Podobně jako Kundera i Bauman vždy varoval před falešnými básníky těchto samozřejmých pravd a v demolici jejich zdí spatřoval smysl sociologického povolání. Současně si uvědomoval rozdíl mezi pravdami objevenými a vymyšlenými a společně s ním i nemožnost ostře je v poezii nebo historii od sebe oddělit.

A právě proto považoval Bauman vedle poezie a historie sociologii za třetí proud, který nám neustále připomíná, že pochopení sociální situace nespočívá v samozřejmých klasifikacích, ale v porozumění tomu, jak tyto situace vnímají lidé, kteří se v nich ocitají.

I proto vychvaloval teorii tzv. autopoiesis německého sociologa Niklase Luhmanna, kterou vnímal jako popis společnosti, která sama sebe objevuje v sebeutváření. Jinými slovy: společnost je aktivním zdrojem, ne pasivním předmětem vytváření svých vlastních forem – poiesis.

Zpráva o Baumanově smrti vzhledem k jeho vysokému věku stěží někoho překvapila, ale přesto rozesmutněla všechny jeho kolegy a přátele. Až do poslední chvíle psal a přednášel s jasnou myslí, jakou by mu mohl závidět leckterý třicátník. Ještě loni na jaře mi například slíbil, že veřejnou přednáškou zahájí činnost našeho Centra pro právo a společnost na univerzitě v Cardiffu. I když musel na poslední chvíli cestu ze zdravotních důvodů zrušit, nadále jsme spolu plánovali spolupráci sociologů, kriminologů a právních teoretiků na projektu o vztahu mezi všudypřítomným sociálním dohledem a „tekutým strachem“ ze zločinu v dnešních západních společnostech.

Zygmunt Bauman

Zygmunt Bauman

FOTO: Profimedia.cz

Francouzský sociolog Raymond Aron kdysi napsal, že klasiky sociologické teorie Maxe Webera, Émila Durkheima a Vilfreda Pareta přes všechny rozdíly spojuje to, že si každý z nich po svém klade základní existenciální otázky. Weber studoval možnosti a meze racionálního jednání v bytostně iracionálním světě, Durkheim zkoumal náboženství jako index solidarity a Pareto se věnoval konfliktu mezi racionalitou ekonomických teorií a iracionalitou lidského chování. A přitom je spojovala základní otázka, jak lze v moderní společnosti s její tendencí k despotické racionalizaci zachovat respekt k jednotlivci a autonomii jeho existence.

V tomto smyslu se Bauman stal klasikem již za svého života. Na rozdíl od Webera, který trval na vědě jako povolání osvobozeném od hodnotových soudů, však tvrdil, že nezúčastněná a neutrální sociologie není možná, protože si již předem podle vlastních hodnot vybíráme předmět svého studijního zájmu. Pro Baumana to byla především modernita obecně a globalizace jako její specifická forma, co dnešního člověka uvádí do nejrůznějších virtuálních i fyzických komunit a současně ho odcizuje a zbavuje etické odpovědnosti i kontroly nad vlastním životem.

Bauman navázal na kritickou teorii frankfurtské školy a jeho prvním vrcholem byla bezesporu kniha Modernita a holocaust (1989, česky naposledy SLON 2010), v níž proti obvykle přijímanému kontrastu civilizace a barbarství postavil vnitřní spojitost mezi holocaustem a moderní společností s její byrokratickou a industriální kulturou. Přestože téma je historické, základní otázka zůstává aktuální: Jak je možné, že moderní člověk vychovávaný v osvícenským humanismem poučené civilizaci dokáže spáchat ta nejhorší zvěrstva a současně je omlouvat poslušností vůči autoritě? Také proto se Bauman neustále vracel ke slavnému Milgramovu experimentu, který prokázal morálně znepokojující skutečnost, že i v moderní demokratické společnosti se většina slepě podřizuje autoritě a jejím krutým rozkazům.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let Bauman rozpracoval pojem postmodernity jako globální sociální změny, který má i zásadní etické důsledky pro život člověka. Namísto ideologií s jejich zákonodárnou touhou spoutat jedince do soukolí dějin a společnosti nastupují interpreti postmoderní nejistoty. Namísto morálního kodexu jsme nuceni přijmout etiku odpovědnosti, což je ovšem v postmoderní situaci stále obtížnější, a proto člověk v globalizované společnosti utíká k nejrozmanitějším „výbušným komunitám“ a skrývá se před tváří jinakosti pod pláštíkem samozřejmých pravd nacionálního, náboženského, rasového nebo jakéhokoli jiného fanatismu.

Téma nejistoty a stále rychlejší změny Baumana přivedlo i ke klíčovému pojmu tekutá modernita, který rozpracoval v roce 2000 ve stejnojmenné knize (česky Mladá fronta 2002), aby se potom neustále k tekutosti vracel a zkoumal ji v nejrozmanitějších sociálních, a především etických kontextech – od lásky přes strach a sociální vyloučení až po chudobu, umírání a smrt nebo životní prostředí a konzumní kulturu. Bližší než empirická data přitom Baumanovi byla Adornova nebo Foucaultova filosofie a víc než o sociální statistiky se opíral o Lévi-Straussovu nebo Eliadeho antropologii.

Bauman si obraz tekutosti vypůjčil z Marxova a Engelsova Komunistického manifestu, v jehož první kapitole autoři popisují, jak kapitalistická výroba a světový trh okamžitě rozpouštějí a rozkládají vše, co vypadá jako pevné a zakořeněné ve společenském řádu. Namísto optimistického očekávání historické revoluce, která právě tak smete a rozpustí buržoazní společnost, se však Bauman zabýval paradoxem modernity, ve které je „rigidnost řádu artefaktem a sedimentem svobody lidských činitelů“, a varoval před jeho etickými a kulturními důsledky.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jestliže je Bauman občas označován za sociologa tekutosti, je třeba zdůraznit, že byste v jeho díle marně hledali umělé slovní novotvary a nesrozumitelná nicneříkající souvětí plná prázdných obratů. Jeho jazyk byl vždy vypravěčsky střízlivý a bez přehánění lze říct, že opět vrátil žánru sociologického eseje jeho krásu, poezii i průzračnost, jaká byla kdysi typická například pro dílo Georga Simmela. Přiblížil sociologii literatuře, vytrhl ji z pout akademického žargonu, a tím ji zpřístupnil široké veřejnosti po celém světě.

Stejně jako Kundera si i Bauman prošel v raném mládí obdobím, v němž byl na straně zákonodárců „nového světového řádu“ a samozřejmých idejí, aby si záhy uvědomil, že myšlení, svoboda, krása i etika jsou vždy především záležitostí interpretace a sdílených významů. A že bez nich si nelze představit ani lidskou důstojnost, která byla hlavním tématem všech Baumanových knih.

Zygmunt Bauman, sociolog lidské důstojnosti v časech tekuté modernity, zemřel 9. ledna 2017.