Blbé na tom je, že vůbec netuším, která bije.

Z letos nominovaných knih jsem ještě nečetl, ba nedržel v ruce ani jednu. Před Markem Šindelkou mě varovali známí, že prý zatím zvládá psát jen krátké věty – asi se teprve učí česky. Nominovaná naučná bichle o designu mě dokonce vyděsila. Kdykoliv vidím slovo design, čekám, že z něj vyskočí hipster a bude chtít půl miliónu za návrh loga pro Varnsdorf.

Co teď?

Nejpoctivější by samozřejmě bylo napsat panu Mandysovi do Litery, že jsem v současném písemnictví mimo. Jenže taková věc se těžko přiznává, zvlášť nám, klukům od Čáslavi. Navíc je to konina. V textech z minulého roku je ve skutečnosti mimo každý. Knížka není tužková baterka, svou pravou sílu prokazuje po letech.

Proč se vůbec hodnotí knihy, které žádný porotce ještě nemohl pořádně vstřebat? Je to důsledek stejné mánie, která nás jako stádo nutí chodit jen na letošní filmy, poslouchat jen nejčerstvější kapely a zhltnout nejnovější seriálový hit najednou během víkendu. Stejná kolektivní blbost, kvůli které koukáme na Spectre s tím rozpláclým blonďákem, i když existuje Goldfinger, kde hraje Bonda Connery.

Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Opravdová hodnota knihy se pozná nejdřív po třiceti letech. Správná Magnesia Litera 2017 by měla oceňovat knihy z roku 1987. To vyšly třeba Země žen Vladimíra Párala, Einsteinův mozek a jiné povídky Josefa Nesvadby a K principu rolničky Miroslava Holuba. Eduard Petiška, který v tom roce zemřel, vydal Aničku a básničku a Vojtěch Steklač, který žije dodnes, Čendu & spol. Bohumilu Hrabalovi vyšly v Torontu Proluky, Antonín Brousek tiskl v anglickém Purley antologii poezie českého stalinismu Podivuhodní kouzelníci a Pavel Kohout v Kolíně nad Rýnem román Kde je zakopán pes. V samizdatu vyšel Slabikář otcovského jazyka Sylvie Richterové, Láska a smetí Ivana Klímy a Vaculíkův výbor fejetonů Jaro je tady.

Včil vybírejte.