Minule jsem v Salonu psal o dvou hlavních ideologických blocích českého veřejného prostoru – havlovském a klauzemanském. Zatímco stoupenci prvního tábora chtějí společnost vychovávat a transformovat podle vzorů západní modernity, druhý tábor staví proti těmto snahám programově pěstovanou nepřizpůsobivost. Tuto nepřizpůsobivost bychom ale měli chápat jako něco víc než pouhou negaci, již je třeba překonat coby projev nevyspělosti a nevědomosti. Není to jen lpění na zastaralých návycích, ale také akt emancipace od nadvlády a jako takový je nezbytným prvkem demokracie. A to navzdory tomu, že někdy útočí na liberálnědemokratické principy.

Tváří v tvář požadavkům na transformaci odmítají klauzemanovci především vzdát se „toho našeho“. Změna totiž vždy přináší něco cizího a neznámého. Má-li být úspěšná, musí se tedy co nejvíce stát „naší“, nemůže být jen požadavkem vnucovaným shora elitami. I proto pracuji s Beckovým konceptem metamorfózy; ten hovoří o proměně světa jako o souběhu mnoha procesů a jejich vedlejších efektů, v nichž jsme všichni lapeni – jsme zároveň jejich tvůrci i výtvory. Některé procesy jsou řízené, ale i ty mají řadu neřízených a násobících se dopadů.

Neznáme přesnou logiku probíhající proměny světa a neumíme ji dostatečně předvídat; je to spíš něco, co společně poznáváme a objevujeme. Poznání je proto třeba chápat daleko dynamičtěji – více jako proces než jako stav, který by umožňoval dělit společnost na vědoucí a nevědoucí. Ačkoliv řada z nás disponuje obrovským množstvím dílčích expertních poznatků, jako celek je pro nás společnost, která se z té současné rodí, neznámá.

Nevědění si žádá prohlubování demokracie, protože hlavním vodítkem se nyní musí stát ne teorie, ale zkušenosti, schopnost jejich předávání a výkladu. Zkušenost je přitom radikálně rovnostářská – nelze říct předem, čí pohled a čí hlas přinese podstatnou informaci.

Jiří Pehe

Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jiří Pehe a Jan Štern se nedávno pokusili odpovědět na aktuální globální výzvy svým Manifestem inovativního státu. Vezmu si zde některé teze tohoto dokumentu jako příklad myšlení, jehož dobrý záměr naráží na přetrvávající ideologický rámec postkomunistické transformace a nezohledňuje dostatečně proměny jdoucí za tento rámec.

Klíčovým bodem je v tomto ohledu důraz autorů na konkurenceschopnost jednotlivců i zemí jako celků. Tento cíl spojují především s podporou inovací, protože je to prý právě technika, nikoli honba za ziskem, co táhlo kapitalismus v posledních desetiletích kupředu: Pokud si stát nepřeje, aby se jeho země stala montovnou nebo ser visem jednoduchých služeb pro velké nadnárodní firmy, které mohou kdykoliv přesunout své provozovny do oblastí s lacinější pracovní silou, pak musí aktivně a koncepčně podporovat podnikání firem v technicky progresivních a perspektivních oborech.

Takovou rétorikou autoři prozrazují nekritické přijetí předpokladu, že vnější podmínky, jimž se musí přizpůsobovat ekonomické rozhodování jednotlivce, firmy i státu, jsou dány globálními trhy. Základním organizačním principem hospodářského života je tedy konkurence a základním hnacím motorem maximalizace zisku. A to přesto, že vítězem tržní soutěže může být i firma, jejíž míra zisku je v dané chvíli menší než jejích konkurentů; podstatné je, zda si může dovolit srazit a držet cenu výrobků tak nízko, že konkurence neudrží krok a je poražena. Prostředkem k dosažení takového cíle jsou typicky inovace, a právě proto mají v celých dějinách kapitalismu zásadní místo.

Představa, že se dnes technologické inovace odpojily od logiky zisku, a že tedy můžeme uniknout z kapitalismu, aniž bychom problematizovali jeho výrobní vztahy, je iluzorní. Možná vznikla z faktu, že inovace v konkurenčním boji částečně získávají vlastní dynamiku: inovace spuštěná jednou firmou může vést k inovaci jiné, kterou spustí další firma, a tak tu první zničí. To je ale běžná vlastnost konkurenčního mechanismu, jenž zkrátka funguje dialekticky: někdo ve snaze adaptovat se na určité podmínky přichází s inovací, vedlejším dopadem jeho jednání může být následně proměna celého technologického prostředí, vznik nových vnějších podmínek, jejichž tlaku se zase znovu musí přizpůsobovat.

Máme tak před sebou prostředí permanentní změny (Schumpeter tomu říkal tvořivá destrukce), která ale prosazuje stále jeden a ten samý typ jednání: takové, které dokáže maximálně snižovat produkční náklady. Tedy ne všechny náklady, ale své náklady, to jest ty, které musí dotyčný platit. Pokud existují nějaké další náklady, které platit nemusí, protože jsou formou externalit přeneseny na jiné aktéry, nebo dokonce zůstávají neviditelné, jeho konkurenceschopnost to neohrožuje.

Klíčové je proto to, co považujeme za vnější prostředí, jemuž se ekonomičtí aktéři musí přizpůsobovat. Pokud je jím globální trh a za jeho horizontem už nic neleží, pak je důraz na konkurenceschopnost naprosto logický. Za tím horizontem ovšem něco leží – planetární ekosystém, hradící ty nejprvotnější náklady jakékoliv lidské aktivity.

Konkurenceschopnost je otázkou efektivity. Což je nezbytná vlastnost každé ekonomiky. Ekologická krize však upoutává pozornost na jiné kritérium, a tím je udržitelnost – poměr mezi objemem materiálu, který ekonomikou proteče v podobě surovin a následného odpadu, a přírodním kapitálem, který je takto spotřebováván; pokud ekonomika dlouhodobě spotřebovává více přírodního kapitálu, než kolik se v ekosystému obnovuje, je neudržitelná. Není snad třeba dodávat, že právě to je naše situace.

Pokud chceme prahy udržitelnosti respektovat, nemůžeme nadále vycházet z toho, že základním organizačním principem ekonomického života je konkurence. Můžeme konkurenční mechanismy použít jako nástroj – například takovým nastavením daňových podmínek, kdy podniky s velkým podílem ekologicky neudržitelných provozů přestanou být konkurenceschopnými. To si ale na globální rovině žádá rámec, který vychází z principu spolupráce, nikoli konkurence. Ulrich Beck v té souvislosti hovoří o deklaraci vzájemné závislosti: Spolupracuj, nebo zemři!

To ale není pouhá výměna jednoho souboru opatření za jiný, je to zásadní změna perspektivy. Schopnost kooperace totiž v tomto kontextu vyžaduje schopnost dívat se na věci pohledem občanů světa, ne pouze občanů jednoho státu – což je naopak perspektiva, která je konzervována důrazem na konkurenceschopnost.

Jan Zrzavý: ilustrace z roku 1924 k Máchovu Máji, k vidění na výstavě Jan Zrzavý – ilustrátor a uctívač krásy v pražském Veletržním paláci do 5. března.

Jan Zrzavý: ilustrace z roku 1924 k Máchovu Máji, k vidění na výstavě Jan Zrzavý – ilustrátor a uctívač krásy v pražském Veletržním paláci do 5. března.

FOTO: Národní galerie v Praze

Požadavek konkurenceschopnosti správně klade důraz na odolnost ekonomiky vůči vnějším tlakům. Klade ho ale příliš zúženě, setrvávaje v postkomunistickém transformačním rámci. Metamorfóza světa poutá naši pozornost k planetárnímu ekosystémovému prostředí, jehož turbulentní projevy zasahují do hospodářství jiným způsobem než turbulence globálního trhu, a kladou proto jiné nároky. Ekonomika, jež je plně konkurenceschopná dle tradičních tržních kritérií, se může ukázat jako fatálně zranitelná tváří v tvář dopadům klimatických změn. Konkurenceschopnost se totiž řídí požadavky globálních trhů, zatímco odolná společnost by měla být taková, která nepřestane fungovat na místní úrovni ani v případě, že světové burzy postihne hurikán.

Zvyšování odolnosti vůči nestabilnímu prostředí proměňujícího se světa se jistě neobejde bez inovací. Technické inovace však mohou mít různé dopady podle toho, jakých výrobních a obecně společenských vztahů jsou součástí. Inovace může například dramaticky snížit množství přírodních zdrojů, které jsou zapotřebí na vyprodukování jednoho kusu určitého zboží. V konečném důsledku se však přesto spotřeba přírodního kapitálu snížit nemusí; díky zlevnění produkce je sice každý vyrobený exemplář ekologičtější, množství vyrobených a prodaných exemplářů však adekvátně tomu stoupne. Celkový objem materiálového „průtoku“ pak neklesá, často spíš naopak.

Společnost schopná obstát v metamorfóze světa bude určitě muset být vynalézavá. Spíše než inovativnost, což je termín příliš spjatý s kapitalistickým viděním světa, bude ale rozhodující sociální kreativita coby schopnost společnosti tvořivě reagovat na změny. Nejde totiž jen o hledání inovací, což jsou toliko technické nástroje, ale také o vytváření nových forem výrobních a spotřebních vztahů. Ty se mohou obejít i bez nějakých zásadních inovací, někdy lze jen nově využít tradiční postupy (třeba samozásobitelství potravinami nebo přímé vztahy mezi producenty a odběrateli). Oproti některým inovacím, které závisejí na mohutných investicích a zároveň mohou svým dopadem znehodnotit jiné investice, si sociální kreativita často vystačí s řešeními, jež jsou doslova nízkoprahová.

Tím se dostáváme ke druhému programovému bodu Manifestu inovativního státu: k požadavku na budování sociální soudržnosti, především prostřednictvím sociálního státu. Neoliberální systém je podle autorů nespravedlivý: Velká část obyvatelstva si jen velmi těžko razí cestu vzhůru (…) je na státu, aby maximálně podporoval rozvoj konkurenceschopnosti všech občanů, zejména pak těch, kteří jsou svým sociálním zařazením hendikepovaní.

Není to paradoxní? Nejprve přijmeme jako základní organizační rámec společnosti tržní soutěž, abychom následně řešili škody, které tato soutěž páchá na sociální soudržnosti. Ona totiž každá, dokonce i spravedlivá soutěž má vítěze a poražené. V nějaké podobě bude k lidskému životu patřit vždy, je to ale dobrý princip, na němž by se měla rozvíjet společnost?

Můžeme samozřejmě vytvořit podmínky, v nichž budou mít znevýhodněné osoby lepší šanci uplatnit se na trhu práce. Problém je, že takto stále přistupujeme na maximální výkonnost jako na normu, jíž se má podřizovat lidský život, navíc v kontextu, v němž jsou druzí lidé v prvé řadě konkurenty. Solidarita tak vlastně zůstává něčím mimoekonomickým, co musíme do hospodářství vnášet dodatečně, zvnějšku, proklínanými státními zásahy a administrativně náročným, těžkopádným přerozdělováním. Neměli bychom rozvíjet spíš takové ekonomické praktiky, které předcházejí přílišné koncentraci kapitálu a jež samotným způsobem produkce pomáhají vytvářet sociální soudržnost?

Zároveň bychom však sociální soudržnost neměli přeceňovat. Žádná společnost se bez ní neobejde, současně je to ale fenomén předpokládající rozlišení na „naše“ a „cizí“, a tedy určité hranice a jasné oddělení toho, co je uvnitř a co zůstává vně. V dnešním světě, který stále hlouběji proměňují globální sítě, je to dost problematická představa, alespoň pokud chceme postihnout sociální rozměr lidského života v celé jeho šíři. Žijeme ve společnosti, jejíž součástí budou čím dál více lidé tak či onak cizí, a spíše než snažit se udělat z nich za každou cenu našince, je třeba učit se žít s touto cizotou.

Raději než o sociální soudržnosti bych proto hovořil o nízkoprahové společnosti, v níž má každý jednotlivec přístup ke všem základním zdrojům, včetně možnosti být součástí společenství, jež mu dává pocit hluboké sounáležitosti; zároveň však do nějakého silnějšího začlenění nemá být tlačen. Ve společnosti mají existovat místa, kde jsou vlákna soudržnosti velmi hustá (lidé jsou semknutí), ale pak i místa, kde jsou tato vlákna řidší a kde se vytvářejí prostory volnosti a experimentování. V prvním případě je společnost propojena pevnými pouty, v druhém mosty, jejichž samotná přítomnost přiznává existenci odlišných břehů.

Martin Dokupil Škabraha

Martin Dokupil Škabraha

FOTO: archív, Právo

V posledním ze svých programových bodů varují Pehe a Štern před tím, abychom ve jménu hospodářského růstu neprodali svou národní identitu: Jestliže někde dojde k destrukci národní podstaty, pak viníkem je především místní stát, a nikoliv globální síly. Často se démonizují globální síly a procesy, jako kdyby bylo jejich cílem ničit to, co je lokálně jedinečné a nenahraditelné. Je to jenom alibismus těch politiků a činitelů, kteří toto připustili. Ke globálnímu světu patří i zvýšená povinnost národního státu chránit podstatu své země, její tradici a kulturu.

Manifest inovativního státu tak paradoxně končí výzvou ke konzervaci. Smysl této výzvy je však nejasný. Stát může chránit určité artefakty hmotné i nehmotné povahy, těžko ale postihne podstatu národa či země. Problematická je už představa, že něco takového vůbec existuje. Kulturní fenomény se totiž vyznačují především tím, že v myslích svých nositelů nabývají určitý význam. Ten se však nezadržitelně proměňuje v reakci na to, jak se proměňuje svět, jemuž se lidé snaží porozumět a nějak si jej vyložit; kultura především zajišťuje schopnost takového porozumění a výkladu.

Kulturní statky, které jsme zdědili, vznikaly jako záznam odpovídání na určité otázky; ty se však postupem doby měnily a globalizace přináší otázky nové a často radikálně odlišné. Už tím, že se na ně snažíme hledat odpovědi v naší kultuře, tuto kulturu proměňujeme v samotné její „podstatě“. Jestliže se přesto upínáme k jakési neměnné identitě, která je v té kultuře schována, děláme z ní fetiš. Fetišem je ostatně i proklamovaná jedinečnost každého národa či každé země, která spíš než cokoliv jiného vypadá jako další aplikace tržní logiky – je to prostě kulturní předpoklad konkurenceschopnosti; co postrádá jedinečnost, to je zapomenutelné, nadbytečné a v globální dělbě práce nemá místo.

A co když česká kultura opravdu není tak jedinečná? Co když je plná cizích zdrojů? Jestliže Smetana a Dvořák komponovali podle německých vzorů, které kultuře přísluší jejich hudba? A patří k naší kultuře kniha Tao te ťing přeložená do češtiny? Nebo co když se ta národní jedinečnost opírá o potlačení jiných, regionálních jedinečností (třeba moravské)? A záleží na tom? Ve výsledku asi ne. I ten nejméně originální panelák z Jižního Města může mít pro někoho jedinečný význam a i naprosto jedinečné panorama Hradčan se může stát svou vlastní šablonovitou kopií. Jedinečnost je na jednu stranu příliš laciná, na druhou stranu příliš komplikovaná věc na to, abychom na ní mohli stavět.

Přesto není respekt k tradicím a místním kulturám neoprávněným požadavkem. Ve věku metamorfózy se politika musí stát tvorbou nového světa – kosmopolitikou, světoobčanstvím. Klasický liberální kosmopolitismus však cíleně abstrahoval od lokálních vazeb a předpokládal existenci univerzální lidské přirozenosti, nezávislé na specifickém historickém kontextu. Ve výsledku se takové světoobčanství pohybuje ve vzdušných zámcích jakési republiky vzdělanců, která je sama produktem specifické kultury, a jeho odtrženost od místních společenství z něj dělá příliš exkluzivní záležitost, často vnímanou až nepřátelsky.

Klasický kosmopolitismus je proto třeba nahradit ukotveným kosmopolitismem, který se neopírá o univerzální lidskou přirozenost, nýbrž o nový, tvořivý výklad tradic, dosud předávaných v rámci národních lokálních kultur. Naplněním těchto tradic by nemělo být zakonzervování jedné jejich konkrétní podoby; smyslem má být uchovat místně srozumitelné zdroje kreativity, jež nás mohou tváří v tvář novým výzvám inspirovat. Ne hned nějakým konkrétním bodem, který by se dal okopírovat do politického programu, ale především zkušeností neustálých změn a adaptací na ně, vždyť tohoto procesu je kultura bohatou pamětí.

Na kulturu se tak můžeme dívat jako na relikviář, který se jednou za čas otevře, a lid padne na kolena před lebkou zemského patrona; nebo jako na motýlí zámotek, z nějž nevíme, co se vlastně vyklube. Je kultura schránkou známého, nebo neznámého? Svatý Václav jistě nedá zahynout nám, ni budoucím. Kým ale budou ti budoucí?