Hlavní obsah

Vždycky je naděje, říká syrský spisovatel Nihad Sirees

Právo, Štěpán Kučera, SALON

Nihad Sirees (1950), syrský spisovatel a scenárista, žije už několik let v Berlíně, kam uprchl před režimem Bašára Asada. Na festival Meeting Brno přijel představit svůj román Ticho a vřava (přeložila Alexandra Pflimpflová, Odeon 2014), v němž pátrá po společenských kořenech diktatur.

Foto: Meeting Brno

Nihad Sirees

Článek

Jak to dnes vypadá ve vašem rodném Aleppu?

Špatně. Bylo zničeno mnoho vzácných historických budov včetně starého bazaru a Aleppo ztratilo významnou část populace, zvláště mladých lidí, kteří odešli nebo byli zabiti. Ale město je živý organismus – změní-li se vnější podmínky, i ono samo se musí transformovat, chce-li přežít. Například moje dcera, která v Aleppu stále žije, posílala své děti do daleké školy školním autobusem. Ten za války přestal jezdit, ale místo toho v blízkém sousedství vzniklo několik malých, improvizovaných škol, kam její děti dnes docházejí.

Proč dcera se svými dětmi neodešla do emigrace spolu s vámi?

Aleppo je pořád náš domov. Zůstali tam i moji bratři a má matka, která letos zemřela. Někdo však musí rodinu finančně podporovat ze zahraničí – před válkou byla v Sýrii průměrná mzda srovnatelná s ostatními zeměmi regionu, ale teď jsou příjmy Syřanů nicotné. Proto já a můj syn, který žije v Turecku, posíláme domů peníze.

Navíc já jsem byl už před válkou pronásledovaný Asadovým režimem – nesměl jsem psát pro televizi ani jinak veřejně publikovat. Můj román Ticho a vřava musel vyjít v Libanonu, doma je dodnes zakázaný. A když se Asadův režim začal uchylovat i k vraždám intelektuálů, rozhodl jsem se odejít.

Ve svém románu vyprávíte také o Alexandru Velikém, který se k Makedoncům choval jako demokrat, zatímco k Peršanům jako tyran. Píšete, že Peršané takový přístup vyžadovali, že potřebovali, aby se s nimi zacházelo jako s otroky. Vyvozujete z toho něco pro povahu současných společností na Blízkém východě?

O tomto tématu pojednává vlastně celá moje kniha. Kladl jsem si otázku, kde se vlastně vzala tyranie, jaké jsou její kořeny. V tomto nám historie, včetně příkladu Alexandra Velikého, podává jasnou zprávu o rozdílu mezi národem, který si zvolil demokracii, a národem, který si zvykl modlit se ke svému zbožštělému králi. Filosof Hegel tvrdil, že v zemích Blízkého východu existuje vždycky jenom jeden svobodný člověk – diktátor, a bohužel měl zřejmě pravdu.

Chtějí tedy podle vás Syřané demokracii? A jsou na ni vůbec připraveni?

Demokracie vyžaduje určitou kulturu, takže národy zvyklé žít v diktatuře mají potíže demokracii vybudovat a udržet. Ale když budeme čekat, až na ni budou všichni připraveni, tak jí nikdy nedosáhneme, protože diktátoři takové emancipaci svých národů včas zabrání.

Foto: ABACA/AA, ČTK

Syrské Aleppo na konci května 2016

Nezapomínejme však, že demokracie v Sýrii už existovala, a to od roku 1946, po odchodu francouzských kolonistů a vyhlášení nezávislosti. Až v roce 1963 se k moci dostala strana Baas pod vedením Háfize Asada, otce současného prezidenta, a začalo dodnes trvající období diktatury. Asadovský režim je svázaný s náboženskou skupinou alavitů, jejichž policie udržovala v zemi status quo. Dosáhnout nyní změny je velice obtížné – když se v roce 2011 lidé proti Bašáru Asadovi vzbouřili, změnil se protest v sektářskou válku.

Když Bašár Asad nastoupil po svém otci do prezidentského úřadu, byl příslibem reforem a uvolňování poměrů. Kde se stala chyba?

On je na první pohled inteligentní, moderní, sportuje a dobře se obléká. Jenže když se po smrti svého otce dostal k vládě, získal do svých rukou neomezenou moc – a taková moc by zřejmě změnila kohokoli. Vyvolala v něm démony zla. Tento vzdělaný a plachý muž způsobil totální rozklad své země, vyhnal z domovů asi deset miliónů obyvatel, což je téměř polovina syrského národa, a zavinil smrt bezmála čtvrt miliónu lidí. Jeho stoupenci psali v Aleppu na zdech a autobusech: Buď bude Asad prezidentem, nebo celé město vypálíme.

Jak jako Syřan žijící v Německu vnímáte současnou vyhrocenou evropskou debatu kolem uprchlíků?

Je třeba si připustit, že v Evropě vznikla kvůli uprchlíkům krize. Ale uvědomme si, že není vina Syřanů, že se stali uprchlíky. Občané takřka všech národů byli někdy přinuceni přemístit se do jiné země. A když se ohlédneme do historie, vidíme, jaké množství uprchlíků k sobě domů přijali třeba právě Syřané – v roce 2003 během americké invaze do Iráku to byly desetitisíce Iráčanů, v sedmdesátých a osmdesátých letech během libanonské občanské války desetitisíce tamních dětí, roku 1948 desetitisíce Palestinců, kteří ztratili svou zemi. No a v roce 1915 přišly do Sýrie statisíce Arménů, prchajících před masakry v Turecku. Mnoho z těchto arménských křesťanů přijalo moje rodné Aleppo, dodnes tam žijí jejich potomci. Syřané jim nosili potraviny, oblečení a další věci. Byli to křesťané, přišli do islámské země, ale nikdo jim neříkal: „Odejděte, my vás tu nechceme, bojíme se, že změníte naši kulturu.“ A to přitom Arméni v Aleppu stavěli své kostely i školy, kde se jejich děti učily v arménštině.

Co říkáte na názor, že syrské hranice byly vytvořeny evropskými kolonisty bez ohledu na tradiční kmenová teritoria a že Sýrie nemůže v těchto umělých hranicích dlouhodobě a v míru existovat?

Syrské hranice opravdu určily Francie s Anglií, ale nejde ani tak o nerespektování kmenových území, jako spíš o překreslení mapy Osmanské říše, protože právě Turci byli autory hranic předešlých – vytvořili v rámci svého impéria jakési městské státy: stát Aleppo, stát Damašek… Anglie s Francií pak tyto státečky spojily do jednotných hranic. Ta mapa není dokonalá, ale není podle mého ani překážkou dalšímu vývoji. Jen se bude muset najít spravedlivé řešení pro menšiny žijící na syrském území – dokážu si představit například federalizaci, což je jedna z možností, které dnes leží na stole.

Takže vidíte budoucnost Sýrie optimisticky?

Vždycky je naděje. Věřím, že svět pochopil, že válka v Sýrii není lokální problém – uprchlíci ovlivňují dění v Evropě i v Americe, takže se ten konflikt týká nás všech. Proto doufám, že se civilizované země spojí nejen v boji proti Islámskému státu, ale že také najdou řešení pro budoucí uspořádání Sýrie.

Reklama

Související témata:

Související články

Nad knihou: V kurdském Stalingradu

„Bojovali jsme proti Islámskému státu nejen za nás, ale i za vás. Kdybychom cítili větší podporu světa a mezinárodních organizací, určitě by nebylo tolik...

Výběr článků

Načítám