Typická byla v tomto směru situace kolem uprchlické krize. Ale také u Miloše Zemana si řada komentátorů propojila jeho hlasité příznivce ze sociálních sítí a prezidentských mítinků s výsledky výzkumů CVVM, které hovoří o 50–60% důvěře v prezidenta. Vyústilo to v přesvědčení, že je Zeman v nadcházející volbě takřka neporazitelný.

Postoj veřejnosti k prezidentovi přitom není zdaleka tak vyhraněný, jak by se mohlo zdát. Rozhodně mu v prosinci důvěřovalo pouze 17 % lidí, 15 % mu nedůvěřovalo vůbec. Mezi nevyhraněným zbytkem mírně převládají vlažní příznivci, ale ten poměr hodně kolísá.

Zároveň přestože Miloš Zeman úřad ztotožnil se svou osobou, malá část důvěry v prezidenta stále vychází z „vážnosti úřadu“. Důvěra v Zemana jako vrcholného politika je totiž vždy zhruba o 5 % pod tou v prezidenta. V průměru tak v posledních dvou letech Zemanovi věřilo necelých 50 % populace, z čehož vyplývají i jeho volební šance.

Podle výzkumu MEDIANu pro Seznam.cz z loňského září by Miloš Zeman v prvním kole dostal asi třetinu hlasů. Podobně když jsem loni převážil stotisícovou nereprezentativní anketu iDNES.cz, aby odpovídala populaci z hlediska sociodemografií a minulého volebního chování, vyšlo Zemanovi okolo 35 %. A je to také zisk, který ve střední Evropě nejčastěji dostávají v prvním kole prezidentští kandidáti obhajující svůj mandát.

Zeman by tedy jistě byl, jestliže se rozhodne opět o prezidentský post ucházet, favoritem prvního kola. Pro druhé to ale nutně neplatí. V roce 2013 byl podle agentury STEM přijatelný pro většinu voličů. Měl štěstí, že se do druhého kola dostal s Karlem Schwarzenbergem, který byl v rozporu s pohledem pražských liberálů přijatelný naopak jen pro 36 % populace; ublížilo mu vládní angažmá i rétorika TOP 09 z doby ekonomické krize. Není tak překvapivé, že voliči ve druhém kole hlasovali častěji proti Schwarzenbergovi než proti Zemanovi.

Taková situace se nemusí opakovat. V ono září MEDIAN zkoumal, jak je to celkem s 13 potenciálními prezidentskými kandidáty. Přijatelnost sedmi z nich (včetně Zemana) byla nad úrovní Schwarzenberga z roku 2013 a v případě textaře Michala Horáčka a ekonoma Jana Švejnara se pohybovala na Zemanově úrovni či nad ní. Právě tito dva kandidáti pak Zemana těsně porazili v simulovaném duelu druhého kola. Další (Jiří Pospíšil, Martin Stropnický) těsně prohráli. Jiné kandidáty, kteří neoslovují velké části společnosti, Zeman porazil jasněji (Tomáš Halík, Tomio Okamura), u některých se šance těžko odhadují, protože nejsou mezi lidmi tak známí (Eliška Wagnerová).

Michal Horáček na Staroměstském náměstí při oslavách 28. října

Michal Horáček na Staroměstském náměstí při oslavách 28. října

FOTO: Petr Horník, Právo

Jak chápat vítězství Horáčka a Švejnara nad Zemanem? Respondenti samozřejmě nejsou schopni ohodnotit jejich případnou kampaň, témata, argumentační schopnosti či jak se projeví jejich dílčí slabiny. Výzkum konaný v takovém předstihu vypovídá spíše o typech možných úspěšných protikandidátů.

Kdo by tedy mohl Zemana porazit? Člověk staršího středního věku, s expertní zkušeností v nepolitické oblasti, ale s minulým politickým angažmá, který není vyhraněně kavárenský ani pravicový, díky čemuž spojuje většinu Zemanových odpůrců a zároveň oslovuje část jeho elektorátu – právě to bude největší výzva pro budoucí volební kampaně. Michal Horáček se o něco takového snaží, ale je otázka, zda od své osoby od onoho zářijového výzkumu naopak obě skupiny spíše neodhání.

Specifikem dnešní české společnosti je, že si sama pěstuje mýtus o svém nesmiřitelném kulturním rozdělení a jasném ohraničení názorových skupin, ačkoli se v postojových otázkách lidé od sebe mnohdy příliš neliší. Naopak v těch ekonomických různé zájmy a střety objektivně existují, ale nejsou artikulovány, často se vytrácejí z politického boje a jsou převáděny na problémy kulturní.

Toto Zeman velmi dobře chápe. Otevírá reálně nekonfliktní témata, u nichž však lze tuto konfliktnost předstírat formou. Příkladem je popis globálních rizik rétorikou, která obsahově moc nového nepřináší, ale posluchače dělí dle vnímání vulgarity a nadsazenosti sdělení. V ekonomické rovině se pak Zeman orientuje na cíle, které lze odsoudit i kulturně: například na boj proti tomu, že mezi nezaměstnanými údajně drtivě převažují ti, kteří pracovat nechtějí – aniž by mu vadilo, že to není ničím podloženo a v chudých krajích pořád připadá deset žadatelů o práci na jedno místo.

Z toho vycházejí i možné strategie pro Zemanovy protikandidáty. Mohou otevírat „malá“ témata, která současný prezident opomíjí (podpora rodiny, kvalita životního prostředí). Vrátit obsah sociálně-ekonomickým tématům, upozorňovat na úniky do daňových rájů, které Česko stojí ročně desítky miliard, na nízké mzdy a odliv zahraničního kapitálu i těžkou pozici chudších lidí v oblasti bydlení či vymahatelnosti práva. Nebo mohou přijmout Zemanovu agendu globálních a kulturních témat a porazit ho jazykem, jenž nerozděluje, ale spojuje. Nic z toho nebude zrovna jednoduché. Zemanovi, který sílu často čerpá z kritiky vlády, ale zase nemusí sedět termín prezidentských voleb těsně po těch sněmovních.

Daniel Prokop

Daniel Prokop, který pro Salon připravuje cyklus Úvod do praktické sociologie.

FOTO: Petr Horník, Právo

Miloš Zeman má výrazně vyšší podporu mezi staršími lidmi, lidmi žijícími mimo velká města, s nižším vzděláním. Zároveň je podobně jako Trump na druhé straně Atlantiku přijatelný pro 68 % lidí, kteří nedůvěřují většině expertů a intelektuálů, a jen pro 42 %, kteří v ně důvěru mají. Pro 61 % pracujících manuálně a 44 % pracujících nemanuálně. Nedůvěra v expertní diskurz a podoba práce přitom s podporou prezidenta souvisejí přímo, nejde jen o skrytý vliv věku, vzdělání či velikosti obce. Tyto dvě věci jsou svázány s životním stylem, sociálním okolím, informačními zdroji, a především mírou odporu ke globálním změnám, které manuální práci ohrožují a zesložiťují strukturu společnosti. Je to také to, co údajně dělí českou společnost na „pražskou kavárnu“ a „lidovou hospodu“.

Jsou zde nicméně tři ale. Zaprvé: příslušnost v takto definovaných skupinách sice s postojem k Miloši Zemanovi souvisí, ale omezeně (přijatelný je pro 31 % pražské kavárny, nepřijatelný pro 36 % lidové hospody). Zadruhé: samotná metafora kavárny nefunguje – lidé chodící do kavárny nemají podle výzkumů MEDIANu k Zemanovi jiné postoje než návštěvníci hospod. Zdá se to banální, ale právě metafora kavárny nám podsouvá, že jsou Zemanovi odpůrci jen snobové s dostatkem času na plané klábosení.

A zatřetí: neplatí, že by členové „pražské kavárny“ měli k otázkám týkajícím se role prezidenta, očekávání od něj a hodnocení Miloše Zemana vyhraněnější postoje než příslušníci „lidové hospody“. Samozřejmě existuje podmnožina „kavárny“, která je má – stejně jako podmnožina „hospody“. Ale tyhle skupiny jsou tak malé, že je náš výzkum takřka nezachytil.