Hlavní obsah

Expedice za rodinným štěstím. Maďarský režisér Szabolcs Hajdu zbořil zeď, která ho oddělovala od diváků

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

Před týdnem vstoupil do tuzemských kin vítězný snímek karlovarského festivalu Rodinné štěstí. Maďar Szabolcs Hajdu (1972) příběh dvou sester a jejich rodin režíroval a zároveň si v něm zahrál hlavní mužskou roli. Dospělí hrdinové se v Rodinném štěstí nacházejí v podivném životním období, kdy nejsou ani mladí, ani staří, ale vznášejí se v bezčasí, které vypadá, že jen tak neodejde. Snímek se natáčel u režiséra doma a hrají v něm i jeho manželka a děti.

Trailer k filmu Rodinné štěstíVideo: Aerofilms

 
Článek

Rodinné štěstí bylo původně divadelní hrou.

Jedním bytovým divadlem jsem byl požádán, jestli bych u nich něco nezrežíroval. Neměli žádné konkrétní požadavky, mohl jsem si dělat, co chci. Což bylo ideální, protože já nikdy neinscenuju cizí věci, vždycky jen svoje. Navíc jsem si s sebou mohl přivést své blízké.

Jak jste došli k tomu, že budete hrát o onom životním bezčasí, kdy je mládí i stáří stejně daleko?

Už před první zkouškou jsme se s ostatními radili, jaké téma bychom chtěli zpracovávat, hledali jsme něco, k čemu máme vztah, s čím máme zkušenost, a tudíž o tom můžeme věrohodně vyprávět. Jako režisér nechci mluvit o věcech, o kterých toho dost nevím.

Zkoušky začaly tím, že jsme se navzájem vyfotili. Ty fotky jsme si promítali, dávali jsme si různá jména, hledali pro své postavy povolání, pokusili jsme se vytvořit jim rodinné zázemí, zkoumali jsme, jaké mají zvyky. Pak jsme je začali párovat, řešit, jaké vztahy by mezi nimi mohly být, jestli jsou to sourozenci, přátelé, jaká je kvalita těch vztahů.

Nikdy jsme nic nevymýšleli od nuly, čerpali jsme z reality, povídali jsme si o skutečných lidech. Někdo vytáhl svého švagra, někdo člověka, co bydlí vedle v ulici.

To máme postavy, ale co samotné téma?

To nám pomáhaly objevit hlavně přestávky na cigaretu, kdy se naše povídání zpravidla větvilo do dvou směrů. Jednak jsme se bavili o velkých abstraktních věcech, o nichž jsme se v mezičase dočetli na internetu: co zase vyvádí Orbán s migranty, co Trump s Clintonovou, co rasismus a homofobie v maďarské společnosti. A pak zde byla druhá linie, probírali jsme, co se děje doma: čí dítě začalo chodit do školky, čí rozbilo spolužákovi nos, kdo dostal pokutu za parkování…

Všechno, co čteme na internetu a leze nám odtamtud do hlavy, je jako by důležitější než naše osobní strasti. Všichni to máme za ta opravdu velká, podstatná témata. Jenže k nim máme zároveň daleko, mnoho toho o nich nevíme, není tam osobní vztah, proto o nich nemůžeme vyprávět dostatečně autenticky. Zato své soukromé záležitosti můžeme rozebírat donekonečna. Proto jsme nakonec i oné divadelní hře a posléze filmu našli téma v každodenní neveselé realitě svých domovů.

Použili jsme z ní spoustu momentů a nechali na ně postavy reagovat, čímž se jednotlivé situace dále rozvíjely. Žádnou synopsi jsem neměl připravenou, scénář psaly vlastně samy postavy. Ten příběh je díky tomu velmi otevřený, nemá začátek ani konec, jenom do něj někde vstoupíme a někde vystoupíme. Nic není předem zavřené, zapečetěné. Čímž vznikne lehkost, vzdušnost, což mám jako režisér rád.

Foto: Milan Malíček, Právo

Režisér Szabolcs Hajdu (uprostřed) převzal v Karlových Varech Křišťálový glóbus za film Rodinné štěstí i cenu za svůj herecký výkon.

Nedávno jsem si povídal s jedním z diváků filmu, který mi sdělil, že by se na Rodinné štěstí rád podíval ještě jednou, protože má pocit, že při další projekci budou věci probíhat jinak.

A neprotnuly se při tom vymýšlení někdy ta „malá“ témata s těmi „velkými“?

Když mluvím s cizinci, kteří zavítají do Maďarska, bývají zpravidla ohromeni krásami Budapešti, ale taky zaskočeni tím, jak k sobě my Maďaři umíme být krutí. Je jedno, jestli konflikt vznikne na ulici nebo v tramvaji, ale je jisté, že velmi rychle vyústí v situaci, kdy se snažíme toho druhého zastrašit nebo ponížit. Jedna z otázek, které jsem si kladl, zní, proč tomu tak je. Jsme nespokojení? Frustrovaní? Z něčeho zklamaní? Kde jsou kořeny takového chování? Nenajdeme je náhodou v našich domovech, rodinách, vztazích?

S manželkou jste ztvárnili jeden ze dvou ústředních párů, hrají tu taky vaše děti a druhou dvojici utvořili vaši dlouholetí kamarádi. To bezčasí, předpokládám, prožíváte podobně jako vaše postavy.

Téma jsme opravdu nezvolili náhodně. Moje rodina byla v době, kdy jsme film začínali točit, už dlouho ve složité situaci. Především s námi mlátila krize středního věku se vší tou marností a dětinskostí, kterou to s sebou nese, ale taky nám umírali blízcí, páchaly se kolem nás sebevraždy. Šlo o jakousi spirálu neštěstí. Ten film se pro nás v téhle situaci stal ostrovem, kde bylo možné cokoliv bezpečně říct, bezpečně prožít. Na snímek jsme nedostali státní podporu, vyšel nás na za jiných okolností směšných pět tisíc dolarů. Natáčeli jsme u nás doma, hráli v něm. Coby kameramani se vystřídalo třináct studentů ze školy, kde učím. Celé to byla taková expedice. Není to samozřejmě historie rodiny Hajduových, ale ta atmosféra je maximálně autentická, včetně temných stránek a snad i naděje, že se na tom bezčasí někdy něco změní.

Skeptik, jenž Rodinné štěstí třeba ještě neviděl, by mohl namítnout, že vaše osobní problémy přece nemají nic společného s problémy ostatních – tak proč takový film točit.

Ale o tom přece umění je! Vždycky začínáte od nějakého osobního jádra a snažíte se směřovat k něčemu univerzálnímu. Doufáte, že se to univerzální v divákovi protne zase s jeho vnitřním světem, bude mít pocit, že co se děje na plátně, se mu už stalo nebo by se stát mohlo. Věřím, že pokud jste jako umělec opravdu maximálně upřímný, celý ten kruh se uzavře.

Důležité je i to, aby mezi autorem a divákem vznikl důvěrný vztah. Musíte zbořit zeď, která je mezi vámi a publikem, abyste spolu mohli věci sdílet. Protože jinak to není umění, ale produkt. Jestliže ta zeď stojí, divák považuje každou kritiku za útok a ohrožení. Avšak pokud se vám ji podaří strhnout, uvědomí si, že film vypráví o lidech jako takových, že v tom není sám a že na něj nikdo neútočí. A to ani když ukazujeme, jak naše postavy obviňují ze svých chyb druhé, jak k sobě navzájem umějí být zlé. Divák pochopí, že jenom chceme mluvit o tom, v čem všichni žijeme. Že mu nevnucujeme řešení, ale povzbuzujeme ho, aby takové řešení ve svém životě sám hledal – může kupříkladu z nějakého vztahu odejít, nebo v něm naopak zůstat.

Pomohlo vám osobně, když jste ten stav prostřednictvím umění pojmenoval?

Spoustu věcí vidím jinak než před natáčením. Ale takové jsou všechny moje filmy. Snažím se vždy skrze umění postoupit ve svém životě někam dál. Jinak by mi to nedávalo smysl. Všechny mé snímky jsou pro mě hluboce osobní a důležité, všechny mě změnily.

V čem konkrétně vás změnila práce na Rodinném štěstí?

Po stránce profesní je pro mě podstatné, že jsme dokázali takto partyzánským způsobem natočit film, který pak uspěl na velkém festivalu. Přesvědčilo mě to, že něco podobného můžu kdykoliv zopakovat, že můžu i bez peněz od státu, který momentálně preferuje jiný typ projektů, dělat dobré umění.

Co se týče lidské roviny, prohloubil snímek i ona divadelní hra moje přesvědčení, že nejdůležitější je vždycky rodina, že je to ona, kdo si zaslouží mou hlavní pozornost. Naši rodinu to velmi posílilo.

A taky jsem si uvědomil, že se náš malý syn, který ve filmu rovněž hraje, narodil v momentě, kdy se ta spirála neštěstí, o níž jsem mluvil, začala roztáčet. Prvních šest let prožil v době, kdy byl život jeho rodičů dosud nejtěžší. Doteď jsem byl natolik soustředěný sám na sebe, že jsem si neuvědomoval, že je svého druhu válečným dítětem. Dnes už se k němu chovám líp.

Rodinné štěstí má úžasnou pointu v podobě písně Daniela Johnstona Life in Vain. Zpívá se v ní o tom, jak je těžké už jen žít svůj život, o jeho marnosti, o tom, že už kolem nás nezbývá žádná láska, i o nejistotě z budoucnosti…

Daniel Johnston je pro mě už léta zásadní osobností, nejen svou tvorbou, ale i svým životem, kdy se musí vyrovnávat se schizofrenií a vůbec pozicí outsidera. S filmem souzní i ten fakt, že si své písničky dlouhou dobu natáčel jen tak podomácku, v garáži, na vlastní náklady. A ani potom nikdy nezbohatl, nikdy za ním nestála žádná finanční podpora, nikdy se nestal hvězdou koncertních pódií. Tu píseň jsme zkusili vložit na konec, až když už byl film sestříhaný. A sedla tam na milimetr, jako bychom to stříhali podle ní…

Rozhovor vychází především z osobního setkání v rámci české distribuční premiéry, ale také z komunikace s tvůrci v době před karlovarským festivalem.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám