„Vláda se zjevně snaží situaci využít k ospravedlnění čistek v nejvyšších patrech armády a soudnictví,“ pokračuje Ercan. „Přes šest tisíc lidí je drženo ve vazbě, přičemž většina z nich se na puči nijak nepodílela – jeden ze zatčených je generálporučík, který v pátek naopak vyzýval vojáky k návratu do kasáren, další je velitel oceňovaný za zásluhy ve válce proti kurdským povstalcům. Prezident Erdoğan svolává své příznivce do ulic, zdá se, že jsou připraveni použít násilí, a očividně se mezi nimi vyskytují i radikální islamisté. Tyto davy mají zastrašit prezidentovy odpůrce a kritiky. Puč zároveň slouží k potvrzení jeho teze, že v Turecku existuje stát ve státě. Takže je jasné, že Erdoğana události z noci na sobotu posílily, což není dobrá zpráva pro demokracii.“

Prezident za strůjce pokusu o převrat označuje Fethullaha Gülena, islámského intelektuála a vůdce náboženského hnutí gülenistů, žijícího nyní v exilu ve Spojených státech. I na něj se Ercana ptám.

„Zatčení vojáci jsou prý gülenisté,“ odpovídá. „Ale kdyby to tak bylo, proč se o převrat nepokusili už v roce 2013, kdy bylo Gülenovo hnutí nejsilnější a Erdoğanovu vládu oslabil úplatkářský skandál? Tehdy gülenističtí policisté a soudci vyšetřovali několik klíčových členů kabinetu. Erdoğan to tenkrát označil za pokus o puč – a popravdě myslím, že měl pravdu. Korupce politiků vládnoucí strany byla fakt, ovšem usilování gülenistů o moc taky. Takže kdyby gülenisté chtěli použít armádu, udělali to už tenkrát, kdy měli podstatně výhodnější pozici než dnes. Erdoğanovi se totiž následně podařilo dostat z jejich vlivu noviny, televize, banky a další instituce.“

Dál mě zajímá, proč během puče Erdoğana podpořili i turečtí Kurdové, na něž přitom současný prezident tvrdě útočí a obrací proti nim veřejné mínění.

„Podporu ze strany Kurdů nezveličujme,“ píše Ercan. „Co měli dělat? Pučisté neslibovali svobodu a demokracii, proto si nezískali Kurdy ani městskou mládež na západě země, která Erdoğanovu politiku dlouhodobě kritizuje. Liberálně smýšlející Turci si vytrpěli dost při dřívějších vojenských převratech, a proto ten poslední už ani nemohli vnímat jako něco, co má v zemi posílit demokracii.“

Ercan Coşkun

Ercan Coşkun

FOTO: archív Ercana Coşkuna

Mohli bychom si takto dopisovat ještě dlouho, ale naši korespondenci alespoň prozatím přerušuje uzávěrka tohoto článku.

„Nemyslím si, že tohle je konec,“ dodává Ercan. „V Turecku se zítra nebo pozítří může stát prakticky cokoli.“