Imáma následně podpořily na sociálních sítích desítky tisíc islamistů. Když letos v lednu napsal Daúd do francouzských novin článek, v němž rozebírá příčiny hromadného sexuálního obtěžování v německých městech o silvestrovské noci ze strany mladých muslimů, sepsala skupina francouzských intelektuálů repliku, v níž ho obviňují z islamofobie.

Daúd ve svém článku kritizuje „nemocný vztah k ženám“, který podle něj převažuje mezi muslimskými Araby a vede mimo jiné k pornoislamismu motivujícímu mladé džihádisty rájem s neomezeným sexuálním vyžitím. Volá po tom, aby se Evropa neomezovala jen na poskytování „azylu tělům“ imigrantů, ale působila také na „proměnu jejich duší“. Oponenti mu vyčítají, že neoprávněně generalizuje, že vychází z nadřazenosti západních hodnot a že z této téměř koloniální pozice chce podrobovat prchající oběti válek disciplinující převýchově.

Daúd ale na své straně sporu nezůstává sám. Nejenže má příznivce mezi sekulárními Araby a intelektuály, kteří nesdílejí představu, že pokud chceme žít u nás v Evropě „po evropsku“, tak jen pokračujeme v koloniálních zločinech. Zastání nachází i u státních struktur – alžírský soud odsoudil imáma volajícího po spisovatelově popravě a francouzský premiér Manuel Valls zasáhl do debaty kolem článku facebookovou výzvou na Daúdovu podporu. Těžko říci, zda podobné zastání literátovi více pomáhá, či škodí. Veřejní intelektuálové se vůči veřejné moci obvykle kriticky vymezují a v lepším případě jsou – na rozdíl od apologetů – ze strany moci spíše trpěni než bráněni.

To ale nemusí znamenat nic víc, než že Daúd nezapadá do zaběhnutých kategorií. Myslící lidé budou vždy narušovat pokusy ostatních zařadit si je do přehledných schémat. Často za to platí ostrakizací. Taková ostrakizace je pak jednou z mnoha věcí, které spojují Daúda s Albertem Camusem.

Ačkoliv Camus nepatřil mezi konzervativní myslitele a v mnohém se shodoval s progresivními intelektuály, rozcházel se s francouzskou levicí v některých zásadních otázkách. Kritizoval sovětský systém a odmítal nezávislost Alžírska, za což si vysloužil tvrdou kritiku a marginalizaci od Sartra i mnoha dalších.

Araba Daúda i Francouze Camuse spojuje právě také Alžírsko. Oběma bylo vlastí, byť v odlišných historických souvislostech. A v Alžírsku se také odehrává děj Camusova slavného románu Cizinec, na nějž Daúd navázal svou prvotinou Meursault, přešetření (česky 2015), kde rozvíjí zdánlivě okrajový motiv Camusova díla.

Kámel Daúd

Kámel Daúd

FOTO: Profimedia.cz

Oč jde v Camusově románu? Hlavní hrdina Meursault vede víceméně pohodlný život, kterému však chybí hlubší smysl či vztah k jinému člověku. Lhostejně přijímá zprávu o smrti své matky a se stejnou lhostejností navazuje milostný poměr. Zlom zažívá, když se za specifických okolností setkává na pláži s neznámým, bezejmenným Arabem, kterého bez zřejmých důvodů zastřelí. V následném soudním procesu se však Meursaultův nesporný zločin dostává na vedlejší kolej. Meursault je souzen a odsouzen za to, že nezapadá do společenských norem a očekávání – za to, že je ve světě cizincem. I rozsudek smrti přijímá klidně s přáním, aby na popravu přišly davy plné nenávisti.

Camusův román není jednoduchou obžalobou společnosti, která likviduje jednotlivce vzdorujícího jejím normám. K takovému poselství by byl vhodnější jiný hrdina než nesporný vrah. Ukazuje spíše absurditu lidské existence – Meursault nedokáže svůj čin vysvětlit a společnost ho stejně odsoudí za něco jiného. Stejné motivy rozehrává ve svém románu i Daúd.

Jeho hlavní postavou je stařec Hárun vyprávějící svůj životní příběh. Hárun je mladším bratrem Músy – onoho bezejmenného Araba zastřeleného v Camusově Cizinci. Daúd tak dává oběti jméno a svůj text staví na osudech pozůstalých.

Hárunův příběh se v řadě ohledů podobá Meursaultovu. I on má odtažitý vztah s matkou, i jeho krátký milostný vztah přervou okolnosti, také Hárun bezdůvodně zastřelí člověka, Francouze Josepha. Když ho úřady nové alžírské republiky vyšetřují, hlavní otázkou opět není vražda, nýbrž proč se nepřipojil k protifrancouzskému odboji. Hárun rovněž odmítá imáma podobně jako Meursault kněze. Daúd pak tyto paralely podtrhuje citacemi z Cizince i přejímáním popisných detailů.

I když oba, Meursault i Hárun, jsou ve světě cizinci, v jejich příbězích je zásadní rozdíl. Nejde přitom o to, že Hárun neskončí na popravišti a je po krátké vazbě propuštěn, aby se bezcílně protloukal zbytkem života. Liší se v příčině svého odcizení.

U Meursaulta ji neznáme. Pokud by ji román zachycoval, hrdinův osud by mohl ztratit na absurditě. Můžeme masarykovsky domýšlet, že Meursaultova ztráta smyslu života pochází ze západní modernity a s ní spojené ztráty víry, ale Camus nic takového explicitně neříká.

Příčina Hárunova osudu naopak nemůže být jasnější. Celý jeho život je determinován bratrovou smrtí, tudíž Meursaultovým činem. Matka ztrátu syna nikdy nepřekoná, mrtvému Músovi se věnuje více než živému Hárunovi, který tím trpí. Matčina touha po pomstě vede Háruna k tomu, že při náhodném setkání zastřelí téměř anonymního Francouze, který ho nijak neohrožuje. Díky Músovi je coby nepovedený bratr mučedníka propuštěn z vazby a díky Músovi také navazuje platonický vztah se studentkou, která hledá materiál o zastřeleném Arabovi z Camusova románu a která po dokončení výzkumu ztrácí o Háruna zájem.

V tomto ohledu nese Daúdův román jisté protikoloniální poselství. Meursaultův zločin lze chápat jako akt přezíravé koloniální zvůle, Francouz zabíjí Araba jen tak, aniž by věděl proč, a kdo vlastně jeho oběť je. Tím rozvrací a natrvalo poznamenává společenství, do něhož oběť patřila. Následně se toto společenství mobilizuje k pomstě a k národně osvobozeneckému hnutí, kdy Arab zabíjí Francouze. Jenomže Daúd toto osvobození nijak neoslavuje, a ani není zřejmé, že by vůbec o nějaké osvobození šlo. Hárun se vraždou neosvobozuje, naopak cítí, že v sobě zabil schopnost milovat.

Interpretačním klíčem může být věta, v níž Hárun říká, že vystřelil dvě kulky, což v součtu dává kulek sedm: jeho dvě v těle Francouze Josepha plus pět Meursaultových v těle Músy vystřelených o dvacet let dříve. Postavy obou románů se tím stávají součástí jednoho nadčasového společenství. Meursault, Músa, Músova matka, Hárun a Joseph jsou propojeni pouty vzájemného zraňování a ignorance, z něhož není jasného úniku. Toto společenství vzájemně se zraňujících přitom nemusí být pouze románovou fikcí. Docela dobře vystihuje, co se často dodnes odehrává mezi bývalými kolonizátory a kolonizovanými.

Albert Camus

Albert Camus

FOTO: ČTK

Je hloupé obviňovat Daúda z antihumanismu a koloniálních instinktů. A pokud ho někdo odsuzuje za údajnou islamofobii, je namístě si položit otázku, proč Camusovi a s ním většině evropských intelektuálů podobně nevyčítáme fobii z křesťanství. To, že část francouzských intelektuálů vůči Daúdovi taková obvinění vznáší, svědčí o tom, v jak složité situaci se při diskusi o imigrantech a islámu nacházíme.

Část problému může souviset s odlišnostmi mezi prostředími, v nichž působí Daúd a jeho kritici, tedy mezi Alžírskem a Francií. Oba názory jsou přitom formulovány z pozice ohrožené menšiny. Daúd patří mezi příslušníky muslimské společnosti, kteří jsou sekulární, mentálně se vztahují k Západu a cítí se ohroženi politickým islámem. Jeho kritici vycházejí z nelehkého postavení evropských občanů arabského původu, jimiž – soudě podle jmen – řada z nich je, v podmínkách rostoucích obav evropské většinové společnosti z islámu. Slova, jimiž Daúd v Alžírsku obhajuje sekulární model společnosti proti radikálním islamistům, si pak ve Francii může někdo vykládat jako útok na místní muslimy a Araby.

V důsledku společné minulosti jsou hranice mezi francouzským a alžírským prostředím velmi propustné, zejména pokud jde o slova a myšlenky, ale nejen o ně. To, že díky této propustnosti tvoří obě země zvláštní společenství, je obrovská kulturní a ekonomická výhoda pro všechny zúčastněné. Na druhou stranu koloniální minulost a přítomné hrozby otevírají velký prostor ke vzájemnému zraňování. To není jen otázka Francie a Alžírska, ale celé Evropy a arabského světa. A je nesporné, že Daúdova literární a publicistická činnost nám pomáhá lépe porozumět, kde se staré jizvy i dnešní bolesti nacházejí.

Setkat se s Kámelem Daúdem můžete od soboty do pondělí v rámci akcí Festivalu spisovatelů Praha, více informací na internetových stránkách pwf.cz