaili za to, že dokázal vzbudit zájem o něco tak zaprášeného, jako je panteon Národního muzea. Místo, které se zdánlivě hodí akorát k tomu, abychom tam vodili školní výpravy a nudili je, Slavín bez mrtvol. Zároveň ale Lukeš otevřel Pandořinu skříňku. Ve videu, ve kterém svůj chyták odhaluje, mluví o nové koncepci panteonu. O tom, že by měla být odborná, nikoliv politická jako v dobách, kdy se sochy a busty odvážely a přivážely podle ideologie aktuální vlády. Tím, že vrhnul panteon do veřejné debaty, z něj ale sám udělal věc výsostně politickou. A můžu-li vyslovit skromný názor uznalého napáleného: je to dobře. O tom, kdo v panteonu bude a nebude, by se měla veřejnost, nejenom odborníci, bavit co nejvíc. A rovnou přidám i návrh, o který se nikdo neprosil.

Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Tak jako by Staroměstskému náměstí slušel návrat Mariánského sloupu, mezi nímž a Husovým pomníkem by krásně jiskřily české dějiny, měl by i panteon představovat dialog. Neomezovat se na všemi uznávané, bezesporné veličiny. Právě ty osobnosti, o které se přes jejich velikost dodnes hádáme, by měly v panteonu stát a ideálně se na sebe dívat. František Josef a TGM. K Masarykovi ještě Pekař a Šalda. Jan Hus a Jan Nepomucký. Julius Fučík, Jan Palach, František Kriegel a Milada Horáková. A vůbec víc žen, Milena Jesenská třeba. Jaroslav Hašek a Franz Kafka. A tak dále. To by byl panteon, ve kterém by se školní výpravy nemusely nudit.