Pokusil jsem se převyprávět jeden z příběhů, který spíš než lidové vyprávění připomíná moderní povídku, jakou by možná napsali Edgar Allan Poe nebo Roald Dahl, kdyby byli Maledivci. A v korespondenčním rozhovoru s panem Xavierem jsem následně zjistil, co lidové pověsti prozrazují o minulosti i současnosti Malediv.

Kapky krve

Když se krátce po začátku odlivu vrátil mladý rybář domů, řekl ženě, aby zavřela dveře. Překvapilo ji to, protože vždycky nechávali od úsvitu do soumraku otevřeno pro návštěvy.

Ještě víc ji znejistilo, že její muž, který se nikdy nebál žraloků ani lidí, se teď chvěl strachy. Vyprávěl jí, že na moři připlula jiná rybářská loďka k té jeho a kdosi, koho znal, bezmyšlenkovitě zvolal jeho jméno. A protože se zrovna plavili přes temné vody, mohl to jméno zaslechnout zlý duch.

Žena svého muže uklidňovala a připravila mu k večeři jeho oblíbené kokosové palačinky.

Imám svolával k poslední modlitbě, ptáky na obloze vystřídali kaloni a rybář byl čím dál vystrašenější. Nechtěl jít ven ani na záchod, takže mu žena přinesla velký hrnec s tím, že ho ráno umyje. Rybáři bylo trapně, ona ho však ujistila, že jí to nebude dělat žádný problém. V noci ho pevně objímala a šeptala mu uklidňující slůvka, ale muž sotva zamhouřil oko.

Ráno nešel rybařit a zůstal doma za zavřenými dveřmi. Řekl ženě, aby dovnitř nikoho nepouštěla, ale ona ho přesvědčila, aby směla přivést aspoň fanditu, čaroděje, že ten jistě dokáže pomoci. Běžela na druhý konec vesnice, kde fandita žil, a cestou zahlédla manželovu plachetnici z palmového dřeva, jedinou loď kotvící u břehu.

Čaroděj rybářovu ženu vyslechl a doprovodil ji zpátky domů, kde na jejím manželovi celé odpoledne prováděl jakási kouzla.

Tři další dlouhé noci a dny však proběhly úplně stejně a žena se začala smiřovat s manželovým rozpoložením. Lidé ve vesnici říkali, že mladý rybář zešílel, ale žena všechny ujišťovala, že je jenom nemocný.

Stále se ho snažila rozveselit a hýčkala ho, jak jen dokázala. Pátého dne odpoledne to vypadalo, že se jeho stav zlepšil, ale muž pořád odmítal vyjít ven a trval na tom, aby byly přední i zadní dveře pevně zavřené. Ten večer se mělo konat výroční čtení z Fátihy, první kapitoly koránu, za rybářova zemřelého otce a žena musela jít do domu jeho rodiny pomáhat s přípravou slavnosti.

Rybář chtěl, aby zůstala večer s ním, ale ona věděla, jak je důležité jít a zúčastnit se slavnosti. Láskyplně se na svého muže usmála a řekla, že uplynulo už několik dní a nic zlého se nestalo. Slíbila mu přinést něco dobrého ze sváteční večeře, potom otevřela dveře a vstoupila do zářivého dne, v němž z korun palem zpívali ptáci, krabi poustevníčci hodovali na vyplavené rybě a jejich ulity o sebe cinkaly jako nekonečný přípitek. Zaslechla za sebou, jak muž přibouchl dveře a zajistil je západkou.

V domě rybářovy rodiny pomáhala ostatním ženám v kuchyni, drtila koření, a když se jí ptali na manžela, odpovídala jen, že je nemocný.

Chvíli po večerní modlitbě začali do domu proudit hosté. Podávaly se nejvybranější pokrmy z ryb, kokosu a rýže, potom se na počest rybářova otce předčítaly verše z Fátihy, a když slavnost skončila, dostali návštěvníci na cestu ještě betelové listy a hrst oříšků. Rybářova žena potom musela umýt nádobí a pomoci s úklidem.

Domů se vracela pozdě v noci, unavená, ale šťastná a v míse a v banánovém listu, které vyvažovala na hlavě, nesla manželovi jeho oblíbené lahůdky.

Čekala, že dveře jejich domu budou zavřené. Ale když se přiblížila, zjistila, že jsou dokořán a olejová lampa uvnitř zhasla. Zavolala na svého muže, ale odpovědí byla jen temnota.

Vešla do domu, zapálila lampu a viděla, že dům je prázdný. Pohlédla na postel – na matraci byla velká skvrna od krve. Když se podívala na podlahu, našla tam chodníček krvavých kapek vedoucí od postele ke dveřím. S tlukoucím srdcem a s lampou v ruce se vydala po stopě. Šla a dlouho nevzhlédla od řady temných skvrnek v písku.

Najednou si uvědomila, že stojí na břehu moře, a náhlý poryv větru sfoukl lampu. Žena pohlédla na temné vody i zamračený obzor ve slábnoucím světle měsíce a v zoufalství se rozkřičela. Pak jí poklesla ramena a ona se dala do pláče.

Odyssea a Pančatantra

„Tu pověst mi v osmdesátých letech vyprávěl jeden mladý muž a na rozdíl od tradičních vypravěčů příběh oživil různými detaily,“ odepsal mi Xavier Romero-Frias na otázku, proč Kapky krve působí jako moderní povídka. „Je tam cítit vliv tehdy populárních indických filmů, kde byla nejdůležitější milostná zápletka. A další důvod, proč příběh prokreslil, bylo, že jsme měli spoustu času a on chtěl vyprávění natáhnout – bylo to totiž na palubě lodi, během plavby mezi dvěma ostrovy, která trvala několik dní.“

Fotografie maledivské rodiny z archívu Xaviera Romera-Friase

Fotografie maledivské rodiny z archívu Xaviera Romera-Friase

FOTO: archív Xaviera Romera-Friase

Ptám se pana Xaviera, co ho na ostrovních pověstech uchvacuje natolik, že jejich sbírání věnoval půl života, a dozvídám se, jak jedinečné motivy najdeme v lidové tradici Malediv – třeba obraz lukovitě prohnuté nebeské ryby, používaný i ve starověké astrologii a v mořské navigaci. „I když Maledivci zásadně nezobrazovali zvířata, tahle hvězdná ryba se vyskytuje v řadě starých knih,“ vysvětluje pan Xavier. „V orální tradici pak slýcháváme o mracích ve tvaru dlouhé ryby, věštících obvykle epidemii a smrt.“

Jiným motivům pak dobře rozumí i evropský čtenář. Například jedna z pověstí o ztroskotané lodi a dlouhém návratu domů, ztrpčovaném řadou dobrodružství, připomíná Homérovu Odysseu. „Přitom nikdo ze starých vzdělanců, kteří mi tu legendu vyprávěli, o antické mytologii nic nevěděl. Ten příběh pochází z dob starověkých obchodníků, kteří se plavili mezi Maledivami a Srí Lankou – byly to nebezpečné výpravy a rodiny námořníků se snažily vyčíst jejich osud pomocí snů. Odtud se pak rodila fantastická vyprávění.“

Jindy je podobnost s našimi tradičními příběhy příliš velká, než aby mohlo jít o náhodu; jako v bajce o dvou volavkách, které spolu osejí pole a chytřejší z nich přesvědčí tu hloupější, aby si úrodu rozdělily napůl – když se sázejí brambory, vybere si podzemní část úrody, když se sázejí banány, zvolí tu nadzemní. Ten příběh pochází z indické sbírky bajek Pančatantra, která se s námořníky dostala na Maledivy a později přes arabské překlady i do Evropy (česky vyšla poprvé roku 1507 jako Pravidlo lidského života, jinak podobenstvie starých mudrcuo). Každý kout světa si reálie příběhů přizpůsobil svým podmínkám, takže v maledivských bajkách vystupují volavky nebo krabi v laguně nad korálovým útesem.

Tvoření legend přežilo až do 20. století. Skutečné události v nich nabývaly mytických, nadskutečných rozměrů; třeba v příběhu o prvním potápěči, Japonci Satóovi, kterého podle legendy pozřel obří krab – ve skutečnosti se po výpravě na dno maledivských vod v pořádku vrátil do své domoviny. V době televize a internetu už není vyprávění pověstí zdaleka tak populární a současná islamistická vláda navíc dělá, co může, aby se na tradice s kořeny v předislámských časech zapomnělo.

Nebezpečná hra

Zajímá mě, co píší dnešní maledivští spisovatelé a jestli ve své tvorbě čerpají z lidových pověstí.

„Většinou píšou o politické situaci ve své zemi,“ vysvětluje pan Xavier. „Řada z nich jako novináři, někteří jako básníci. Ale cenzura jim ztěžuje, ne-li přímo znemožňuje práci. Před sedmi lety napsal Lateefa Tahir do místních novin důležitý článek Politizace náboženství: nebezpečná hra. Snažil jsem se ten text najít, ale bezvýsledně – byl odstraněn ze všech archívů.“

Cestující na tradičním maledivském plavidle doni

Cestující na tradičním maledivském plavidle doni

FOTO: archív Xaviera Romera-Friase

Ostatně i Xavierova sbírka pověstí je na Maledivách neoficiálně zakázaná.

„Moje knížka je prý protiislámská. Ale to je naprosté nepochopení, nejsem proti islámu, jsem pro maledivskou tradici a kulturu. Je v tom jasná snaha vymazat z historie pozůstatky staršího kulturního dědictví, včetně orální tradice nebo archeologických nálezů z buddhistické éry. Ty byly mimochodem před pár lety násilně odstraněny z Národního muzea v Male a tenkrát se šířil i pamflet požadující jejich úplné zničení – vydala ho salafistická organizace, která je štědře podporovaná Saúdskou Arábií a má velký vliv na maledivskou vládu.“

Jak se tedy pod vlivem politického islámu Maledivy proměnily?

„Společnost, kterou starší generace ještě pamatuje, byla otevřená a přátelská, náboženství se vnímalo spíš neformálně – na rozdíl ode dneška obchody nezavíraly v čase modliteb a ženy se nemusely zahalovat. Ale od konce osmdesátých let začala vláda prezidenta Abdula Gayooma – vládl v letech 1978 až 2008 – zavádět přísná náboženská pravidla a zastánci tvrdé linie ovládli veřejnou sféru včetně armády nebo školství. Než se země otevřela saúdskému vlivu, myslel jsem si, že Maledivci takové věci nepřijmou, ale spletl jsem se. Když dnes mladí vidí fotky generace svých rodičů a prarodičů, připadají jim fascinující, ale už se do nich nedokážou vžít. A mnozí lidé starší generace uvěřili, že jejich tehdejší zvyky byly špatné.“

Maledivská rodina z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století

Maledivská rodina z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století

FOTO: archív Xaviera Romera-Friase

K odpovědi pan Xavier přikládá několik fotografií z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – jsou na nich ženy v barevných šatech, často s rozpuštěnými vlasy. Chápu, že bez společných příběhů musí být těžké těm obrázkům porozumět.