LN přinesly z kontraoslavy letošního 28. října na Staroměstském náměstí fotografii, na níž celou událost rámuje jediný plakát s heslem Jsme Západ. Kdo je adresátem takového sdělení? Ucházíme se tím heslem o členství v nějakém klubu? Nemá to heslo rasistický podtext, neznamená také, že nejsme nějací Rusáci, čmoudi, cigoši, muslimáci, rákosníci nebo jiní „šikmoocí kulturní cizinci“?

V tom hesle je zakódováno, že se identifikujeme s určitým počtem zemí a chceme být jimi uznáni za „jim rovné“. To je ale neklamným příznakem, že být Západem je jen naše politická aspirace, ne historický fakt. O tom, zda patříme na Západ, nerozhodujeme my, ale západní veřejné mínění. Krále hrají ti druzí, praví staré divadelní pravidlo; znamená to, že poznáme, kdo je král, podle toho, jak s ním jednají ti druzí. Podle toho, jak s námi jednají, poznáme, zda jsme Západ, zda jsme byli vpuštěni do toho společenství národů, které Jaltská konference předala pod ochranu „druhého pólu“ v bipolárním světě. Náš vstup do NATO uvítaly jedny noviny titulkem: Konečně na naší straně!

Ivana Recmanová v úvaze Češi v zoo v říjnovém Novém prostoru píše na základě vlastní zkušenosti: „Český národ je sice národem evropským, nikoliv však západoevropským…, (k tomu) by musela Česko do svého VIP klubu přijmout západní Evropa… Česko je pro Británii v některých ohledech totéž co Afrika nebo Asie.“ Mnoho inspirátorů brexitu věřilo, že na rozdíl od Pákistánců či obyvatel Karibiku jsou Východoevropané s britskou kulturou nekompatibilní. Po atentátu v Bostonu (2013) se v Americe psalo o „České islámské republice“.

Připomeňme zásadní podmínku členství v tomto VIP klubu: uznání Západu si nelze vynutit lokajským přejímáním jeho předsudků a většinových klišé, cestou k integraci může být jen příspěvek k jeho kritickému (sebe)vědomí. Výzvy k obraně západního statu quo ohroženého přílišnou kritičností „západních levičáků“, jak je formuluje třeba Roman Joch či jiní „proroci z periferie“, ze Západu spíše vylučují.

Slovem Západ označujeme určitý způsob vývoje, kdy se společnost v reakci na své kritické (sebe)obrazy mění, volí si změnu místo katastrofy, před níž ty kritické obrazy varují. Kritické (sebe)obrazy mají proto na Západě vysokou cenu a jejich tvůrci vysoký status, zatímco konformismem se tu pohrdá. Miloš Forman, Milan Kundera či Slavoj Žižek, velcí kritici Západu, jsou právě proto jeho pevnou a obdivovanou součástí.

Integrace do struktur není integrací do „společného vnímání a cítění“. Jedním z hlavních důvodů, proč nejsme v hlubším cítění Západu členy jeho klubu, je zklamané očekávání: po roce 1989 postkomunistické země místo příspěvku k jeho kritickému obrazu přijaly roli otrockých napodobovatelů. Je to paradox, ale nejvíce jsme „patřili na Západ“ v šedesátých letech, kdy jsme byli sice součástí socialistického tábora, ale různé filmové a literární nové vlny byly vnímány jako příspěvky ke „zlatému pokladu“ Západu – k jeho kritickým (sebe)obrazům ve veřejném prostoru.

Boris Buden napsal, že na konci osmdesátých let už lidé na Západě dávno nebyli „přesvědčenými věřícími v přednosti demokracie“, měli k ní ironický, či dokonce cynický vztah. Naopak Východoevropané jí byli bezvýhradně fascinováni, slepě v ni věřili a naplňovalo je to nadšením. Za svou naivitu zaplatili tím, že se stali v očích Západu dětmi, které se musejí demokracii teprve učit.

Jan Werich a Jiří Voskovec ve hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále

Jan Werich a Jiří Voskovec ve hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále

FOTO: Václav Chochola, Archiv B&M Chochola

Když se v roce 1956 Ferdinand Peroutka vracel k otázce poválečného hromadného odsunu československých občanů německého jazyka, napsal: „Co se mne nejbolestněji dotýká, je to, že pro hromadný odsun a pro způsob, jakým byl proveden, se poprvé za své moderní historie náš národ rozešel s mravním cítěním Západu.“

A s mravním cítěním Západu se celá střední Evropa dnes rozchází znovu. Příčinou jsou egoisticky protievropské reakce na uprchlickou krizi a zavádění „neliberální demokracie“ v etno-nacionalisticky pojatém národním státě, především v Maďarsku a v Polsku.

V dopise Peroutkovi z roku 1950 píše Jiří Voskovec, tehdy vězněný na Ellis Islandu coby člověk podezřelý z komunismu: „Nestydím se za to, že jsem svým divadlem pomohl k porážce kandidátky Nic Než Národ… Těm zásadním věcem, o které vám i mně jde nejvíc, těm jde o kejhák. Říkejme tomu pro zjednodušení… západní škála hodnot.“ Na nejvyšším místě v této škále, dodejme, stojí racionální kritika stávajícího pořádku.

Rozchod mezi mravním cítěním Západu a postkomunistickou střední Evropou se týká celé západní škály hodnot, jak se – po dvojí porážce německého pokusu ji rozvrátit – pevně ustavila: už nejen solidarita s trpícími a sociální stát, inkluze slabších, ale výslovné úsilí o integraci různých tradic a etnik v politicky pojatém národě, založeném na ústavním patriotismu.

Křehká formule mravní cítění označuje ve skutečnosti pevný směr, kterým se vyvíjí legislativa za poslední století – směr k prohloubení a upevnění dělby moci, především nezávislosti soudů, od průmyslového státu ke státu postprůmyslovému, od ekonomického růstu za každou cenu k růstu udržitelnému a dále až k solidaritě s pozemským bios v jeho celku. Ve střední Evropě je tento vektor legislativy ohrožen, kolo se začíná točit zpět ke kumulaci moci, populistické delegitimizaci nezávislosti tisku i soudní moci, k pohrdání „politickou korektností“ i tolerancí k „odlišným“, k etnonacionalistické definici státu.

V mnohonárodním Rakousku-Uhersku mělo mravní cítění Západu svůj bezpečný domov, teprve po jeho rozpadu se národy v národnostně smíšených územích začaly bát jeden druhého, ocitly se mezi Stalinem a Hitlerem, zmocnil se jich na dlouhá desetiletí duch „krvavých zemí“, jejichž historii popsal Timothy Snyder ve stejnojmenné knize. V Maďarsku a Polsku se ustavily autoritářské režimy, mravní cítění Západu tu bylo náhle „přežité“ jako ta stará monarchie, vlády začaly vládnout pomocí cenzury, strachu, později genocid, odsunů, antisemitismu: etnické pojetí státu probudilo démony, kteří odtud už nikdy neodešli.

Z dokumentu Auto*Mat (režie: Martin Mareček, 2009)

Z dokumentu Auto*Mat (režie: Martin Mareček, 2009)

FOTO: Bionaut

Když vláda ČR v roce 2007 schválila jako heslo budoucího českého předsednictví EU Evropa bez bariér, mnoho mých italských kolegů bylo překvapeno: „Je odvážné udělat z boje o inkluzi hendikepovaných občanů hlavní heslo předsednictví, dokazuje to, že občané postkomunistických zemí nejsou tak nakaženi konzumistickým individualismem jako země kapitalistické!“ Brzy nato se ale dočetli, že tím mottem „vyjadřuje Česká republika vůli k větší ekonomické deregulaci, k odstraňování zbývajících překážek mezi členskými státy EU, zejména v oblasti vnitřního trhu – volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu, včetně komplikovaných právních předpisů EU“.

V dokumentu Auto*Mat Martina Marečka říká Mirek Topolánek v souvislosti s dopravou ve městech, že Evropa trpí nedostatkem liberalizace a přemírou regulace, že proto ODS bude vždy podporovat „více pohybu, protože v pohybu je síla“, a že přetížení automobilovou dopravou nehrozí, škodlivému ovzduší se lidé přizpůsobí, přežijí silní jedinci. „Když děti do pěti let zažijí to nejhorší ovzduší, zvyknou si a budou pak celý život zdravé,“ dodává ve filmu jeden účastník volebního mítinku ODS.

Václav Klaus reagoval na fotografii jedné české spisovatelky oblečené v tričku s nápisem Dobýváme veřejný prostor, otištěnou na stránkách Salonu, prohlášením, že je to „nebezpečná, revolučně znějící proklamace… (Autorka) se snaží dobývat náš veřejný prostor… Vypadá to tak, že si myslí, že ho má v rukou stát (politici a prezident) a že ho mají v rukou korupčníci a bohatí… (Ve skutečnosti) ho mají v rukou liliově čistí pravdoláskaři, pan Moravec, pan Kraus, pan Fendrych, lidé z Respektu, z Hospodářských novin, ale i z řady dalších redakcí“. Nápis Dobýváme veřejný prostor byl ve skutečnosti oficiálním heslem projektu občanského sdružení Inventura, které má za cíl pomoci lidem s mentálním hendikepem zapojit se do veřejného života.

Ve všech západních médiích se široce diskutovalo o společných modlitbách muslimů a křesťanů v kostelích a v mešitách po vraždě katolického kněze ve Francii, jedné se zúčastnil i papež František. V českých mainstreamových médiích se o tom téměř nepsalo, zato se citoval jako důvěryhodný zdroj kdejaký extremistický plátek, který varoval před muslimským nebezpečím.

Norský král Harald V. pronesl 1. září manifestační projev, v němž řekl, že i jeho dědové byli imigranti a že „ne vždy je snadné říci, odkud přicházíme a jaká je naše národnost…, domov je tam, kde je naše srdce…, a to se často nedrží uvnitř hranic jednoho státu… Norové jsou dívky, které milují dívky, chlapci, kteří milují chlapce, a chlapci a dívky, kteří se milují navzájem, Norové věří v Boha, Alláha, ve všechno a v nic… My jsme Norsko“. Vystoupení vyvolalo vlnu obdivu ke králově mravnímu cítění a také velkou diskusi v západních médiích. Nevzpomínám si, že by se nějaké české médium o tom projevu zmínilo, ocitl se jen na mém volebním Facebooku, kde vzbudil negativní odezvu.

Mezi mravním cítěním Západu a postkomunistickým Východem je vysoký plot odlišného chápaní škály hodnot, který zřejmě nelze snadno zbořit.

Předseda polské strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński

Předseda polské strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński

FOTO: Kacper Pempel, Reuters

Franz Werfel nazval předmluvu k americkému vydání svých povídek Soumrak jednoho světa jednoduše Rakouská říše. Píše v ní: „Jen ve znamení vyšší ideje je možné založit říši. Národy mohou ustavit jen státy, a ty jsou ve své podstatě démonickými celky; jako vše, co je démonické a modloslužebné, jsou podrážděné, ohrožené a ohrožující.“

Etno-nacionalismus považuje sám sebe za „nutnou ozdravnou politickou akci“: část národa začne pociťovat svou identitu a zájmy jako nedostatečně chráněné v politických institucích, praktikách a politikách státu, k němuž patří – nejvyšším cílem se stane zjednat nápravu za každou cenu. A tento cíl probouzí středoevropské démony; ti tu ostatně mají lehké spaní.

Postrakouskou střední Evropu charakterizuje krize občanství, která je důsledkem zaslepené politické vůle vybudovat jednotné etno-nacionalistické státy v mnohonárodním a sociálně rozrůzněném prostředí. Pokusy o ustavení jednotného státu na etnicko-nacionalistickém, třídním nebo rasovém základě se šířily po roce 1918 jako morová rána, prvními oběťmi byly Ukrajina, východní Polsko, Litva, Bělorusko, východní Uhersko, kde se po první světové válce odsuny, etnické čistky, masové zastrašování a vraždy staly legitimními prostředky budování jednotného státu. Ale i třeba Chorvatsko a slovanské části Rakouska-Uherska připojené k Itálii se staly „démonickými celky“ ve Werflově varovném pojetí.

Ve stínu Stalina a Hitlera mravní cítění Západu umlklo v této části střední Evropy nejdříve, ve třicátých letech zemřelo uměle vyvolaným hladomorem na Ukrajině několik miliónů lidí, mezi roky 1943 a 1947 Ukrajinská povstalecká armáda vraždila Poláky po tisících včetně malých dětí. Timothy Snyder cituje i tuto vzpomínku jednoho polského partyzána: „Reagovali jsme na (ukrajinské) útoky, jež dosáhly nevyslovitelné míry barbarství, svou vlastní bezohledností. Když jsme přepadli ukrajinskou vesnici, systematicky jsme muže bojového věku popravili… I když jsem nikdy neviděl naše muže, že by nabodli nemluvně na bajonet a hodili je do ohně, viděl jsem spálená těla polských dětí, jež zemřely tímto způsobem…“ Občanská válka mezi Ukrajinci a Poláky není dodnes zapomenuta.

Chorvatsko se pod fašistickou ochranou stalo prostorem kruté protisrbské politiky. Na území získaném Itálií byli Slované předmětem rozsáhlého národnostního útisku. I v masarykovském mnoho národním Československu začaly čistky, nejdříve se sudetští Němci proměnili v ochotné pomahače genocidy Židů a odsunu Čechů, pak se jim dostalo krvavé odplaty.

Zaslepeně nacionalistická reakce většiny Středoevropanů na uprchlickou krizi ukazuje, že západní škála hodnot tu platí jen podmíněně, že ve stínu Stalina a Hitlera se tu duch krvavých zemí opravdu zabydlel.

V rozhovoru pro Corriere della Sera Jarosław Kaczyński řekl: „Všichni v Evropě se musíme vrátit k národnímu státu…, navrhli jsme změnit všechny smlouvy tak, abychom posílili národní státy a vyloučili každou svévoli… (Brusel) to brutálním tónem odmítá… Možná, že Merkelová pozvala migranty do Evropy se záměrem vytlačit Londýn z EU… Berlín se chtěl zbavit silného konkurenta.“

Západoevropský nacionalismus je ale založen na „ústavním patriotismu“, jak to nazval Jürgen Habermas, ne na etno-nacionalismu; Kaczyńského idea, že si v EU státy „konkurují“ v boji o hegemonii, je pak dokladem nedůvěry příznačné pro etno-nacionalismus, navíc prvními oběťmi „vůle k národní očistě“ po brexitu nebyli uprchlíci, ale polští imigranti.

Filosof Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Jiří Mach, Právo

Timothy Snyder rozlišuje mezi svrchovaností nad pamětí a pamětí svrchovanosti, tedy mezi dějinami a pamětí. V krvavých zemích hromadná osobní paměť vzájemného vyhánění a negace práva na život rozvrací každý pokus o sjednocující narativ – dějiny. Získat svrchovanost nad takovou pamětí a podrobit ji nějakému „státotvornému“ principu je klíčovým problémem těchto národů. Občanská společnost a její politická kultura se formují v boji o sdílenou interpretaci minulosti, instituce jako Ústav pro studium totalitních režimů nebo státní vyznamenání jsou nástroje politiky paměti: bez získání svrchovanosti nad hromadnou osobní pamětí se občanská společnost nemůže zformovat, naopak lidé budou bránit svou paměť proti dějinám (státu) jako formě vyvlastnění zkušenosti.

Řekněme tedy, že stín krvavých zemí přinesl extrémní rozkol mezi pamětí a dějinami, který znemožňuje formování občanské společnosti a prosazení ve veřejném prostoru sdíleného pojetí minulosti – státu a jeho dějin. Ve střední Evropě dějiny paměť zraňují, protože se v nich mnoho utrpení a násilí škrtá, a to ponižuje oběti.

V předmnichovském Československu byla hromadná osobní paměť Němců pamětí porážky a ponížení, zatímco paměť Čechů byla pamětí vítězství a návratu do Evropy, podobně stála jedna proti druhé i paměť Maďarů a Slováků. Usmířit paměť Němců s pamětí Čechů a podřídit ji sdíleným dějinám společného státu bylo možné, ale kulturní a politické elity předmnichovského Československa to neuměly.

Rozkol mezi nesmiřitelnými paměťmi je ve střední Evropě stále živý, občanská společnost se znovu a znovu rozpadá do znepřátelených uskupení, které se navzájem delegitimizují, v Maďarsku v důsledku nezhojeného „trianonského traumatu“, v Polsku v důsledku „věčného návratu“ nacionalisticko-autoritářských vlád a antiliberálního tlaku katolické církve na zákonodárný proces.

U nás se mezi občanskou společností a politickým systémem otevřel dosud nepřekonaný rozkol, kdy stojí morálně vyvolení, ale nezvolení proti zvoleným, ale morálně nevyvoleným. Vznikl ve volbách v roce 1992, v nichž drtivě zvítězila nevyvolená ODS nad vyvoleným Občanským hnutím: politický systém začal být vnímán ne jako (sebe)reprezentace občanské společnosti, ale jako predátorský vetřelec v ní. Stále proto hrozí, že populistická antipolitika ovládne scénu a rozvrátí smysl pro solidaritu v nejširším smyslu, pro všeobecnou inkluzi zahrnující nejen odlišné a slabé, ale také budoucí pozemské generace a v principu všechny živé bytosti na planetě Zemi. To je jádro mravního cítění Západu a legitimující ideál současné evropské politiky, jakkoli je často zrazován jejími institucemi.

 

Reakce Aleše Drápala: Rozpaky nad Bělohradského Nic než Západ!

K textům Václava Bělohradského přistupuji s respektem a zájmem. Jeho neutuchající kritičnost považuji za inspirativní. Vnímám pozitivně, jak se systematicky vyhýbá schematičnosti a nenechá se ovlivňovat většinovým míněním. I jeho text Nic než Západ! je, zdá se mi, veden snahou varovat před tím, aby se do nynějšího diskursu reagujícího na slova a činy našeho pana prezidenta nevloudila sladkobolná klišé, která se skutečnou analýzou stavu naší společnosti a jejího směřování budou mít společného jen málo. Nicméně analýza, kterou Bělohradský předkládá, ve mně vzbuzuje rozpaky.

Bělohradský začíná tím, že ironicky zlehčuje heslo Jsme Západ, které se objevilo 28. října na Staroměstském náměstí, a pak dokládá, jak se s hodnotami, ke kterým Západ směřuje, rozcházíme.

Představme si někoho z našich předků, jak v první polovině 19. století někde hrdě oznamuje: Já jsem Čech. Havlíčkovy epigramy naznačují, že se tak vskutku dělo. Přitom ten, kdo to říkal, mohl hovořit lépe německy než česky. Člověk potřebuje opravdu jen málo citu pro jazyk, aby si uvědomil, že demonstrativní přihlášení se k nějaké identitě se děje ve chvíli, kdy je daná identita v ohrožení nebo není zcela naplněna. Řeknu-li si, byť třeba jen pro sebe: Jsem přece muž, bude to asi v situaci, kdy jsem v pokušení jednat nemužně.

Mně se sdělení, že jsme Západ, zdá být naprosto srozumitelné. Říká se tím, že chceme být Západ, že to podstatné, co v naší kultuře za něco stojí, je se Západem nerozlučně spjaté, že naši předci se už dávno pro Západ rozhodli, že mimo Západ nemůžeme být sami sebou. A současně ta slova vyjadřují obavu, že se kolem nás a mezi námi děje něco, co tuto naši identitu a příslušnost zpochybňuje. Jsou to slova mobilizující – beru je i jako připomínku toho, kam jsme to v nedávných dějinách dotáhli, když jsme se k Západu vymezili negativně.

Z demonstrace na pražském Staroměstkém náměstí 28. října 2016...

Z demonstrace na pražském Staroměstkém náměstí 28. října 2016...

FOTO: David Taneček, ČTK

Je přirozené, že se analytický duch ptá po vymezení pojmu Západ. Možná to ovšem bylo v daném kontextu zbytečné. Pochybuji, že by diváci nebo účastníci vykazovali velké odchylky v intuitivním porozumění významu onoho sloganu. Nicméně je to otázka legitimní. To, co Bělohradský dělá, je, že Západ vymezí poměrně úzce některými hodnotovými a společenským trendy posledních (zhruba) padesáti let, a těmi pak naši společnost poměřuje. Celé to ještě zarámuje dnes dosti rozšířenou apoteózou Rakouska-Uherska, ve kterém, jak píše Bělohradský, mělo mravní cítění Západu svůj bezpečný domov. Proti tomuto názoru lze postavit přesvědčení mnohých, že Rakousko-Uhersko skončilo právě z důvodů mravních, protože nedokázalo vzdorovat etnocentrismu svých vůdčích národů. To je ale polemika staršího data a sluší spíše historikům.

Pokusím se, byť to možná bude zkratkovité a pro někoho naivní, vyložit, co pod pojmem Západ rozumím já. Nepřijde mi to příliš složité. Je to respekt k pravdě, respekt k individualitě a nepřiznání autority těm, kteří takový respekt nesdílejí. Ve společenském uspořádání vláda práva, nezcizitelnost majetku, a to vše provázené v mezilidských vztazích i kultuře důrazem na autentičnost.

Bělohradský takové obecné vymezení Západu jaksi odmítá autorovi sloganu dopřát. Nejprve říká, že Západ nejsme, protože nás (ten skutečný Západ) za svou součást nepřijímá. To, že nejsme přijímáni jako někdo hodnotově shodný, je pravda, ale dokládat to tím, že se v Americe psalo o „České islámské republice“, je snad pana profesora až nedůstojné. Někdo si holt spletl Čečnu a Čechy. U nás si také občas někdo splete Litvu a Lotyšsko a vůbec to neznamená, že bychom o pobaltských zemích nic nevěděli. Podle mých zkušeností hraje v zámoří vnitřní struktura Evropy dnes velmi malou roli. To, jak se na nás dívají Britové, Francouzi, Němci, Rakušané, to je složitější a není to u všech stejné. Promítají se do toho všelijaké předsudky, řevnivost, nezájem, neinformovanost a také pozorování našich nedostatků. Nedostatek respektu k pravdě, nedostatek respektu k individualitě, podlézání těm, kteří si autoritu nezaslouží. Nedostatečná vláda práva, krádeže, formálnost a neautentičnost. Ty nedostatky jsou zde i onde, ale u nás se zdá, že je společnost daleko více toleruje. Proto onen občan volá: Vzpamatujte se, jsme Západ!

Bělohradskému zjevně dělají velkou starost, a jistě oprávněně, dvě oblasti. Jednou je, že nesdílíme mravní cítění Západu, druhou obrat k etnocentrismu v celé středovýchodní Evropě. Mám velké pochybnosti, zda to druhé je ve vztahu k České republice na místě. Nechuť vůči uprchlíkům spojená s jejich dehumanizací a dehonestací je opravdu něco, co je ostudné. Nijak to ale nesouvisí v našich poměrech s adorací národního státu.

Hlavním důvodem podle mého soudu je polistopadová neschopnost a nevůle rozumně řešit situaci Romů v České republice. Lidé mimo centra mají dojem, že ti nebo oni Romy ponoukli k přesídlení na jejich úkor a že jejich de facto vysídlením z center větších měst si lépe postavená část společnosti pro sebe problém vyřešila. A obávají se, že podobně by vyřešila i situaci nově příchozích. Druhým, a spíše vedlejším, důvodem pak může být, že zkušenost Čechů s arabským muslimským světem není zase až tak nulová, jak se někdy uvádí. Není třeba z toho hned dělat rasismus (byť i ten se u nás vyskytuje) – nechuť k určitým kulturním vzorcům se nevylučuje s pozitivním a přátelským vztahem k jednotlivcům.

Co se týče Bělohradského přesvědčení, že se jaksi kolektivně vymezujeme proti ekologickým, integračním, inkluzivním, solidarizujícím a jiným trendům Západu, tak nepochybně je pravda, že se tak částečně děje a že se tak děje často křupanskými způsoby a metodami, které s takovým gustem popisuje. Děje se tak ale na obou stranách někdejší železné opony a je otázka, zda má Bělohradský pravdu, když všem těm trendům dá jako celku společné označení „mravní cítění Západu“.

Je otázka, do jaké míry se o tom nebo onom trendu vede opravdu racionální diskuse a do jaké míry se to nebo ono stalo ideologií, která si diskusi předem zakazuje. Tedy do jaké míry je onen Západ věrný sám sobě. Pokud bych měl zůstat na rovině spíše náznaků, citátů a příměrů, tak jak to činí Bělohradský, a vzhledem k rozsahu tématu tak činí oprávněně, tak bych navázal na slova krále Haralda V., jenž si pochvaluje norskou tolerantnost. Cituji: „Ne vždy je snadné říci, odkud přicházíme… domov je tam, kde je naše srdce…“ Ano, jak je to s tím domovem? Není domov přece jen něco konkrétnějšího? Není to tak, že se bráníme, abychom o něj nepřišli? A že ta obrana je někdy neujasněná, zatížená emocemi a neobhajitelnými argumenty, ale přesto reagující na něco podstatného?

A konečně. K tomu českému pocitu určitého nedostání nároku spojovaného s pojmem Západ patří na jedné straně furiantské vykřikování, že Západ vlastně nepotřebujeme (a běda, když se to stane realitou) a na straně druhé jakési flagelanství, které tu naši nedostatečnost nafoukne do rozměrů olbřímích a osudových. Zdá se mi, že to druhé se Bělohradskému přihodilo v míře možná větší, než zamýšlel.