Před deseti lety jste rozhovor pro časopis Host zakončil větou: „Třeba se ještě dočkáme úžasného českého bestselleru!“ Myslíte, že jsme k „úžasnému českému bestselleru“ blíž než tenkrát?

Myslím, že k mezinárodnímu českému bestselleru jsme podobně daleko – nebo blízko – jako před deseti lety. Je to pořád stejně nepředvídatelná sázka do loterie.

O přijímání české literatury v zahraničí mám přehled převážně jako literární agent. A z této pozice jsem byl v posledních deseti letech svědkem toho, jak na zahraniční nakladatele dopadla hospodářská krize. Ekonomické ohledy hrají při rozhodování o přijetí určitého titulu mnohem větší roli než dřív, což je pro menší literatury, tedy i pro tu českou, nepříznivé. Všechno trvá déle a dlouhé váhání častěji končí odmítnutím. Pozitivní recenze nebo návštěva autora nemají znatelnější vliv na prodejnost, i velmi idealističtí nakladatelé, což jsou většinou ti malí, váhají s vydáním třetího titulu určitého autora, jestliže se první dva prodávaly špatně – i když důležitou náplastí je pro ně překladatelský grant českého ministerstva kultury.

Pokud vím, od doby komerčního úspěchu Miloše Urbana ve Španělsku ještě před krizí – Sedmikostelí se tam prodalo na 60 tisíc výtisků – se nepodařilo v zahraničí výrazně prorazit žádnému jinému českému spisovateli. O těch, které zastupuje naše agentura Pluh, to můžu říct s jistotou. Pro vrtkavost čtenářské přízně je ostatně typické, že v jiných zemích se Sedmikostelí zdaleka tak dobře neuchytilo a ani další Urbanovy tituly ve španělštině už nedosáhly podobné prodejnosti.

Spisovatel Miloš Urban

Spisovatel Miloš Urban

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Poslední dobou se u nás mluví o úspěchu Marka Šindelky v Nizozemsku…

Marek Šindelka má momentálně v nizozemské jazykové oblasti úspěch s Mapou Anny a nakladatelství Das Mag právě koupilo překladatelská práva na Únavu materiálu, ale nakladatelé v jiných zemích se tím při rozhodování příliš ovlivnit nenechají. Zvláštní kategorii tvoří například některá balkánská nakladatelství, která naslepo nakupují laureáty Ceny Evropské unie za literaturu vysloveně kvůli unijnímu grantu. To ale nic nemění na tom, že česká literatura má svůj okruh čtenářů a že pro ně stojí za to knihy překládat, i když s masovým ohlasem se asi příliš počítat nedá.

Ministerstvo kultury v posledních letech výrazně navýšilo finanční podporu na překlady české literatury. Jak se to v praxi projevuje?

O ministerských grantech se dozvídá stále více nakladatelů, počet žádostí roste, což je jistě potěšitelné. Má svou logiku, že k uspokojení rostoucího zájmu se navýšil i rozpočet. Zároveň nesmíme zapomenout, že mnozí nakladatelé udělením grantu podmiňují samotné vydání, takže podpora ministerstva má přímý vliv na počet vydaných titulů. Podmínky se postupně zlepšily, například je teď možné žádat o grant dvakrát ročně. Jen někdy žadatelé stále ještě tápou, proč jeden nakladatel dostane padesát procent požadované částky a jiný osmdesát.

Co ještě by mohl český stát udělat k posílení vývozu tuzemské literatury do zahraničí?

Na základě toho, co vím o fungování Nizozemského literárního fondu a Vlámského literárního fondu, si myslím, že je dobré mít autonomní koordinující instituci, která zaměstnává odborníky na knižní provoz – často jsou to bývalí akviziční nakladatelští redaktoři –, a díky tomu si umí sestavit „bojový“ plán pronikání své literatury do ciziny a určit priority.

Těžiště činnosti obou fondů je v aktivním nabízení titulů zahraničním nakladatelům z pozice nezávislého subjektu a také ve všestranné péči o překladatele. Návštěvník jejich stánku na veletrhu si může být jistý, že se mu tam představuje to nejlepší ze současné nizozemsky psané literatury – takže ne například nabídka tiskáren jako u českého stánku ve Frankfurtu – a že všechny nabízené knihy mají zajištěnu finanční podporu. Fondy taky se zapojením nederlandistů z nejrůznějších zemí založily a obhospodařují databázi překladů – český ekvivalent by byl potřeba jako sůl, ale zřejmě si na něj ještě pár let počkáme. Nizozemským nakladatelstvím pak fondy pomáhají tím, že vozí knihy na více veletrhů, než si může průměrný nakladatel dovolit.

No a protože navzdory všem škrtům z posledních let mají obě tyto instituce pořád ještě několikanásobně vyšší rozpočet než České literární centrum, zbývá i na reprezentativní stránku věci, jako je účast spisovatelů na zahraničních akcích nebo organizování literárních festivalů.

Zmínil jste České literární centrum, které letos zahájilo provoz…

Jeho rozjezd jde podle mě ztuha proto, že se dost nevyužívá znalostí a zkušeností lidí, kteří se v šíření české literatury v cizině angažují už léta. Myslím teď například na všechny ty překladatele, kteří vlastně suplují nedostatek profesionálních obchodníků s českými překladatelskými právy. Udivuje mě, že se jich nikdo neptá, co by jim pomohlo. Ani rezidenční pobyty, které nedávno centrum vyhlásilo, se na překladatele nijak cíleně nezaměřují. Zdá se mi, že se k této problematice vyjadřuje kde kdo, ale v kakofonii protichůdných názorů a někdy dost svérázných nápadů zaniká hlas těch, kteří o tom opravdu něco vědí. Profesionalita a znalosti určitě nechybějí, ale dotyční lidé nedostanou příležitost je uplatnit. Místo toho se plýtvá časem i energií, když zkušenosti pracně získávají nováčci v oboru.

Část českých kritiků volá po větší čtivosti a kvalitním mainstreamu. Je to něco, co by mohlo zabodovat u zahraničních nakladatelů? Mohlo by to fungovat jako u Skandinávců, kteří se v posledních letech ve světě prosadili detektivkami – a s těmi se pak svezla i náročnější literatura?

Takové strategické uvažování je mi upřímně řečeno cizí. Chci nabízet hodnotné tituly. Když jsem s jistou nadsázkou volal po bestselleru, nemyslel jsem tím žánrovou kategorii, ale prostě široký ohlas literárně zajímavé a hodnotné české knihy. A taková věc je hlavně souhrou náhod. A taky módy – v posledních letech je například patrný výrazný trend znovuobjevování starších, pozapomenutých autorů. Na té vlně se v angličtině a nizozemštině svezl třeba Jiří Weil, jemuž hodně pomohl francouzský bestsellerista Laurent Binet, který jeho knihu Na střeše je Mendelssohn označil za „geniální“. Osobně se snažím prosadit Egona Hostovského a začíná se to i dařit.

Můj cíl je střízlivý, ale realistický: přispět k tomu, aby se v cizině o české literatuře udrželo povědomí, to znamená, aby byla v překladu k dispozici zajímavá a pestrá kolekce. Když ty knihy mají trvalejší hodnotu, nevadí, že se po nich hned po vydání nezapráší, ba dokonce že mnohdy skončí ve výprodeji: prostě tu jsou, a kdo chce, může se s českou literaturou ve svém jazyce seznámit. A to vůbec není málo.