Co kromě zpěvu učíte romské děti?

Že na sobě musejí pracovat třikrát víc než neromské. Že je důležité, aby převzaly zodpovědnost samy za sebe. Aby vytvořily funkční rodiny, vystudovaly nebo se vyučily, a měly tak lepší život než jejich rodiče. Vysvětluju jim, že když na sobě budou pracovat, společnost je přijme. Soustředění s Čhavorenge pořádáme každé léto, program začíná v půl osmé ráno a trvá do večera, děcka poctivě makaj. A pak se stane tohle.

Jak jste o tom s dětmi mluvili?

Vlastně jsme to nejdřív chtěli ututlat. Myslím to, co se stalo první večer, kdy naše děti proběhly kolem domu toho člověka a on jim začal sprostě nadávat a zároveň vystřelil do vzduchu. Prostě jsme doufali, že se to nebude opakovat. Bohužel den nato v půl deváté ráno naše učitelka tance pustila muziku na rozcvičku. A najednou se v těsné blízkosti ozvaly další tři rány. Došlo nám, že to je zase on. Vnikl do areálu, pak do kuchyně, kde vařilo pět lidí, včetně mého muže, který je Rom. Ten člověk mu začal sprostě nadávat. Přesně věděl, kam mířit, útočil na nejcitlivější místa každého Roma – provokoval ho sprostými rasistickými urážkami, kdy za normálních okolností Romové bouchnou a nezvládnou emoce, ale Dežo se udržel. Taky jsem mu hned řekla, že je borec. Protože kdyby se nechal vyprovokovat, tak by to bylo okamžitě celé na nás.

Co na to policie?

Na lince 158 se zeptali, jestli ten člověk střílí na děti. „Zatím ne,“ říkám. „Jakou má zbraň?“ – „Nevím, přijeďte!“ Nepřijeli. Prý mají své postupy. Tak jsme se sebrali my a dorazili na stanici do Varnsdorfu, kde se k nám policista Harák choval s takovým hulvátstvím a nadřazeností, že nevím, jak může zastávat svou funkci.

Na soustředění máme každý večer společné posezení. Hodnotí se, co fungovalo, co ne, a vždycky jedno dítě čte pro ostatní, co daný den zažilo. Ten večer ale místo dětí četl Petr Kadlec z České filharmonie, Nerom, který byl na policejní stanici s námi. Když skončil, bylo deset minut úplné ticho. Pak vystoupil jeden kluk ze Šluknovska, Milan se jmenuje, a poděkoval panu Kadlecovi, že si nesmírně váží toho, že se za ně on jako Nerom postavil. Všichni se rozplakali. Byl to silný večer. Totiž lidé, kteří nejsou s Romy v kontaktu, absolutně netuší, co oni musejí zažívat.

A co musejí zažívat?

Už když jsem se po revoluci vrátila zpátky ze zahraničí, lekla jsem se toho zdejšího přidušeného rasismu a nenávisti, které najednou vystoupaly na povrch. A místo aby se to časem lepšilo, je to čím dál horší. Jako když máte před společným koncertem s Českou filharmonií v Rumburku, dáváte si v kavárně čaj a slyšíte, jak si dvě paní v pokročilém věku povídají, co ty cikáni na tom náměstí budou zase dělat za bordel a že je škoda, že Hitler nežil dýl.

Nebo když jsme šli společně na Vsetínsku do restaurace. Místní si okamžitě chytili tašky, kabelky, někteří vyšli na chodbu a číšníci je tam chodili obsluhovat. Přitom naše děti přišly slušně, pozdravily, posadily se. Večer ani nedokázaly zpívat, jak byly zavřené. Naštěstí jsme jim to dokázali vysvětlit, že to je ten moment, kdy ze sebe musejí dostat to nejlepší a nevzdávat se. Nakonec to byl úžasný koncert…

Nebo když jdeme do zoo, stojíme u goril a mladí, rozumíte, mladí lidé nahlas říkají, že teď nevědí, na které gorily se mají dívat dřív. Kde se to v nich bere? Já vřu, chci jít za nimi, ale děti říkají, ať to nechám být.

Ovšem teď, po té střelbě a s tímhle přístupem policie, už je toho na mě moc. Není možné, aby se to jenom zveřejnilo v médiích a tím celá záležitost skončila. Já to tak nenechám! Slíbila jsem dětem, že budu za jejich práva bojovat.

Cítíte se bezpečně?

Nevypadám na Romku, takže tyhle problémy nemám. Ale cítím se nepřijatá. Někdy přemýšlím, jestli se nemám zase odstěhovat ven. Jenže kdo pak těm dětem pomůže, kdo se za ně postaví? Jejich rodiče ne, neznají svá práva a taky už jsou v zajetí systému, rezignovali. Vůbec jsem naštvaná i na Romy samotné, protože – kde jsou ti vystudovaní romští vysokoškoláci? Proč se neozvou? Tady se páchá zločin na dětech, Babiš si vykřikuje naprosto nehorázné věci – a oni mlčí! Každý si jede to své a nenávist z obou stran narůstá. A ty děti v tom skončí taky, pokud jim nedáme šanci. Přitom jsou tak úžasné… Jenom je potřeba jít na ně jinak než na české děti.

Jak?

Romské děti neznají rodičovský tlak na úspěch, takové to dobře se uč, nos jedničky, něco v životě dokaž, takže ten náklad ve škole nedávají. My na ně jdeme přes to, co je jim blízké, přes hudbu, tanec, hru.

Ida Kelarová se sborem romských dětí

Ida Kelarová se sborem romských dětí

FOTO: Oto Bunda

Taky si vezměte jazyk. Ty děti doma často mluví romsky, česky nerozumějí a stydí se to přiznat. Kdyby mohly chodit do první třídy v romštině, speciální školy by nepotřebovaly, měly by samé jedničky. Nebo kdo z českých učitelů umí nějakou romskou písničku? Učím školní třídy a ještě se mi nestalo, že by některá uměla něco zazpívat romsky. Romové mají vynikající kapely, skvělé umělce, ale všichni chodí hrát ven. Ani moje písničky se tady nehrají, v zahraničí vyhrávám ceny a kdesi cosi, ale v tuzemském rádiu to nepustí, protože to není česky. Romové nejsou součástí české společnosti. Jedete na Balkán a tam říkají naši Romové. To se tu nestane.

O čem jsou romské písničky?

Romové vědí, co je radost. Přijedete do osady a vidíte tolik radosti, až zjistíte, že se sama radovat už neumíte, i když jinak máte všechno. Ale Romové mají i písně smutné, o lásce, o mámě, o tátovi, které fungují jako takový kanál terapie. Smutek je pevnou součástí romské historie. Osmiletý chlapec vám zazpívá o bolesti takovým způsobem, že vám to vžene slzy do očí. Kde se to v něm bere, ptáte se. A přitom je to jednoduché, stačí být otevřený a napojený. Já na svých workshopech učím lidi, ať vyzpívají, co je trápí, na tom mám založenou svou metodu. Otevři to a pošli do vesmíru, hlavně to nedrž! Lidi se za víkend pootvírají, vyzpívají z toho, co je dusí. Často čtu, že Kelarová ničí hlasivky. Ne, Kelarová lidem pomáhá najít hlas!

Líbí se mi váš citát: „Když se dneska moc směješ nebo moc pláčeš, rušíš. Už tím ztrácíme svobodu.“

Vždyť je to pravda! Myslíme si, že kdo je smutný, je s ním něco špatně. Pro Romy je to naopak: Je s tebou něco špatně, když nepláčeš. Lidé se bojí být smutní, ale vlastně se bojí života, protože v životě není všechno v pohodě a smutek do něj patří. Stačí ho vybrečet nebo přetransformovat v něco krásného. Teta mě doma jako malou provokovala, ať se naštvu, a pak všechny svolala, ať se přijdou podívat, jak je Iduška krásná. Dneska vím, že mě učila projevovat emoce. To se ve školách nebere, tam se učí být zticha. Lidi tak nejsou schopni říct pravdu ani sami sobě. Přitom v sobě máme obrovskou sílu. Pojďme učit děti, že když se naštvou, ať namalují obraz nebo ať si jdou zařvat na kopec. Neměly by vyrůstat ve strachu se projevit. A hlavně ať otevírají srdce. V srdci jsme všichni krásní lidé, ale co si nasadíme do hlavy, to je průser. Myslete srdcem – to je můj odkaz.

Co znamená to Romano drom z názvu vašeho letního soustředění?

Romská cesta. Já jsem na ní skoro třicet let. Není lehká, je trnitá, bolavá, silná, ale jinou bych nevolila a vím, že jsem na ní dobře. Několik studentů mých workshopů kdysi mluvilo o Romech ošklivě. Zeptala jsem se jich, jestli nějaké vůbec znají, a samozřejmě neznali. Na to konto jsem začala organizovat hudební setkávání Romů a Neromů. Podařilo se mi dostat romské děti z pěveckého sboru Čhavorenge až do Rudolfina, udělat z nich vzory pro jejich vrstevníky.

Ta cesta mě sama navedla zpátky k mým romským kořenům, poznala jsem na ní svého nynějšího muže. Být Romem je silné. Ať se romské děti integrují, ale nechtějte po nich, ať se asimilují. Integrace znamená být hrdá na to, kdo jsem. Asimilace je to všechno zabít a předstírat, že jsem někdo jiný. To dělal můj táta. Ten se tak styděl, že je Rom, že zemřel předčasně. Když umřel, začala jsem z toho hlubokého smutku zpívat romské písně, ani jsem pořádně nevěděla, o čem jsou, ale cítila jsem, jak se to romské ve mně probouzí. Pak jsem začala sólově koncertovat po celé Evropě, protože jsem cítila, že to tátovi dlužím, a následně se mě jali oslovovat lidi, jestli bych je neučila zpívat, i když jsem to nikdy předtím nedělala.

To je taky jedna možnost, nebýt sobec, když dáváte, máte víc a víc. Je jasné, že děláme chyby, ty člověk dělá pořád, učíme se a jdeme dál, a pokud si to zasloužíme, můžeme mít i krásnou smrt. Já tomu věřím. Jsem otevřená a nachystaná na všechno, co mě na té cestě ještě čeká, připravená vzít i bolavé věci jako dar života a inspiraci.