Jak je možné, že se Clemens Kuby dokázal dostat z ochrnutí?

Přesunul se na jinou úroveň vědomí.

Z mého pohledu je život průchodem úrovněmi vědomí. Vtip je v tom, v žádné z nich neulpět. Jenže my jsme vedeni k přesnému opaku: dosáhnout něčeho vnějšího – například nějaké společenské pozice – a už tam zůstat. Jenže když takhle uvízneme, naše vědomí zatvrdne.

Proto ostatně vymřely velké civilizace minulosti. Zastavily se v nějaké úrovni vědomí a pak už jenom expandovaly do prostoru. No a ruku v ruce s prostorovou expanzí rostla paranoia vládců. Třeba vládce říše Inků měl družinu panen, které pojídaly vše, co z něj odpadlo: vlasy, chlupy, výkaly, protože měl strach z magického zneužití svého těla. Říše se pak hroutí, neunesou samy sebe, čínská kniha I-ťing tomu říká „převaha velkého“. Jako když z živého stromu uděláte mrtvý trám. Pokud je trám příliš těžký a dlouhý, může se zlomit vlastní vahou. Přestane v něm proudit míza, život. Podobně fungují státy, vlády, instituce. To popisoval Hegel: stadium prvotního rozvoje, které spěje do stadia institucionalizace a ustrnutí, a poté přijde stadium jinobytí, přerodu, kdy je třeba, aby se život zase rozproudil. Jinak to celé trouchniví, odumírá.

Civilizace na sebe většinou vytvoří zvláštní past v podobě nadměrného množství pravidel, předpisů, příkazů, vyhlášek a zákonů, kdy se nedokážou dál rozvíjet, protože by se musely vzdát vlastní úrovně vědomí. Kdo by dnes chtěl chodit pěšky, místo aby se vozil v autě? Naše nynější úroveň kolektivního vědomí je hodně mechanická, robotická, není lidská, postrádá cit, všechno umanutě propočítává. Teď jsem četl článek, že se Praha přehřívá a je třeba provést nějaká opatření. Aby se nepřehřívala, když jsme stromy, proluky a parky vyměnili za stavby! Kdybychom byli citlivější, viděli bychom, že to nic nepřináší, staveb je tu dost, stačilo by je obnovit, místo toho se mnohdy expanduje v rámci představy jakéhosi růstu, zaměstnanosti, práce. To jsou všechno natvrdlé myšlenky jdoucí proti životu! Zajímavé je, že o tom samém – o ulpívání, o stagnaci – mluvil už Buddha. Tím pádem museli mít už tenkrát stejné problémy!

Takže jsme se jako lidstvo neposunuli?

To je ta záhada. Jako bychom zvyšovali určitý rozkmit. Na jednu stranu se dozvídáme, že lidi jsou nějací nemocnější, zároveň se však zdá, že žijeme déle. Ale pozor: například u indiánů byl průměrný věk 35 let jen kvůli vysoké kojenecké úmrtnosti. Ti, kdo přežili první roky života, se dožívali sedmdesáti, osmdesáti, sta let!

To mi říkal Mnislav Zelený Atapana: když se po čtyřiceti letech vrátil ke svému amazonskému kmeni, ke svému překvapení zjistil, že jsou téměř všichni naživu – jeho adoptivní matce bylo 96 let… Pokud vím, nejvíc dlouhověkých lidí žije v horách okolo výšky 2000 metrů, snad v Ekvádoru je jedna parta, na Kavkaze druhá, někdo v Nepálu, lidi nad sto let. A hlavně jsou v kondici.

Jak dlouho chcete žít vy?

Baví mě představa 156 let. To je třikrát 52, kdy se podle Toltéků uzavírá jeden životní cyklus. Ale jsem připraven zemřít, když nastane čas. Vždyť – co je to věk? Všechno si neseme v sobě, v nás je celý vesmír a zkušenost všech minulých generací, máme ji k dispozici. Jenže jak stárneme, nějakým způsobem se omezuje naše možnost ji používat. Jde o jakési přeprogramování, hypnózu, zakletí. Dostali jsme pirátskou kopii a myslíme, že je to originál. A vůbec nám pak nevadí, že se tady pár tisíc let netvořilo v harmonii, protože se člověk vydal cestou disharmonie a oddělování. Nicméně podstatné je, že to lze změnit. Vesmír má nekonečně mnoho podob a úrovní a jde o to povolit sami sobě pohybovat se mezi nimi. Můžeme dokonce jít i do té velmi zvláštní úrovně vědomí, která nemá formu. Ta je divná, nelíbí se nám, je podezřelá, to je to cosi, tajemství, dech, co způsobuje, že žijeme. To nedělají naše myšlenky.

Mluvíte o stavu, který lze zažít při meditaci?

Meditace je zase jenom forma. Meditací jsou tuny: taneční, pohybová, hlasová, nehybná, meditovat lze ve tmě, na slunci, v mrazu, ale pod tím je něco, život sám, a toho se pomocí těchto forem dotýkáme. A když se dostaneme k tomu křehkému a zároveň nekonečnému a nesmrtelnému čemusi, může se stát, že se na osobní úrovni osvobodíme. A to je největším trnem v oku zastáncům takzvané racionality. Chápu, čemu věří, rozumím jejich strachu, jen je škoda, že nemůžou vystoupit ze své úrovně vědomí, že tam chtějí zůstat a budou tvrdit, že je to to jediné správné. To je ta hra, která vede k onomu ztvrdnutí, k tomu, být jen pouzdrem. Ke smrti.

Jak jste dospěl ke svým názorům?

To je úplně jedno. Každý člověk to má jinak, někdo potřebuje být zatlačen až k tomuto tepu života v důsledku tragédie, nemoci, pro někoho jde o přirozenou cestu. Tak bych řekl, že to mám já. Vždycky jsem v sobě měl instinktivní sílu, která mi nedovolovala chytnout se do pasti toho vnějšího typu postupů, „už jsem profesor, už jsem kandidát věd“. Ani jsem nebyl chycen žádným náboženstvím ani systémem víry, rodina to nepěstovala, já ani moje sestra jsme nebyli k ničemu nuceni dřív, než jsme sami měli šanci to pochopit. Ta vaše otázka, jak jste dospěl – rozumíte, my nikdy nikam nedospějeme. My už to všechno jsme.

Vy tu jednotu cítíte pořád?

Nezáleží na tom, jestli to cítím, podstatné je, že vím, že to jsem. Každý to je. I když jsme nemocní, nebo když věříme, že jsme nemocní, i když se cítíme slabí nebo dýcháme z posledních sil, tak to jsme. Nezáleží na tom, jak to hodnotíme. Když to hodnotíme, už jsme se od toho oddělili, hodnocení pramení z nepochopení. Vypovídá jen o úrovni vědomí, ve které se momentálně pohybujeme.

Vnímáte, že lidé opouštějí čistě racionální nastavení?

To tu ale nikdy nevládlo! To by jinak nemohly existovat hádky. Jedna autistka říká, že hádka začíná tam, kde končí logika. A proto se nehádá, protože to nedává žádný smysl. To, co zvítězilo v lidských myslích, je spíše jakýsi antirozum. Typ sugesce, která se tváří jako rozum, založený jakoby na argumentech, ale když si je prohlédnete, zjistíte, že jdou proti síle, proti sebeuzdravným schopnostem, proti darům života.

Ve jménu „rozumu“ budou lidé stavět dálnice nebo tunely, poněvadž je to jakoby racionální, ale tato racionalita není rozumná, není to domyšleno do důsledků, působí to horečnatě. Toltécký princip říká, že se nemají dělat takové zásahy do reality, s jejichž důsledky se nejsme schopni vypořádat. Můžu pokácet strom, protože vedle vysadím druhý. Když vybuduju jadernou elektrárnu, už mám trochu problém. Nikdo neví, kam s jaderným odpadem. Opravdu jsou naše úložiště nehybná, na téhle planetě, kde nahoře v Himálaji máme bývalé mořské dno? Tady chce někdo něco tvrdit o stabilitě? Je to v principu stále stejná iluze: planeta se vyvíjela a poté se najednou zastavila a už je navždy taková… To je nesmysl. Pak se podíváte a hele, tady zmizela hora, tady roste nějaký kopec rychlostí metr denně, jinde mizí ostrovy. Tyhle druhy vymírají a zde se objevují nové. Není to tak, že na planetě je hotovo a my to jen zkoumáme a popisujeme svými chytrými mozky.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

FOTO: Veronika Šimková, ČTK

Náš rozum si nerozumně lže. Touží po růstu a zapomíná na pěstování a udržování harmonie. Jakpak to, že po dálnicích mohou jezdit kamióny? Něco, co váží 25 tun, a co když má nehodu, trvá den, než se to odklidí? Kdyby tady vládl rozumný rozum, kamión v životě nejede po dálnici, nýbrž po železnici. Tenhle parciální účelový styl přemýšlení v rámci obchodních zájmů způsobuje, že si posíláme zboží z jihu na sever a obdobné zboží ze severu na jih. Toto může dělat jenom šílená mysl, naprosto odtržená od jakéhokoli rozumného uvažování. Racionalita nikdy nevyhrála, to by lidi nemohli válčit.

Zajímá vás politika?

Nevím, asi moc ne. Jestliže uvěříte tomu, že existují nějaké politické strany a obětujete politickému boji svůj život, obětujete ho obrovské iluzi. Strhne vás to do ubohých argumentačních rovin. Proč? Protože se samozřejmě víc voličů dá sehnat v nižší úrovni vědomí. Raději si pěstuji představu, jak v jemnosti tvoříme společně, a ne na něčí úkor. Jistěže bych si mohl myslet, že je to pohádka, kdyby neexistovaly indiánské kmeny, které takhle žijí, kde nemůže většina přehlasovat menšinu. Shoda je dosažena, jen když všichni souhlasí.

I když to trvá strašně dlouho?

Ano, protože se to vyplatí. Pokud se všichni neshodnou, vždycky se někdo bude cítit raněn. A příště to bude chtít ostatním vrátit. Ale tím sestoupí do té úrovně vědomí, ve které se dá leda svádět boj! Navíc posledních několik voleb ukázalo, že je to politicky zhruba fifty fifty. Já tu zprávu od voličů čtu tak, že je třeba začít spolupracovat. Mnozí se rádi ohánějí nějakou evropskou tradicí, ale čteme, co napsal čtyřiaosmdesátiletý Platón o politice? Napsal zprávu o tom, že politika přitahuje lidi určité úrovně vědomí, kterým se líbí tahat za nitky, a tím tohle prostředí udržovat.

A co idealisté, kteří vstupují do politiky?

V prostředí boje se dá jenom bojovat, a tak jim nezbude nic jiného. Proto se ty idealistické strany nakonec rozhádají. Celé je to vlastně dětinskost, i od voličů, kteří věří, že nás tihleti konečně zachrání.

Jaké jsou podle vás naše možnosti do budoucna?

Z určitého pohledu se zdá, že ostatní formy – zvířata, rostliny, kameny – udržují určité frekvence a kotví člověka, který je speciálním experimentem prostoru. Člověk má určité privilegium anebo taky vadu, podle úrovně vědomí, ze které to pozorujeme, že dostal výjimku jednat svévolně. Měnit úrovně vědomí. A ta svévolnost je opojná. Můžeme postavit tu jadernou elektrárnu, můžeme letět na Měsíc nebo i na Mars, a je vlastností vysoké vibrace vědomí, že to neuděláme. Anebo aspoň ne za každou cenu, ne tím dětinským, faustovským způsobem.

Jiné formy existence schopnost jednat svévolně nemají?

Mají, ale vědomě ji nepoužívají. Když jeden chlapík komunikoval s gorilami, zeptal se jich: „Proč vy gorily používáte nástroje mnohem méně než šimpanzi?“ Gorily odpověděly: „Nepoužíváme nástroje, je od nich příliš blízko ke zbraním.“ Mnoho domorodých kmenů nepoužívá kovové předměty, protože je považují za příliš ostré. Mohou příliš snadno pronikat do těla. Ve starých rodových společnostech je kovář něco jako kat. V Africe jsou dodnes kmeny, kde kovář žije na okraji obce a musí dodržovat přísná pravidla: celibát, čistotu, rituální opakování modliteb, teprve pak smí proměnit železnou rudu v kov.

Tyto přírodní národy udržují hladinu harmonického vědomí. Proto o nich bělošští dobyvatelé psali, že jsou vyrovnaní a mírumilovní. A nazí. V tom je to taky – už tím, že si na sebe oblečeme vrstvy oděvu, jako bychom naznačovali prostoru, že to kolem nás není v pořádku. A zase, máme dvě možnosti. Buď těžit ropu, rozbíjet atomy a vyrábět elektřinu, anebo bychom se všichni mohli začít otužovat a vůbec bychom to umělé teplo nepotřebovali nebo aspoň ne v takové míře. V Cuzku v Peru se topí jenom pro turisty, i když je tam v noci často pod nulou. My bychom se taky mohli otužovat, ale z nějakých důvodů to neděláme, radši se bojíme o zdroje, o to, zda nám někdo nezavře kohoutek od plynu či ropy. Tenhle strach bychom si mohli velmi snadno odpustit, kdybychom se otevřeli schopnostem těla. Společně.

Individuálně ne?

Dá se to udělat individuálně, ale v momentě, kdy bude otužilý člověk opakovaně vstupovat do prostorů, kde není 15 stupňů, ale 25, bude tuto svou schopnost ztrácet. Úroveň vibrace udržuje většina.

Kdybychom si řekli, že nám bude stačit k jídlu hrstka rýže, budou naše těla patrně v jiném stavu, než když budeme chtít jíst předkrm, zákrm, výkrm, dezert a polívku. Jenže pro spoustu lidí je nepředstavitelné jenom slyšet, že k životu není potřeba teplá voda nebo že vůbec není potřeba jíst tolik masa. To v nich může probudit i vztek, jako byste jim chtěli vzít oblíbenou hračku…

V lidech je ukotvena představa, že věci změnit nejdou, protože tak to dělal jejich děda, tak to bylo vždycky. To je taktika určitého stavu vědomí. A když nejsme ochotni vědomě, vesele experimentovat, jsme zákonitě strháváni do sebedestrukce.

A jak to tedy je s tou budoucností…?

Do budoucna máme v zásadě dva základní směry. Buď budeme svou izolaci zesilovat, a to třeba do takové míry, že nakonec odejdeme na jinou planetu, protože tady už to není dost dobrý, tam to bude mnohem lepší, až tam si to uděláme podle svýho…, anebo můžeme jít do prostoru důvěry. Je to cesta strachu, nebo cesta lásky. Na té druhé v sobě budeme muset rozpustit spoustu bariér a předsudků a stát se zranitelnějšími, a zároveň naprosto průchozími. To jsou, myslím, dvě základní varianty. A není vůbec vyloučeno, že se jedna část lidstva vydá jednou cestou a druhá druhou.