V Cohenově hudbě je mužský sbor něco nečekaného a je třeba se vrátit hodně daleko do minulosti, abychom pochopili, kde se vzal: jako malý kluk Cohen sedával ve třetí řadě montrealské synagogy a poslouchal sborové hlasy židovských kantorů. Ve svém stoupání a klesání připomínají vlnu, která se tříští o pobřeží, vlnu, která vás vynese do života a nakonec odevzdá smrti. Leonard Cohen zemřel 7. listopadu 2016 v Los Angeles, městě andělů.

Když je vám dvaaosmdesát, dává to docela smysl, vracet se ke kořenům. Ty Cohenovy se přitom živí přímo z jeho příjmení, které v hebrejštině znamená kněz. Tím sice nikdy být nechtěl, už proto, že před postavou kněze vždy dával přednost postavě proroka, který má mezi svým stanem v poušti a nebeským trůnem zřízenu horkou linku, ale tradici se Cohen nikdy nevzdálil – asi podobně jako se prakticky nikdy nesvlékl z obleku.

Na sklonku života se nicméně tenhle vnuk rabína dovolával duchovního dědictví svého národa víc než kdy dřív. Nebyly to jen koncerty zakončené gestem, jímž kohanim tradičně žehnali svému lidu, ale je to právě i elegické, spirituálně sycené album You Want It Darker, které Cohen vydal necelé tři týdny před smrtí.

„Kabala, zen, LSD, jsem pro všechno, co funguje,“ prohlásil Cohen už dřív o svém hledání absolutna. Poslední období jeho tvůrčího života začalo v roce 1999, kdy po pěti letech opustil zen-buddhistický klášter na Mount Baldy. „Jako mnich jsem selhal,“ řekl tehdy a se svým typickým úsměškem dodal: „Bohudíky.“ Existuje několik rozhovorů, kde Cohen sedí v buddhistickém rouchu a s rozzářenýma očima člověka s meditační praxí hovoří o životě velmi uvolněným, až odpoutaným způsobem. Nakonec se však stejně vrátil sem dolů na „boogie street“.

„Na světě neexistuje místo, kde by nezvítězil normální život,“ prohlásil.

Zpěvák Cohen byl vždy působivý tím, že nepůsobil jako zpěvák. Posluchače nezískával darem „zlatého hlasu“, který si přisvojil jen v ironii, ale spíš svým literárním zázemím a existenciálním gestem. To si vzal částečně od Federika Garcíi Lorky, částečně od židovských proroků. Tajemství jako by chodilo vždy jen několik kroků za ním a on se po něm neustále ohlížel. Je jisté, že právě toto „tajemství v patách“ z něj učinilo miláčka žen, ale učinilo z něj i básníka, jehož texty mají překvapivě blízko k modlitbám – ať už proto, že z nich vycházejí (Who by Fire), anebo že se do nich navracejí (Hallelujah, If It Be Your Will).

Leonard Cohen na fotografii z roku 1974

Leonard Cohen na fotografii z roku 1974

FOTO: KEYSTONE/STR, ČTK

V tradici zenového buddhismu existují tzv. death poems, básně, které mniši píšou před smrtí pro své druhy, aby je naposledy povzbudili a předali to podstatné. Cohen na svém čtrnáctém studiovém albu You Want It Darker nedělá nic jiného: zpívá či spíše deklamuje své death poems, jednu za druhou.

„Kéž by existovala úmluva mezi tvou láskou a tou mou,“ šeptá v úhelném verši celého alba a je nasnadě, že tentokrát už neoslovuje ani Marianne Ihlenovou, ani Janis Joplinovou, ani žádnou jinou ze svých milenek. Milenkou je tu tentokrát duše, které se už už zmocňuje někdo jiný. Cohen sám jako by stál opodál, svlečený, nahý, definitivně smrtelný – každý z nás o tom dlouho pochybuje –, ale konečně také docela spokojený sám se sebou a se svým životem, z něhož odešly běsy.

„Je to ohromné požehnání, když vám vnitřní hlas neříká: Leonarde, zase jsi to posral, ale soucitně vás povzbuzuje, abyste pokračovali v tom, co máte dokončit,“ svěřil se Cohen nedávno New Yorkeru.

Dialog mezi duší a tím, koho se židovská tradice vyhýbá jmenovat, tvoří osu alba a je načatý už v titulní písni. „Hineni, hineni,“ volá Cohen hebrejsky společně se synagogálním sborem a opakuje tak slova, která pronesl Abrahám v Genesis, když měl obětovat Izáka: „Zde jsem.“

Zde jsem a jsem připraven, tvrdí Leonard Cohen, „ten líný bastard v obleku“, jak sám sebe označil na albu Old Ideas. Na You Want It Darker se s pomocí svého syna Adama vrací k jednoduššímu zvuku svých starých nahrávek, jen s několika rozdíly. Mužské sbory, tak jiné než pozemsky roztoužené, i lísavé ženské vokály, které známe z předchozích alb, jako by se snášely z jiné sféry; Bob Dylan prohlásil, že Cohenovy melodie více než melodie kohokoli jiného ve světě populární hudby čerpají z toho, čemu staří říkali harmonia mundi. Na pozadí této harmonie Cohenův chraplák odírá už tak přesné, asketicky přísné verše na kost.

Když bylo Cohenovi devět a byl ještě tím malým chlapcem, který sedával ve třetí řadě montrealské synagogy, umřel mu otec. Tehdy po pohřbu se Leonard vkradl do otcova pokoje, otevřel komodu, a aniž by věděl proč, vzal otcova motýlka, na jedné straně ho nařízl, vložil do něj vzkaz pro mrtvého a motýlka pak zakopal na zahradě rodinného domu. Během dospívání zapomněl, co otci napsal, ale od té doby prý ten verš hledal ve všech svých básních. Těžko říct, zda jej našel, když na svém posledním albu zpívá „Hineni, hineni“, ale nyní už si vzpomněl určitě. A ještě jedno je jisté, hledá-li člověk v životě upřímně jedno slovo, jeden verš nebo určitou zkušenost, najde mnoho slov jiných, napíše krásné básně a pro sebe i pro druhé objeví svět.