Za oknem zní hukot střelby a srdce svírá touha odejít. Ale pozor! Když básníci omylem vykročí ze dveří zrcadlového domu, zahynou, neboť neumějí střílet, a pokud vystřelí, obrazně řečeno zasáhnou – stejně jako hrdina románu Jaromil – svou vlastní hlavu.

Kunderův román je možné číst na mnoha rovinách. Mimo jiné jde o nemilosrdné zúčtování se sebou samým, mladým lyrikem oslavujícím revoluci v padesátých letech. Možná i proto Kundera nechává nesmělého Jaromila, který se nikdy – stejně jako mnoho básníků před ním – nedokázal odpoutat od své matky, aby se stal dospělým mužem, zemřít.

Zatímco Jaromil je mladý, nezkušený romantik, který nástup nové beztřídní modernity oslavuje lyrickou poezií, starší muž, skrze něhož Kundera vypráví s odstupem času o Jaromilově konci, je poněkud cynický prozaik života. S Jaromilem ho pojil vztah k téže dívce, kterou básník ve své nezralé touze ji cele vlastnit dostal nechtěně do vězení, když z ní vymámil falešné přiznání, že se její bratr chystá k emigraci. Dívka si historku o bratrovi vymyslela, protože chtěla zakrýt, že ve skutečnosti byla v posteli s oním druhým mužem. Ukáže se, že děje „opravdového světa“, v němž se odehrává tzv. skutečný život, jsou zcela mimo kontrolu básníků, kteří v dějinách tak ochotně přitápěli pod kotlem revolucí.

Život je jinde lze ovšem číst nejen jako Kunderův sebezpyt, ale i jako filosofický traktát o revolucích, umění a jejich nositelích. V úvahách, kterými Kundera prokládá všechny své romány, má revoluce několik tváří. Na jedné straně je to teritorium činu. Tedy převážně doména mužů jistého ražení, kteří chtějí měnit svět anebo si vydobýt moc. Prolévání krve a velké činy však vyžadují svou lyriku, a zde nastupují básníci. Oba tyto póly revoluce se navzájem potřebují.

Ale je zde i jiné napětí. To mezi revolucí coby naplňováním utopie nebo údajně vědecké teorie, která na čas ruší tajemství budoucnosti, protože je vlastně snahou budoucnost podle „předkresleného“ plánu vytvořit, a revolucí, která navzdory údajně vědecky podloženým univerzalistickým nárokům obvykle improvizuje a hledá svůj jazyk. I proto, upozorňuje Kundera, byla raná padesátá léta nejen plná násilí pod praporem jasných zítřků – tedy budoucnosti zbavené tajemství, ale i lyriky.

„Revoluce netouží, aby byla studována a pozorována, touží po tom, aby s ní lidé splynuli, v tom smyslu je lyrická a lyriky potřebná,“ píše. Revoluce ale potřebuje jinou lyriku než tu, která opojně sleduje tichá dobrodružství a krásné podivnosti básníkova nitra. Jelikož revoluce zrušila tajemství budoucnosti a revolucionář ji znal zpaměti z brožur, knih, přednášek, agitačních řečí, měla lyrika této budoucnosti i revolučnímu úsilí o její stvoření dodat poetickou dimenzi a slovní palivo.

Při setkání se skupinou surrealistických umělců Jaromil vášnivě argumentuje, že revoluce je nezbytné násilí pod praporem mládí. Starce je třeba brutálně vykopat z pódia, tvrdili kdysi surrealisté, jenže po komunistické revoluci se sami takovými starci stali, argumentuje. Když umělci Jaromilovi oponují, že v takovém pohledu by i jeho dosavadní lyrická tvorba byla nepotřebná, vášnivě souhlasí – i jeho dosavadní básně jsou revoluci zcela k ničemu. A dodá: „Je mi to líto, protože je mám rád. Ale má lítost bohužel není žádný argument proti jejich nepotřebnosti.“

Revoluce se od nástupu osvícenství konaly pod praporem modernosti. Chtěly zrušit či zásadně změnit dosavadní „nemoderní“ svět. I proto zde hrálo zásadní roli mládí a jeho nezkušenost. Hesla komunistické revoluce v Československu se podobala heslům studentských bouří ve Francii v roce 1968, ilustruje v jedné pasáži románu Kundera. Svět bylo třeba vyrvat dosavadním „majitelům klíčů“ a vytvořit ho jinak.

Pokud jde o psychologii a motivy jednání hlavního hrdiny, Život je jinde není neaktuální ani pro ty, co si román přečtou až nyní – 47 let po jeho dokončení. Zároveň si ale nejspíš mnozí uvědomí, v jak zásadně odlišné době dnes žijeme. Román o revoluci a jejích epigonech byl totiž napsán na začátku postmoderní, post-utopické epochy, která s revolucemi toho druhu, o nichž Kundera píše, skoncovala. A která také značně umenšila vliv nejen lyrické poezie, ale i románu, jehož vášnivým obhájcem coby literární formy nejlépe vyjadřující západní modernitu se stal právě bývalý lyrik Kundera, když zavrhl nejen revoluci sloužící lyrismus, ale jako autor se odvrátil i od poezie obecně.

Kundera píše o revoluci, která má i při své obludnosti srozumitelné obrysy. Její aktéři – od „mužů života“ až po básníky – se považují za uskutečňovatele univerzalistické vize, která nemá alternativu. Toto poslední revoluční vzepětí modernity neuspělo. Po období prvotního nadšení se systém, který měl lidstvo jednou provždy osvobodit, přeměnil v jakousi uschlou větev západního racionalismu, vedle níž naopak překypovala životem větev liberální demokracie, jejíž intelektuální a umělečtí mluvčí v sedmdesátých letech ohlásili nástup postmoderny.

Jiří David: Budoucnost je jinde, červenec 2016, exkluzivně pro Salon

Jiří David: Budoucnost je jinde, červenec 2016, exkluzivně pro Salon

FOTO: Jiří David

Až do roku 1989 mělo transatlantické společenství přece jen jakousi vizi: vítězství nad sovětským táborem, následované globálním vítězstvím liberální demokracie. Když se ale bipolární svět v roce 1989 konečně zhroutil, došlo k řadě matoucích jevů: od ekonomické a technologické globalizace až po hodnotovou a institucionální relativizaci v nitru samotné liberální demokracie. Zároveň se jaksi samovolně spustila další revoluce, kterou ovšem už neřídí žádná politbyra. Je to revoluce, která v podobě nových komunikačních technologií a prudce akcelerujícího množství objevů technovědy, jakož i globalizace trhu zásadně mění fungování světa.

Srozumitelné příběhy byly v posledním půlstoletí, a zejména od pádu komunismu, nahrazeny množinami navzájem si konkurujících výpovědí o světě, záplava informací všeho druhu nahradila kontext a poučený výklad. Základní charakteristikou našeho post-utopického věku je, že neexistuje žádná ucelená vize budoucnosti, žádný její velký příběh.

Způsob, jakým se komunikuje v současném světě, rychle rozpouští či oslabuje další rodící se hnutí volající po revoluční změně, podobná tomu z Kunderova románu, a globální kapitalismus je pružně absorbuje. Rádoby revolucionáři se stávají globálními celebritami ještě před tím, než by se mohli odhodlat k akci. Knihy na téma nezměnitelnosti kapitalistického systému v jeho postmoderní globální podobě zcela převažují nad „revolučními“ vizemi změny.

Moderní komunikační technologie, zejména internet, také výrazně umenšily význam lyrické poezie, lyriků a literatury obecně. Daly vyrůst generaci, která intenzivně, často přes národní hranice, sdílí své pocity, zážitky a informace, což do jisté míry oslabuje snahy zkoumat vlastní nitro způsobem, jakým to činí Kunderův hrdina. Jedinečnost, která se kdysi pojila s tvůrci poezie, byla v postmoderní době nahrazena výrazy „jedinečnosti“, v nichž se identita konstruuje jiným způsobem. „Poezií“ dnešní doby je „štěbetání“ na síti, nikoliv hluboké výpovědi o sobě samém či o světě.

Internetová generace posledních dvaceti let je nejen výrazně nelyrická, ale obecně i neliterární. Na jedné straně řada mladých lidí zůstává z ekonomických důvodů u rodičů možná déle než Jaromil neschopný odpoutat se od maminky, na straně druhé je ale od generace internetově pologramotných rodičů dělí příkop, který je mnohem hlubší než ten, co dělil revolucionáře Jaromila a jeho maminku ztělesňující prvorepublikový maloburžoazní étos.

Celkově je dnešní internetová generace výrazně nerevoluční. Nová levice, která se ji snaží probudit k činu, je slyšet jen na jejích okrajích, nikoliv v jejím srdci. Tam vládnou filmy, videoklipy, populární hudba či různé formy interaktivních projevů. Tedy de facto sdílený konzum produktů popkultury, odehrávající se ve stále více virtuální realitě.

Dopady globalizace a nových technologií jsou matoucí i v mnoha jiných směrech. Tato změna přitom proběhla tak rychle, tak „revolučně“, že zcela proměnila kontury základních životních jistot generace lidí, kteří se narodili v prvních dvou desetiletích po druhé světové válce. Ať už mluvíme o příslušnících západních středních tříd, nebo o lidech vyrůstajících v komunismu, všechny spojovala až zhruba do roku 1989 jistá přehlednost světa, jakkoliv intelektuální elity už od sedmdesátých let diskutovaly o postmoderně.

Přehlednost světa a jistoty prvních desetiletí poválečného uspořádání dnes kvůli rostoucímu počtu globálních výzev rychle mizejí. Generace zvyklé po půlstoletí na relativní stabilitu se stále více ocitají v tekutém světě globálních jevů, jako jsou masová migrace, nadvláda globálního finančního kapitálu nad lokální politikou či odliv tradičních průmyslů do jiných částí světa. Z vědeckých laboratoří, high-tech parků a univerzit se valí záplava objevů, které mění pohled na svět jako stabilní a vypočitatelné místo.

Národní státy, které byly od nástupu moderny domovem lidí v širším slova smyslu, domovem, za který stálo ve jménu vlastenectví i umírat, se s pomocí své politiky, zamrzlé na lokální úrovni, marně pokoušejí onu nikým neřízenou revoluci, kterou pojmově zastřešuje globalizace, zkrotit. Rostoucí bezmoc národních politických elit i pocit bezmoci mezi jejich voliči tak spustily v posledních letech cosi jako kontrarevoluci, jejímž cílem je dravý proud globalizace zastavit.

Tato kontrarevoluce má svůj politický jazyk. Je to jazyk populistického nacionalismu, kterým se stále více politiků obrací k frustrované veřejnosti. Při posilování strachu z budoucnosti jim přitom zdatně sekunduje zábavní průmysl, budoucnost je ve stále větším počtu dystopických fantazií nejen nejasná a tajemná, ale přímo výhrůžná. Zítřky nejsou „světlé“, poznatelné a uskutečnitelné skrze racionální čin, ale spíše temné, nepoznatelné a vymykající se jakýmkoli plánům. A v tom všem zcela absentuje lyrika, která hrála – i ve své pokřivené revoluční podobě – tak zásadní roli v revoluci, kterou analyzoval ve svém díle Milan Kundera. Z románů, které se ještě masově čtou, vzbuzují největší pozornost ty, které předpovídají západní civilizaci potupný konec, jako třeba Podvolení Michela Houellebecqa.

Milan Kundera v roce 1968

Milan Kundera v roce 1968

FOTO: Pavel Vácha, ČTK

Jako všechny kontrarevoluce je i tato, která se začíná vzpínat před našima očima, obrácená k minulosti, nikoliv k budoucnosti. Ta už není místem, které chceme sebevědomě kolonizovat, ale slouží jako strašák. Kontrarevoluce chce restaurovat přehlednou minulost, k čemuž je prý nejprve zapotřebí opevnit se před globalizací za národními hranicemi. Mnohé z jazyka, kterým nastupující kontrarevoluce mluví, je přitom důvěrně známé, protože současné hnutí proti globalizované postmodernitě v lecčems navazuje na „kontrarevoluci“ proti klasické modernitě, v jejímž čele stály Itálie a Německo třicátých let.

Nové je to, že kromě teoretických děl, která se pokoušejí tento útěk před globalizovanou modernitou ospravedlňovat, se rostoucí množství projevů strachu z nejasné budoucnosti zhmotňuje do podoby hysterických, stále nenávistnějších diskusí na internetu. I tyto diskuse, stejně jako samotné médium internetu, mají svou poetiku, ale je výrazně jiná než ta, o níž píše Kundera ve svém románu.

Plaveme tedy, nebo se spíše topíme v dravém proudu „revolučního“ samopohybu globalizujícího se světa a zároveň v houstnoucí bažině kontrarevoluce nacionálního populismu, přičemž oba jevy mají výrazně generační rysy.

Mladá generace, která byla kdysi nositelem revolučních změn, je také nyní v čele globalizační revoluce, i když ve výrazně nepolitické podobě. Že je její svět tekutý, a v jistém smyslu spíše virtuální než reálný, jí nepřipadá tak hrozivé jako generacím předchozím. A ačkoliv se nabízí mnohé, proti čemu by se mohli mladí revolučně vzepřít – od prekarizace přes rostoucí nerovnosti až po vysokou nezaměstnanost ve vlastních řadách – výrazně se nebouří.

Napětí vzrůstá mnohem více ve „šťastné“ generaci, která vstupovala do světa v prvních dvaceti letech po válce a užila si několik desetiletí míru i relativního blahobytu, jištěného sociálním státem. Tedy v generaci dnes už starších lidí. Jejich zděšení z výše popsaných změn je natolik velké, že právě oni většinově legitimizují svými hlasy politické síly, které slibují zkrotit s pomocí národně ukotvené vlády silné ruky všemožné výzvy globalizace. Naposledy pomohli právě oni prosadit brexit.

Jiří Pehe

Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Dominující v návratu k minulosti je nostalgie po něčem, co už se nemůže vrátit. A jak z historie víme, nostalgie po údajném „zlatém věku“, založeném na jednotě všech se všemi, je v posledku hlasem fašismu. Máme tak (opět) co do činění se střetem neukotvených „kosmopolitů“, kteří jsou v globalizovaném světě doma, a lidí, pro které je takový svět noční můrou. Anebo, jak píše v jednom z nedávných esejů Fareed Zakaria, se střetem mezi otevřeností a uzavřeností vůči globalizaci. Zatímco velkou část mladé generace oslňuje „poetika“ života v sítích a na sítích, cvrkot vědeckých laboratoří, nové komunikační technologie ztělesňované Silicon Valley a volnost pohybu, starší generace se obracejí k poetice stabilní minulosti. Ukazuje se, že tzv. ostalgie, tedy nostalgie po jistých aspektech a stabilitě komunistické éry v postkomunistických zemích, byla možná předznamenáním nostalgie, kterou nyní začíná politicky podporovat starší generace na Západě.

Budoucnost je samozřejmě jinde než v minulosti, mohli bychom říct v parafrázi Kundery. Jenže kontrarevoluce pod praporem nostalgie po starém přehledném světě má bohužel potenciál uvrhnout náš svět na čas do chaosu stejně jako různé (kontra)revoluce minulosti.

Jedno ovšem zůstává v morfologii revolucí i kontrarevolucí neměnné. Stejně jako v Kunderově líčení komunistické revoluce se i dnes všude vynořují poněkud komické postavy, v našem případě vlajkonoši nastupující kontrarevoluce, kteří kromě apokalyptických předpovědí přímo či nepřímo nabádají k obnově starých pořádků. Lidé jako Donald Trump, Marine Le Penová, Nigel Farage nebo u nás Václav Klaus, Petr Mach či Tomio Okamura, popřípadě Adam B. Bartoš jsou už na první pohled čímsi komičtí, v angličtině bychom dodali „awkward“. Kundera by si na nich literárně smlsnul se stejně krutou ironií jako na svém Jaromilovi či jeho politických souputnících.

Jenže z předchozích vzpour proti modernitě, jakož i z revolucí, z nichž jednu popisuje Kundera ve svém románu, dnes už bohužel také víme, že právě zdánlivě komické figury, jako byli Adolf Hitler nebo Klement Gottwald, způsobily největší tragédie lidských dějin. Možná proto, že jako komické se jeví jen nám, kteří jimi opovrhujeme, což nás může vést k mylnému názoru, že věci, které hlásají, se ve skutečnosti nemohou stát.

Jak často připomíná Milan Kundera, vnímat komično je dáno jen lidem se smyslem pro humor, který hlasatelé nových pořádků, popřípadě hlasatelé návratu ke starým pořádkům, skoro nikdy nemají. A jeho romány dobře ukazují, jak jsou lidé bez humoru nebezpeční. I ti dnešní tak berou zcela vážně sebe i své blouznění o tom, že vše prostupující revoluci, která mění před našima očima svět, lze vystavit zpáteční jízdenku. A když jejich přesvědčení nepůjde realizovat po dobrém, budou chtít, aby to šlo po zlém. I v tom je Kunderův Jaromil varovným mementem.