Nyní dalo facku vývoji západní společnosti obyvatelstvo dvou klíčových západních zemí (brexitem a volbou Donalda Trumpa). Jistě, nepadají věžáky a neumírají lidé, ale vzkaz je to otřásající a dalekosáhlý. Nad pokusy o poučení nicméně vítězí zkratka post-truth. Žádná sebereflexe, žádná změna – lidé jsou prostě takoví, nerozumějí pravdě. Měli bychom jim trpělivě, ale zároveň s jistou autoritativností vlastní vychovatelům vysvětlovat, jak se věci mají. Tak zní jeden tón debaty.

Druhý tón se chytá právě tohoto elitářství a celkem oprávněně se pojmu postpravda vysmívá. Jestliže je dnes společnost postpravdivá, kdy že byla pravdivá? Snad v době, kdy na základě lži o zbraních hromadného ničení začala (dodnes v podstatě neskončená) válka v Iráku? Tak se ptá na A2larmu básník Roman Rops-Tůma a má pravdu. Podobná kritika právem vrací rétorice o postpravdě její povýšenost i představu o zázračné novosti, chytá se ale do jiné pasti: popíráním novosti má sklon podceňovat technologickou proměnu společnosti a její mocenské důsledky. Je přece jen zarážející, když se v tzv. informační společnosti tak dokonale ztrácejí informace, že si dnes kupříkladu velká část Britů myslí, že v jejich zemi žije přes 20 % muslimů, byť skutečné číslo je 5 %.

Když si Egon Bondy zkoušel před dvaceti lety v románu Cybercomics představit „všeobecně oblbenou“ společnost roku 2050, nosili v ní lidé s sebou malinké příruční televize, aby do nich mohli stále koukat a být soustavně ohlupováni. Nejenže doba předběhla Bondyho o takřka čtyřicet let, ale především jsou ty televize, do nichž bez přestání civíme a můžeme je nosit všude s sebou, interaktivní, vtahují nás právě tím, že vysílání sami tvoříme. Postfaktická společnost nevzniká oblbováním řízeným a programovaným z několika málo center, do značné míry jsme jeho spoluproducenti, ačkoli, jak připomíná sociolog Jevgenij Morozov, za podmínek ohromné mocenské asymetrie, které jsme si pochopitelně nevybrali a které si většinou ani jasně neuvědomujeme (a pokud uvědomujeme, vede nás to k cynismu).

V češtině stále ještě rozpačitě přešlapujeme, zda je pro nás menší verbální obludou slovo postpravdivý, nebo postfaktický. Anglickým slovem roku se loni stalo post-truth, německým postfaktisch, v obou jazycích však existují i příslušné opačné varianty a jsou vzájemně zaměňovány. K zamyšlení je ale právě ono směšování obou termínů, které mají varovat před společností, potažmo politickou debatou, v níž nezáleží na faktech. Neměla by působit varovně spíše záměna pravdy s fakty?

Nietzsche měl na tuto záměnu revoluční odpověď, která se posléze v určité části evropského myšlení stala v podstatě konvenční: Proti pozitivismu, který se zastavuje u fenoménu „existují jen fakta“, bych řekl: Ne, právě fakta neexistují, jenom interpretace. Nemůžeme zjistit žádné faktum „o sobě“ – a možná je nesmysl něco takového chtít. Fakta dávají smysl až zřetězená do příběhů a výkladů, bez nich, pokud je vůbec můžeme myslet, jsou jenom mrtvou, dusivou hmotou.

Jaký příběh vypráví pohazování „fakty“ v „postpravdivé společnosti“? Čím jsou a co vyjadřují „fakta“ a čím to, že se jich dovolává jedna část společnosti proti druhé, „vzdělané elity“ proti „obyčejným lidem“, jak zní jedno pojmenování, liberálové proti konzervativcům, jak zní druhé?

Co jsou fakta dnes? Nejsou stále především výrazem převahy? Faktů je nadbytek, ale schopnost je číst, organizovat, mít k dispozici je drahá a náročná na speciální znalosti a často i na peníze a lidské síly. Faktů je záplava, umět je zorganizovat připomíná těžbu vzácné horniny se specializovaným nářadím a personálem. Think-tanky jsou těžební společnosti, přičemž mnohé z nich posléze používají příhodná fakta ke svým předem daným účelům, které se nijak neshodují s otevřeností vůči pravdě. Faktům vládne jen někdo – jen někdo je umí přimět, aby mluvily jeho řečí. Je ale tato převaha, pokud namísto vyslovených lží užívá ve vlastní svévolné osnově jednotlivé pravdivé informace, skutečně převahou na základě pravdy? Vláda faktů, které „hovoří samy za sebe“, je výrazem třídní přesily. Lze se divit, že se tato přesila těm slabším zajídá?

Traduje se, že když Marii Stuartovnu přesvědčovali skotští protestantští teologové ke konverzi naprostou převahou v teologických argumentech, odpověděla jim: Neumím vám dát protiargument, ale ti, kdo mě vychovali v katolictví, by přesvědčili i vás. Tu odpověď lze číst jako projev demonstrované ignorance, ale také jako sebeobranu před symbolickým násilím skrytým v intelektuální převaze. Můžeme nicméně vzít jed na to, že tento postoj nešťastné skotské panovnice zaujímá v éře, kdy jsme každý den bombardováni nepřehlednou spoustou faktů a argumentů od specialistů (fundamentalistů své specializace), stále více lidí.

Alexander Tinei: Ptáci (2012), k vidění na výstavě Narušená imaginace v ostravském Domě Umění do 26. března.

Alexander Tinei: Ptáci (2012), k vidění na výstavě Narušená imaginace v ostravském Domě umění do 26. března.

FOTO: GVUO

Češi se rádi vnímají jako národ se zvláštním vztahem k pravdě. Nad Pražským hradem ostatně vlaje standarta s nápisem Pravda vítězí. Jak ale připomíná básník Adam Borzič, už to heslo samo vyjadřuje nepochopení role pravdy, která je tu tak podivně zasnoubená s vojenskou terminologií. Pravda zde přece není od toho, aby vítězila, a byla tedy mocí, má stát mimo jakoukoli moc, jako její korektiv či kritika. Pokud si ji moc přisvojí coby svou dekoraci, pak přinejlepším zplaní, v horším případě se stane lží.

Pokud pravda vítězí, znamená to, že vždy vítězí nad někým. Tomu je z logiky věci určena role nositele lži. Jiné národy vyhrávají a prohrávají v bojích o moc a zároveň vedou spory o pravdu, v našem případě jako by pravda a moc splývaly.

Pravda jako ozdoba moci však bývá pouze jednou polohou role pravdy v českém vědomí. Ještě častěji se stává ozdobou bezmoci. Strana byla bita, ale morálně vyhrála, paroduje to Hašek, ale ještě podstatnější je otázka, jaký je pozitivní obsah této pravdy, zda je něčím víc než pouhou negací moci.

Vztah pravdy a moci se vrací a opakuje, je spojnicí různých českých mýtů: Husa, Masaryka i Havla. Čím je ale jejich pravda? Je nějakou konkrétní, rozpracovanou a argumenty podepřenou tezí?

Emanuel Rádl položil ve své Válce Čechů s Němci otázku týkající se první ze jmenovaných národních ikon: Jaký pozitivní obsah měla pravda, pro kterou Hus zemřel a pro niž se jeho země ponořila takřka na dvě dekády do tmy občanské války a křížových výprav?

Klíčovým sporem dané epochy byl vztah světské moci a církve. Od univerzitního mistra, tedy teoretika z povolání, bychom snad čekali, že na tuto otázku bude mít teoretickou odpověď, říká o Husovi Rádl. Viklef ji měl, i když ne moc dobrou – podřízení církve světské moci. Jiní autoři měli zase jiné. Jakou odpověď dával Hus coby český intelektuál, jehož „pravda“ podnítila revoluci? Podle Rádla žádnou, namísto pozitivního výměru vztahu světské moci a církve nabízel charismatická kázání pranýřující zlořády, strhující morální příklad – a negaci. Jeho pravda byla silná, neměla ale pozitivní obsah, představovala především popření evidentních špatností. Byla tak svého druhu parazitem toho, co negovala, bez této negace by ztratila sílu a možná i platnost.

Husovo charisma dokázalo inspirovat mnoho sociálních a duchovních zkušeností, z nichž některé asi i překračovaly rámec toho, co máme ve zvyku držet v šuplíku středověk. Když však občanská válka za Husovu pravdu končila, nebylo vlastně jasné, čeho se dál chytit – a tak z největší revolty své doby nevzešla odlišná církev ani jasně odlišený duchovní proud (s výjimkou českých bratří, kteří ale museli stavět na Chelčickém), nýbrž jen katolíci přijímající pod obojí.

Není tak důležité, zda je Rádlova kritika Husa do detailu historicky přesná, Rádl nemířil primárně na Husa, ale na svého současníka, který rovněž spojil pravdu s mocí a zdál se naplnit, z povahy věci lživý, archetyp filosofa na trůnu.

Problém Masarykovy doby, upozorňoval Rádl, bylo hledání módu soužití národů, který umožní překonání nacionalismu ve jménu vyšších ideálů. Místo systematické odpovědi nabídl profesor – a tedy teoretik z povolání – Masaryk morální aktivismus, jistě významný, ale obecnou odpověď neposkytující. Skončil u formulace zbožné lži o československém národu, jenž snad měl být překonáním úzkého nacionalismu, stal se však především zárukou převahy etnických Čechů v novém státě, v němž neměli početní většinu, a podřadného postavení Němců. Masarykova pravda byla nakonec spíš charismatickým, strhujícím příkladem než formulací nějaké pozitivně vymezené „pravdy“, a stala se v posledku ideologií nespravedlivé převahy (jejíž nespravedlnost je nutné připomínat bez ohledu na to, že možná neměla lepší alternativu).

Poslední velký český mýtus o vztahu pravdy a (bez)moci je spojen s Václavem Havlem. Jeho proslulý zelinář se odhodlá „žít v pravdě“ a nabýt své existenciální pravdivosti tím, že popře režimní rituál a odmítne se na něm podílet. Právě tímto aktem negace se otevře horizont pravdy, který Havel zaplňuje poměrně neurčitými popisy spontaneity a sebeorganizace, které mohou konvenovat radikálním demokratům i elitářům, konzervativcům i alternativcům.

Řekněme v analogii k Rádlovi, že zásadní otázkou Havlovy doby byl vztah mezi socialismem a trhem. Jakou odpověď na ni dával Havlův koncept pravdy? Jistě, měl ohromnou sílu a přesvědčivost, již získal důrazem na ty dimenze pravdy, které jsou předpolitickým prožitkem v konfrontaci s politickou mocí. Odpovědi na základní otázku své doby se ale vyhnul. Nelze se divit, že Havel neuspěl, když se setkal s tím, kdo (příliš) jasnou odpověď měl, a že se stal jen jeho nesouhlasící ozdobou (neuctivými Bondyho slovy opičkou na Klausově flašinetu). Havlova pravda totiž byla v první řadě negací lži.

Rádlova kritika je poučná. Neměla by nám ale bránit vidět, že pravda nemusí mít podobu vypracované pozitivní teze – je rovněž tím, co žijeme, pravdou prožívání, jak připomínají Hus i Havel. Varovný prst stoupenců pozitivního a systematického myšlení nás nicméně právem upozorňuje, že tento druh pravdy se může snadno zvrhnout v sebeobhajobu. Prohlásím-li svůj život jaksi dopředu a celkově za součást pravdy, nehrozí mi náhodou, že začnu žít v neustálém vylhávání se, ať už na lidské, či politické rovině? Vždycky tvrdil, že se politika nikdy nemá prosazovat lží, a sám lhal od rána do večera, řekl o Havlově osobním životě jeho přítel Pavel Landovský. Jinak to nešlo. Zatloukal. Zatloukal. Zatloukal. Je to soukromý komplement obrazu Havla, který veřejně říká, že vlastně prezidentem být nechce, a v zákulisí za toto po stavení ostrými lokty bojuje.

Mircea Suciu: Vlastní vyhnanství (2013), k vidění na výstavě Narušená imaginace v ostravském Domě Umění do 26. března

Mircea Suciu: Vlastní vyhnanství (2013)

FOTO: GVUO

Pravda je něco jiného než pouhá fakta, není ale ani pravdou života. Stojí přinejmenším zčásti mimo nás, nemůžeme ji vlastnit, jakkoli právě o to se neustále pokoušíme na těch legračních přístrojích, které zčásti předpověděl Bondy: to neurotické klikání je přece především permanentní ověřování naší přítomnosti a permanentní práce na vlastnictví pravdy – neustálým přihlašováním se k pravdě, „lajkováním“ a „sdílením“ nějaké pravdy.

Pravda stojí mimo nás, ale těžko může mít pouze charakter vypracované teze, jasné odpovědi na nějakou otázku. Pokud ji někdo najde, nelze po Rádlovi opakovat očekávání, že to bude nějaký teoretik.

Pravda je totiž přinejmenším zčásti to, čím žijeme – a čím jsme žili. Pravda je zároveň něco, co náš život a zkušenost přesahuje, abychom s ní ale vůbec mohli komunikovat, musí k nám mluvit – a musí mít tedy vztah k naší zkušenosti. Tato zkušenost může být základem tmářství, může být ale také záchrannou kotvou pro ty, které válcuje přesila faktů.

Mluvíme o postpravdě. Možná bychom měli vzít vážně spíš cosi jako předpravdu, předpoklady pro vnímání pravdy ukryté ve zkušenosti, s níž tak či onak poměřujeme všechny nové pravdy, které nás potkávají.

Havlův „život v pravdě“ odkazoval k autenticitě, k určité představě „přirozeného světa“, demontovaného velkou syntetickou lží technickoprůmyslové společnosti s totalitárním řádem. Havel si byl dobře vědom, že tato velká lež je „vypouklým zrcadlem“ Západu, kde je domnělá autenticita přirozeného světa válcována nikoli jednou velkou totalitní lží, ale spíše tisíci liberálních polopravd, tisíci dílčích legitimních zájmů, které dohromady vytvářejí spirálu průmyslového růstu a technické civilizace zbavené smyslu a destruující bezprostřední, žitou pravdu. Obraz pravdy, čelící této povodni modernity a s ní spojené neautentičnosti, měl takřka nutně nostalgické rysy. Předpravdou Havla, stejně jako řady konzervativců i mnoha nových sociálních hnutí, byl obraz menších, předprůmyslových společenství a iluze, že se k jejich bezprostřednosti lze aspoň částečně vrátit.

Dnes jsme o krok dál. Po několika dekádách postprůmyslové společnosti, která drasticky zvýšila společenské nerovnosti a komunikační vzdálenosti (jak popisuje ono klišé o „rozpadání do bublin“) a ještě více akcelerovala schopnost moderny destruovat všechny dosavadní pravdy, se naší „předpravdou“, po níž se s jistou nostalgií ohlížíme, stala průmyslová moderna. Ač se svým současníkům jevila coby poloorganizovaný chaos, ze zpětného hlediska může působit jako situace řádu s jasnou hierarchií, tovární disciplínou, zkušenými autoritativními muži v čele, jako věk jistot, budování a mužné síly nastavené a podpořené stroji. Úspěch aparátčíka Putina i podnikatele Trumpa, kteří představují dva různé ideály této zašlé doby, jen dokládá, že se průmyslová epocha stala v nostalgické retrospektivě obdobím, kdy pravda a autorita tvořily jednotu, kdy „muži byli muži a ženy ženami“, obdobím jasných hranic a ustáleného řádu. A také optimismu, spojeného s vizí neustálé modernizace, a tím otevřené a stále lepší a bohatší budoucnosti.

Je paradoxem, že se jako ztracený ráj stability zpětně jeví doba neustálých převratů ve výrobě, ustavičných otřesů všech společenských poměrů, věčné nejistoty a neklidu, slovy Marxe a Engelse, doba, kdy kapitalismus udělal svým hlavním principem permanentní revoluci.

Ondřej Slačálek

Ondřej Slačálek

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Postindustriální společnost ve skutečnosti pokračuje v dědictví té průmyslové: vždy znovu škrtat, co jsme znali, válcovat stále novým zbožím a stále novým rozvrhováním světa v rytmu nových a nových reklamních znělek. Zmizel ale progresivní optimismus, který byl pro modernu charakteristický. Už ne: všichni se potkáme v budoucnosti zajištěné růstem a pokrokem, už spíše: vzrůstat a pokračovat budou rozestupy.

Místo zvěčnělé volby mezi „pokrokem a reakcí“ či mezi pravou a levou verzí kompromisu zakotveného v růstu nám volby i politika jako celek nabízejí stále častěji rozhodnutí mezi táhlou krizí a katastrofou. Politika se stala trvalou správou řady setrvalých krizí, u kterých si jen stěží umíme představit rozřešení: spíš volíme mezi katastrofou a zvládáním krize, které slibuje aspoň malé zlepšení, ale většinou spíš „zvladatelné zhoršení“.

Právě takový výběr se stále častěji objevuje i ve volebním rozhodování: zvolte si mezi kandidátem, jehož hlavní předností není vlastní projekt, ale „záchrana demokracie“ a „odvrácení katastrofy“, a druhým, který pózuje v roli „vyzyvatele systému“ (jehož je často klíčovou a privilegovanou součástí). To jsme viděli v případě Clintonové a Trumpa, Van der Bellena a Hofera a uvidíme to patrně na příkladu Le Penové a jejího protikandidáta.

Na první z těchto voleb bylo fascinující především sledovat, co všechno lze nositeli „katastrofy“ a vyzyvateli systému odpustit. Pokud mají jedni na své straně experty, arogantně zasypávající „lid“ „fakty“, a druzí trochu drzosti se jim vysmát a sošný postoj, který evokuje známou a sdílenou „předpravdu“ průmyslové moderny, tedy to, co je silně zakořeněné ve zkušenosti mnohých jako předpoklad pravdivosti – jsou ti druzí v ohromné výhodě. Katastrofa se může stát atraktivní, bude-li znamenat vybřednutí z věčné krize a husitskou vzpouru proti arogantním vychovatelům, kteří poučují, a přitom žijí ve zjevném hříchu „života ve lži“ faktů odpojených od pravdy.