Mnohem raději bych objevoval doposud neznámé a nadějné autory, čtenáři si ovšem žádají prověřené hodnoty. A z Petra Stančíka se během posledního roku stal Prověřený Hodnostář, h. c., rozdává rozhovory semhle i támhle, jsou ho plné noviny a časopisy, jeho hlas je slyšet z rádia i z CD. Petr Stančík, Petr Stančík, Petr Stančík, Petr Stančík, Petr Stančík, Petr Stančík, Petr Stančík, Petr Stančík, Petr Stančík, pořád dokola.

Když už zde padlo kolo, přidržme se ho. Kolem budiž míněn velociped. Alfred Jarry si na něm dal závod s vlakem do Vladivostoku. Další slavný velociped je umístěn v Paříži na hřbitově Pere Lachaise na náhrobku Borise Viana. Jeho tvůrcem byl zdejší hrobař a kameník Marcel Duchamp.

Šťouravý zvědavec kliknutím na googlu v okamžiku zjistí, že nic z toho není pravda. No a co? Zato je to zcela ve Stančíkově duchu, neboť ten práší a tropí si neuctivé legrace už od samého začátku knihy, od motta z neexistujícího Žalmu 152: I kdybys každý den prožil celý život, celý život prožiješ jako jeden den.

Andělí vejce je, stejně jako Jarryho Nadsamec nebo Vianův Srdcerváč, humoristický román. V českém literárním kánonu se za humoristický román berou Švejk, Saturnin nebo Černí baroni. Prohlásit za něj Kafkův Zámek by byla nemyslitelná hereze, ale je to tak, Zámek je humoristický román non plus ultra. A právě i Kafkou poučen servíruje Petr Stančík čtenářům naráz v jediné hrsti pracně vybádané historické kuriozity, básnivé obrazy i hrdlolži.

Otcovrah Záviš, hnán výčitkami svědomí, v lese vyšplhá na dub: Vtlačil hlavu do včelího úlu v jeho dutině. Když Záviš zemřel, měl hlavu tak nateklou od žihadel, že ho nemohli ze stromu vytáhnout, a tak ho tam nechali… Umrlec postupně zarostl do kmene a duše propadla peklu, kde se od té doby navěky škvaří uvězněna v nekonečné smyčce znovuprožívání svého zločinu.

Nebo scéna z drezíny: Na plošině stál fonograf s válečkem, z jehož drážek vyrytých do včelího vosku pěli Ema Destinnová a Enrico Caruso árii La donna e mobile z Rigoletta. Nad fonografem se tyčil pan závorář a do rytmu opery zezadu pulsoval na jakési ženě, čímž zároveň komíhal pákou a tím poháněl drezínu.

Absurdní. Reálně neproveditelné. A krásné.

Přidržme se ale přirovnání k velocipedu. Obrazně řečeno na něm projíždí napříč románem půlláník z obce Smylavoda Augustin Hnát. Na velkém ozubeném kole u šlapek se čas otáčí pomalu: uplyne všeho všudy den, a sice 12. květen 1945 od 5.00 do 18.23. Řetězem je ale zpřevodováno s pastorkem, kde čas doslova uhání. Desetirychlostní řadič se pohybuje mezi léty 1864 až 1945. Obzvláště na začátku, při líčení Hnátova narození a dospívání, si Stančík co do jiskřivosti fantazie s Jarrym a Vianem rozhodně nezadá.

Za světové války a působení v legiích potkává Hnát po cimrmanovsku reálné historické postavy, třeba generála Radola Gajdu, a tady jeho velocipedu padá řetěz. Zručný mechanik Stančík to zachraňuje důvtipnými odbočkami: (Hnát) v tu chvíli pochopil, že Bůh není ani na nebesích, ani v nekonečnu, ani ve středu věcí, ale že je to ta hlína. Proto byl první člověk stvořen z hlíny, k Božímu obrazu. A že umírat se musí, aby se mohlo rodit, neboť hlína potřebuje mrtvé, aby je odstvořila, sejmula z nich tíhu tvarů a proměnila je zpět na součást sama sebe, nechala v sobě odpočinout a na všechno zapomenout. Teprve potom je zase uhnětla a vypustila na zem. Protože nesmrtelnost je břemeno, které snese jen Bůh.

V závěru už ale Hnátův velociped zase čiperně uhání vstříc překvapivému rozuzlení románu. Protože se nesluší pointy vyzrazovat dopředu, povím vám alespoň úplně poslední slovo Andělího vejce, a to zní: zamordovaným.

Petr Stančík
Andělí vejce
Druhé město

Petr Stančík: Andělí vejce

FOTO: archív nakladatelství Druhé město