Zdálo by se, že politici konečně pochopili závažnost současného stavu a rizika související s vleklou krizí eurozóny, s nevyřešenou migrační krizí, s dezintegrací poháněnou brexitem i se stále razantnějšími projevy nespokojenosti a odporu nejen proti současné politice EU, ale proti Unii jako takové.

Juncker však zároveň nabídl neuvěřitelné vysvětlení této „kritické situace“: způsobily ji lži, které se o EU šíří v národních médiích, a proto Evropská komise přichází s návrhem rozšířit program Evropa pro občany, díky němuž se mají obyvatelé jednotlivých zemí navzájem lépe poznávat pořádáním společných vzpomínkových a kulturních akcí, a tím posilovat evropskou vzájemnost. Za tím účelem také navrhl, aby každá evropská vesnice a město měly do roku 2020 wi-fi připojení k internetu. A taky aby novináři a vydavatelé byli náležitě placeni za svou práci. V časech, kdy nemá v některých zemích Unie téměř polovina mladých lidí zaměstnání a kvůli úsporné politice kolabují systémy veřejných služeb a zdravotnictví, tak přicházejí evropští politici s programem „převýchovy“, protože jejich ideje jsou prý správné, jen prostí lidé ještě nedorostli jejich velikosti.

Robert Musil v románu Muž bez vlastností píše, že „pravděpodobnost, že se z novin dozvíme něco neobyčejného, je mnohem větší než pravděpodobnost, že to sami zažijeme; jinými slovy podstatnější věci se dnes dějí v abstraktní sféře a věci nedůležité ve skutečnosti“. Asi proto evropské politické špičky uvažující v abstraktních sférách touží lidem zprostředkovat „skutečnost“ a novinářům za tuto službu dobře zaplatit. Namísto bídné reality dnešního života v EU předpokládá jejich akce na záchranu Unie vytvoření paralelního mediálního obrazu tohoto života, který by byl přitažlivý a zachoval jim přízeň a legitimitu i v těchto krušných časech.

Řešit existenciální krize mediálními obrazy reality a nahrazovat vlastní neschopnost akce vytvářením akcí paralelních, to je skutečně radikální obrat v evropské politice, kterého jsou schopni jen ti, kdo nikdy nepřipustí, že jsou sami symptomem krize, a ne nadějí na její řešení. Nejde jim o skutečnost nebo ideje, ale o jejich fabulaci a přežvýkání do mediálního žvanění. Jako kdyby chtěli pobízet dnešní populistické pohrobky těch, kteří našim předkům s pohrdáním tvrdili, že parlamentní demokracie je pouhá žvanírna, aby utvrzovali dnešní Evropany v nebezpečné představě, že zrovna takovou žvanírnou je i Unie.

Kontinentální politika se ocitla v hluboké krizi, protože její strůjci začali obyvatele EU považovat jen za materiál pro své vyšší historické poslání. Unie dospěla do stejné situace, v jaké se svého času ocitly národní státy, jejichž politici často nakládali s vlastními občany jen jako s poslušnou masou, která má plnit historické úkoly jejich imperiální a velmocenské politiky. EU je v krizi ne proto, že by potlačovala svrchovanost a nezávislost členských zemí, ale proto, že se sama začala chovat jako tyto národní státy.

Jean-Claude Juncker přednáší svou zprávu o stavu EU.

Jean-Claude Juncker přednáší svou zprávu o stavu EU.

FOTO: Jean Francois Badias, ČTK/AP

Ulrich, hlavní hrdina Musilova románu, dojde k poznání, že „zákon světových dějin není nic jiného než státní zásada ve staré Kakánii žít ze dne na den“. To ovšem znamená, že i obyčejný každodenní život je vlastně utopický. Z utopických dějin myšlenek se stávají světové dějiny skutečnosti a jejich političtí tvůrci, jak píše Musil, „nás nudí nedostatkem ducha a novosti, ale právě tím nás uvádějí do onoho ospalého stavu neschopného odporu, v němž si dáme líbit jakoukoli změnu“.

V Ulrichově paradoxním uvažování o vztahu světových dějin skutečnosti a utopických dějin myšlenek se skrývá vlastní dynamika evropského myšlení. Touha odstranit skutečnost vede ke státnímu zřízení, v němž by lidé žili podle velkých idejí a citů. Ve státě, kde vládnou myšlenky, se však filosofie stává zbytečnou. Život podle idejí navíc vylučuje možnost volby žít svůj vlastní život a prožívat ho v každodenních starostech i velkolepých okamžicích dějin.

Dnešní evropská kultura ztratila schopnost popisovat sebe samu právě skrze tento paradox utopických dějin idejí, které lze žít jen jako všední každodenní život ve všech jeho rozporech, konfliktech, bolestech i radostech.

Polský filosof Leszek Kołakowski v této souvislosti tvrdí, že utopie je vnitřní součást naší kultury, která neustále hledá své transcendentální základy a usiluje o zdokonalení našeho myšlení a existence. Toto hledání však musí jít ruku v ruce se zcela odlišnou součástí té samé kultury, totiž se skeptickým odmítnutím možnosti dobrat se úplné pravdy a absolutní jistoty ohledně základů této naší existence a myšlení.

Kołakowski poznamenává, že „kopáči“ dobývající naše filosofické a sociální utopie jsou stejně důležití jako „léčitelé“, kteří nás varují před předsudky našeho vlastního rozumu a přáními, jež bývají otci myšlenek. Jen díky této křehké kulturní rovnováze může naše moderní společnost přežít utopické sny o věčné svobodě, rovnosti a bratrství bez jakýchkoli sociálních a lidských rozdílů. Taková společnost vždy potřebuje skeptika poukazujícího na to, že rovnost jako zcela sdílená identita úplně všech lidí je protimluv, který jen roznítí další podobně nebezpečné protiklady revolučních utopií včetně slibu zrušit všechny politické hierarchie a rozdíly zcela zvláštní revoluční třídou nadanou výjimečným darem historického poznání.

Václav Havel v lednu 1992

Václav Havel v lednu 1992

FOTO: Václav Jirsa, Právo

V kontextu nedávných českých dějin byl vzácným příkladem nezbytnosti takové symbiózy kopáčů a léčitelů složitý vztah mezi Václavem Havlem, jehož nedožité osmdesátiny si dnes připomínáme, a Milanem Kunderou. Havel nikdy nemohl přijmout Kunderovu představu střední Evropy jako duchovního hřbitova uloupeného „Asií“, na němž vládne zapomnění a kde dějiny představují jen sled krutých žertů. Pro Havla život nikdy nebyl, a ani nemohl být jinde, naopak – vždy se odehrával tady a teď. Skepticismus podle něj svazuje a nepřipouští možnost hrdinství nebo statečnosti, což jsou ctnosti, které dávají smysl nejen politice, ale lidskému životu jako takovému.

Podíváme-li se ovšem na kontrast mezi Kunderovým skepticismem a Havlovou angažovaností pozorněji, zjistíme, že se jejich role kopáče a léčitele neustále proměňují a doplňují. Disidentská solidarita otřesených je tak Havlovi předpokladem možnosti žít obyčejný život, zatímco Kunderovy teze náležely vždy také do utopických dějin i románu idejí. Paradoxním dějinným pohybem se z Havla téměř přes noc stal politik světových dějin, zatímco Kunderovo dílo stále víc ukazuje nejen zbytečnost filosofie, ale i románu v dnešní digitálně barbarské společnosti.

Svobodná mysl člověka vzniká jen spojením kopáčského a léčitelského úsilí. Taková mysl má zvláštní politický úkol, jakým je boj proti světu frází a proklamací, ať marxistických, existencialistických, či jakýchkoli jiných. Na Havlových divadelních hrách je nejzajímavější právě to, že popisují schopnost fráze stát se hlavní technologií politické i každé jiné moci včetně údajně pestrých a polymorfních masmédií a potvrdit a prosadit sebe samu pod zdánlivou maskou jazykové ambivalentnosti a mnohovýznamovosti jazyka.

Milan Kundera, skeptik a léčitel všech, kdo se stali oběťmi vlastních žertů, se s překvapivou bojovností také staví proti nadvládě žvanění a blábolu, když v závěru eseje Zneuznané dědictví Cervantesovo tvrdí, že „román už nemůže žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě pokročit dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa“. A dodává, že odvolávat se na budoucnost jako soudce se rovná zbabělému lichocení silnějšímu, protože budoucnost je vždy silnější než přítomnost, a proto nás bude soudit i bez jakékoli kompetence.

Díky převaze budoucnosti nad minulostí lze také každé dědictví zneuznat, uloupit nebo zneužít. Vždy mi v souvislosti s Havlovým dílem a životem v politice i mimo ni, před rokem 1989 i po něm, přišly stejně tak trapné pokusy části pravice přivlastnit si Havlovu politiku, jako i levice tuto politiku odsoudit a distancovat se od ní.

Za každým takovým pokusem se neskrývala jen osobní ambice nebo politická manipulace a předvolební kalkul, ale především svět sebepotvrzující se fráze, ať ve formě odkazů typu Věrni zůstaneme, nebo odsudků poukazujících na „americký“, „atlantický“, „lidskoprávní“ či jakýkoli jiný „imperialismus“.

Takové vítězství moci živé fráze nad bezmocí zemřelého autora jako by jen potvrzovalo opodstatněnost Kunderových obav o „práva autora“ k jeho dílu a myšlenkám. Budoucnost totiž může kdykoli cokoli bezohledně semlít do svého vlastního žvanění pod hlavičkou vyrovnávání se s minulostí, ideologické kritiky, návratu k tradičním hodnotám atd.

Ukazuje se, že vedle boje paměti proti zapomnění je třeba vést stále ostřejší boj řeči proti žvanění. Jde o boj smyslu proti nesmyslu. Jestliže fráze je technologie moci, žvanění žene touha vykořenit každou politiku a nahradit ji utopií, ve které již nikdo nebude nikoho k ničemu nutit, protože si všichni budou rovni ve své stejnosti.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Kdysi snili utopisté jako hrabě Henri de Saint-Simon o nové industriální společnosti, z níž zmizí státní moc a donucení, protože ji budou rozumně řídit vědci a průmyslníci. Nebudou vydávat příkazy, ale pouze deklarovat to, co odpovídá přirozenému řádu věcí. Ovšem německý sociolog Arnold Gehlen mnohem později přesně popsal, že se nejedná o nadvládu rozumu, ale o stabilizaci společnosti expertním věděním. Automatické procesy podle Gehlena zasahují jak do průmyslových nebo vědeckých technologií, tak do vzdělávání nebo politiky. Politiku nahrazuje sociální inženýrství s vlastní frazeologií. Konfliktní povaha moderní politiky ustupuje technologiím přesvědčování a manipulaci veřejného mínění zrovna tak, jak vláda politických reprezentací stále víc slábne ve srovnání s mocí administrativních aparátů a ekonomického kalkulu.

Z poválečných dějin evropské integrace je patrné, že tři hlavní pilíře její legitimity, totiž mír, blahobyt a prosperita, úzce souvisely právě s expertním rozumem ekonomů, právníků a byrokratů, ale také s v pozadí působící základní politickou snahou eliminovat mezinárodní konflikty a destruktivní sílu národních států v poválečné západní Evropě. Zatímco hodnoty míru, blahobytu nebo prosperity měly obrovskou sílu v počátcích integračního procesu právě proto, že si každý pamatoval válku, bídu a krizi způsobenou národními státy, dnes spočívá hlavní problém EU v tom, že i ona sama je odpovědná za rozklad těchto hodnot, přestože se stále tváří jako jejich ztělesnění.

V dnešní Evropě se ovšem hodnotami ohání kdekdo od Angely Merkelové a Françoise Hollanda až po Viktora Orbána nebo Marine Le Penovou. Zatímco jedni pod sloganem Evropa hodnot imigranty přijímají, druzí je pod takřka stejným heslem odmítají pustit na svá území. Tábor příznivců EU obviňuje kampaň stoupenců brexitu ze lží, ale ti kontrují prohlášením, že jejich lži nebyly větší než lži těch, kdo strašili veřejnost ekonomickým kolapsem a hlubokou recesí britské ekonomiky v případě vystoupení z EU. Nevládne pravda, ale přesvědčovací technologie, které jsou na ní zcela nezávislé.

Označit takovou situaci za krizi hodnot by ovšem bylo velmi pohodlné a ledabylé řešení. Zkusme se proto zamyslet nad tím, jak hodnoty v moderní společnosti fungují, či spíše nefungují.

V souvislosti s migrační krizí je například pozoruhodné, jak státy jako Německo nebo Švédsko dlouho trvající problém ignorovaly až do okamžiku, kdy se uprchlíci objevili na jejich hranicích. Znamená to snad, že předchozí italská nebo řecká péče o uprchlíky a marné volání vlád těchto zemí po větší materiální pomoci a politické koordinaci mělo menší hodnotu nebo bylo méně evropské?

A jak hodnotit již samu o sobě morálně kontroverzní migrační dohodu EU s Tureckem ve světle tamního červencového pokusu o vojenský puč, po němž následoval ústavní převrat organizovaný prezidentem Erdoganem, v jehož důsledku byly pod záminkou „boje proti pučistům“ uvězněny tisíce lidí a desetitisíce dalších ztratily zaměstnání a nesmějí vycestovat ze země? Jak vybalancovat neschopnost EU zvládnout migrační krizi s neschopností zasadit se o dodržování základních práv a svobod v oficiálně spojenecké zemi kandidující na členství v Unii? Nebo mají svoboda projevu, nezávislá média a právo na řádný soudní proces jinou hodnotu v Putinově Rusku a jinou v Erdoganově Turecku?

Tyto a mnohé jiné příklady jen dokazují, že hodnoty jsou příliš konfliktní, nestabilní a časově proměnlivé, než aby se mohly stát normativním základem moderní společnosti. Přesto je však nelze ze společnosti vyloučit nebo vymazat, jak se o to snaží tyrani po celém světě za pokryteckého mlčení těch, kdo se za jiných okolností těmi samými hodnotami tak rádi chlubí.

Samozřejmě že politika vždy souvisí s výkonem moci. Současně ale platí, že smysl politiky neurčuje moc, ale hodnoty s ní spojené. Jak ovšem poznamenal již Max Weber, paradox moderní společnosti spočívá v tom, že je polyteistická, a proto žádné hodnoty nemají univerzální platnost. Podle Webera tak nakonec smysl politiky spočívá v deziluzi a poznání toho, že se nelze dobrat hodnot objektivních a univerzálně platných. V moderní společnosti vždy „sloužíme nějakému bohu“, a tím urážíme všechny jiné bohy. Brát se o hodnoty je tak současně nezbytné i nemožné.

Weberův skepticismus, poučený filosofií Friedricha Nietzscheho, je překvapivě blízký nejen Milanu Kunderovi, ale i Václavu Havlovi, který si zrovna tak uvědomoval, že onen svět hodnot, o které vždy tolik usiloval navzdory všemožným represím a za které ručil vlastním životem, je nakonec vždy především věčnou čekárnou s pořadníkem.

Podobně jako Vladimír a Estragon v Beckettovi doufají i optimisté na celém světě, že Godot jejich hodnot jednou přijde, zatímco pesimisté v jeho příchod nevěří. Skeptici se zase chovají, jako kdyby měl přijít, i když jim poznání a zkušenost říkají, že to je nemožné. Moralisté pro změnu předstírají, že tyto hodnoty objevili, a nám ostatním říkají, jak musíme jednat, abychom naplnili Godotova očekávání. A někteří z nich si berou na pomoc stát a dovolávají se principů a heroických postav, jakými jsou „král-filosof“ nebo „Herkules-soudce“, aby takové jednání u ostatních vynutili.

Stojí ale v dnešní Evropě ještě někdo o pořadníky? Nedospěli jsme již do situace, ve které všichni chtějí všechno hned, od obecných hodnot a ctností až po osobní prospěch a požitky? V takové Evropě je sice možné vytvořit si z Havlova jména vlastní logo či terč, není v ní ale místo pro politiky jeho typu, kteří se tak obratně pohybovali na visuté hrazdě mezi utopickým kopáčstvím a skeptickým léčitelstvím. Takový kontinent už vyléčit nelze, protože se stal posedlým sám sebou jako absolutní hodnotou.