V době, kdy se hroutily komunistické režimy východního bloku, vám bylo něco přes dvacet. Lékař Romeo, hlavní postava Zkoušky dospělosti a váš vrstevník, je rozčarovaný z toho, kam se od té doby Rumunsko dostalo. Sdílíte jeho zklamání?

Dá se to tak říct, ale beru to spíše jako zklamání velké části mé generace, já osobně jsem měl v životě docela štěstí.

V době revoluce jsme byli hodně mladí. K budoucnosti jsme vzhlíželi s velkými nadějemi. Jak se posléze ukázalo, byly možná až příliš velké. Nyní máme jako generace pocit, že už ničeho většího v životě nemůžeme dosáhnout, že už nás žádné další velké věci nepotkají. Řešíme tak hlavně situaci svých dětí. Máme je přesvědčit, aby zůstaly v korupcí prolezlém Rumunsku a čekaly na lepší časy, ve které jsme kdysi doufali, které ale taky vůbec nemusejí přijít? Nebo jim máme dodat odvahu, aby odešly žít jinam?

Romeo si zvolil to druhé a pro to, aby jeho dcera mohla odejít studovat na univerzitu do Británie, je ochotný udělat takřka cokoliv, včetně různých úplatků-protislužeb. Překvapivě ale zůstává během celého toho maturitního týdne klidný – nekřičí, nenadává. Ve filmu mluví tiše více postav. Je to znak nějaké všeobecné únavy či apatie?

Spíš je to proto, že sám nemám rád hysterické, nervózní lidi. A tak své herce nabádám, aby mluvili tiše. Zjistil jsem, že tišší projev do sebe zahrne více významů, kontextu a emocí než ten hlasitý. Ale máte pravdu, že tiše mluví i lidé unavení, zklamaní, depresivní. Ti, co ztratili životní vitalitu, nedokážou už být aktivní, jen pasivně reagují na to, co se jim děje. A takový je i Romeo. Každodenní problémy lidí z postkomunistického prostoru jsou většinou malé, ale přicházejí ve vlnách, kumulují se a jsou schopny z vás vysát spousty energie.

Zkouška dospělosti je rovněž o stárnutí. O tom, jaké to je, když v padesáti zjistíte, že váš život, vaše rodina, práce i společenská situace kolem nevypadají tak, jak jste si představovali. Máte pocit, že všechna vaše jednotlivá rozhodnutí v minulosti byla správná, ale stejně to celé nějak nevyšlo. Zvládnout podobné zklamání bývá těžké, často kvůli tomu musíte lhát ostatním i sami sobě.

Romeo působí jako slušný člověk a milující rodič. O to víc diváka jeho morální kompromisy zasáhnou. Jak moc bylo důležité ukázat ho jako obyčejného člověka, se kterým můžeme sympatizovat?

Snažím se psát a točit příběhy, které se mohou stát komukoliv z nás. Mám rád rytmus thrilleru i napětí, ale to všechno se snažím generovat z každodenních situací. Proto potřebuji postavy, s nimiž se lze ztotožnit. Realita okolo nás je ambivalentní, nejasná a nečernobílá a chci, aby stejně vypadaly i mé filmy. Romeo má rád svou dceru. Obětuje toho pro ni hodně. Ale dělá to z něj automaticky dobrého člověka? I když překročí hranice morálky? Každý rodič by měl pochopit, že se ho nikdo neprosí, aby se obětoval pro své děti.

Když se mě diváci na besedách ptají, jestli je Romeo kladná, nebo záporná postava, odpovídám, že ani jedno – že je komplexní. Jako my všichni. Má řadu dobrých úmyslů, a jak to tak bývá, někdy se nerozhoduje úplně správně.

Realitu napodobujete i formálně. Rád používáte dlouhé záběry bez hudby, vaše režie je neokázalá…

Ano, snažím se porozumět principům, jak realita funguje, a pak je přenést na plátno. Ze života nemůžete jen tak vystřihnout všechny malé nevýznamné momenty, a proto se i já snažím své filmy inscenovat tak, abych nemusel v průběhu jedné scény vůbec stříhat. Podobně to mám s hudbou. V životě taky žádná nehraje, aby vám napovídala, jak se máte cítit. Vaše pocity vycházejí ze situací. Mám rád ve filmu emoce, ale chci je tam dostat skrze herce. Diváka má zasáhnout, co se před ním odehrává, neměl by se cítit být manipulován režisérem. Nikdo by mu neměl říkat, co si má myslet.

Pracuji vždy pouze s profesionálními herci, protože ti zvládnou jednu scénu opakovat třicetkrát až čtyřicetkrát. Vidíte, že jsou víc a víc unavení, ovšem taky se víc a víc soustředí ne na to, co dělají, ale na své pocity. Posledních zhruba deset záběrů bývá nejpřirozenějších, nejvíc propojených se situací. Také se snažím natáčet chronologicky. I když se herci snažíte vysvětlit, co už se jeho postavě v ději přihodilo, teprve když si to sám před kamerou prožije, vyvolá v sobě následně ty správné emoce.

Cristian Mungiu

Cristian Mungiu

FOTO: Profimedia.cz

Za čtyřicet dní natáčení se vyvinou postavy i herci, do filmu pronikne reálný život a ovlivní ho. Jako režisér si sice můžete myslet, že máte vše pod kontrolou, ale každý film je kombinací toho, co chcete, toho, co dokážete, toho, co vám okolnosti dovolí, a toho, co se opravdu stane.

Vnímali Zkoušku dospělosti rumunští diváci jako společenskou kritiku?

Malé úplatky či protislužby bereme my Rumuni často jako běžnou součást každodenního života, nespojujeme si je s velkými korupčními kauzami, které známe z novin. Já chtěl ty dvě roviny propojit, ukázat, že korupce na celospolečenské úrovni má něco společného i s těmi jakoby všedními morálními kompromisy. Romeo žije ve společnosti, kde nelze bez takovýchto kompromisů přežít, tak je prostě nastavená. A on od toho chce svou dceru uchránit, poslat ji pryč, na Západ, ale právě kvůli tomu, jak se sám chová, jako rodič selže. Jiná věc je, jestli vůbec mohl uspět – jeho dcera žije ve stejné společnosti osmnáct let, už je taky její součástí.

Přístup diváků se různil. Někdo film bral jako chmurný obraz naší země, který bychom neměli ukazovat, protože dělá Rumunsku špatné jméno. S tím já nesouhlasím. Když před někoho postavíte zrcadlo a jemu se nelíbí, co vidí, není chyba v zrcadle. Když máte s realitou problém, měli byste ji chtít změnit, ne skrýt. Ale účastnil jsem se i projekcí, kdy se diváci v příběhu poznali. Akorát se mě pak tito lidé často ptali na řešení: Co dělat s korupcí?

Jsem jen filmař – odpověď neznám. Cestou ale podle mě není pouze náprava těch velkých kauz, které se nás obyčejných Rumunů zdánlivě netýkají, musíme začít sami u sebe, u našeho chování, u našeho vzdělávání třeba. A ideálně hledat řešení všichni dohromady. Zkouška dospělosti podle mě vypovídá i o střetu individualismu s kolektivním cítěním, které jako by se z naší společnosti postupně vytratilo. Z Rumunska dnes spousta lidí utíká do zahraničí. Chtějí zachránit sebe a svou rodinu, rumunskou společnost jako celek ovšem ponechávají jejímu nešťastnému osudu.

Stále platí, že Rumuny ani festivalově úspěšné rumunské snímky vlastně nezajímají?

Bohužel ano. Za posledních pětadvacet let jsme ztratili asi čtyři stovky kin a s nimi i pár generací diváků zvyklých na narativní filmy. Ti, co dnes chodí do multikin, kde se z devadesáti procent hrají americké tituly, jsou už jiní lidé, mladí, kteří vyrostli na Hollywoodu. Třeba na mé vrstevníky nebo lidi starší už v kinech nenarazíte.

Prý vás hodně inspirují filmy Miloše Formana…

Záleží, co si představujete pod slovem inspirace. Miloš Forman reprezentuje to, co se mi líbilo před dvaceti lety, v době, kdy jsem začínal. Mé krátké snímky i celovečerní debut Západ jsou komedie, docela podobné těm, které dělal Forman v Československu v šedesátých letech. Postupně jsem si ale vyvinul styl, který je více tvarován realitou. A vzdal jsem se myšlenky, že má být film inspirován jiným filmem. Pro mě točit znamená interpretovat život – ten má být mou inspirací, ne jeho jiné interpretace.

Nicméně k Formanovi stále cítím sympatie. Je to jeden z mála režisérů, kteří zvládli přechod do Spojených států. Ačkoliv jsou jeho americké snímky jiné než československé, pořád jsou dobré.

Vy podobný přechod do Ameriky neplánujete?

V angličtině sice tvořit zvládám, ale asi bych nedokázal pracovat ve studiovém systému coby najatý režisér. Nedokážu točit podle cizího scénáře, musím si je psát sám; jen při psaní objevím, o čem vlastně film bude. A jeden z důvodů, proč nechci opustit Rumunsko, je i to, že je pro mě důležité vyprávět o věcech, které dobře znám.

Je ale pravda, že zrovna teď pracuji na scénáři v angličtině, točit ho nebudu, jen produkovat. A uvidíme, co bude za pět deset let, možná budu ve své tvorbě i v životě někde úplně jinde.