Důležité je tu právě slovo vlastní; je třeba pečlivě odlišit, který význam tohoto slova je podstatný: zda ten, že každý jsme se narodili s podobou, která je nám vlastní od přírody, s tou, kterou už od kolébky / kdosi poručil nám nést, anebo spíše ten, že je na nás, abychom si ji sami dali a trpně ji nepřijímali jen od evoluce či od stvořitele. Odtud mobilní autoportréty infantilně označované jako „selfíčka“: technologie napravuje to, co příroda zanedbala. Není již třeba složitě nastavovat samospoušť aparátu a běžet co nejrychleji před objektiv, abychom na výsledném snímku spatřili cizí udýchaný obličej s mírně vytřeštěnýma očima. S mobilem je možné stvořit skutečné umělecké dílo.

Instantní autoportrét v příhodném prostředí i houfu, případně s tím správným člověkem, je však také testem charakteru, v němž vychází najevo, co kdo z nás pokládá za správný obraz sebe sama. Jeho vytváření není vůbec jednoduché, protože jde o zvláštní spojení kvalit vizuálních s morálními – portrét je jakoby úřední deska, na které jsou zapsány mravní zásady. Nikoli však takové, jež mají obecnou platnost a závaznost, nýbrž takové, které vyvěrají z portrétující se osoby: Kdo z vás na to má? Zde se rozvaluji a nemohu jinak! Měř své schopnosti podle záměrů, nikoli záměry podle sil – a podobné jiné, stejně radikální.

Před sto lety, jakmile se technologie zjednodušila a portrétní fotografie se stala obecně dostupnou, se svět ještě o trochu víc zdemokratizoval, neboť mít vlastní obraz a podobizny rodiny i předků již nebylo výsadou aristokracie ani to nebyla služba paměti, protože podobenka se čím dál tím více stávala věcí reklamy neboli self-promotion. Na konci této vývojové řady pak stojí i ona „selfíčka“. Nejsou tady proto, aby si je v nostalgickém rozechvění či s hrdostí nad tím, čeho v životě dosáhl, prohlížel ten, kdo je pořídil, nebo jeho s láskou vzpomínající potomci. Jsou autorovou pravou tváří a takříkajíc jejím posmrtným odlitkem za života, který je třeba vystavit v mauzoleu sociálních sítí. Jejich majitel se prostřednictvím svého autoportrétu nabízí dějinám.

Dokud ještě nebyl lidský svět fotogenický, byl docela zábavný a pestrý, protože se nevyčerpával svým zdvojováním. S příchodem „selfíček“ však do něj vtrhla asistovaná reprodukce sebe sama a stal se poněkud přízračným: překlopil se do sociálních sítí s „pravými podobami“ jejich uživatelů. Z tváře se v lepším případě stal reklamní banner, v horším cosi, co svou kvalitou připomíná někdejší umakart. Lze jen doufat, že dějiny vykazují větší rezistenci vůči slevám než lidé. Slevy nebývají zadarmo.