Okolnosti nejsou moc zajímavé. Dojíždění do školy v letech 1991–93 a pak stěhování jinam. Podstatné je, jak se město za těch třiadvacet let přetaví. A jak se přetavíte vy. Když po tak dlouhé době přijedete do Berouna (a ne, nejel jsem tam kvůli Zemanovi), nudného a podobného všem středočeským maloměstům, hlava ho nepozná. Jen nejasný dojem šeptá, že některé domy zůstaly na svých místech. Celé scény se přeskupily kolem povědomých detailů, starý litinový květináč obestavělo nové náměstí.

Hlava si nepamatuje skoro nic. Tělo má ale vlastní paměť. U brány ke školnímu nádvoří vás fyzicky nutí projít, vzít za těžkou kliku secesních dveří a vstoupit do budovy po žulových schodech, jako to udělalo tisíckrát. Nohy vás samy nesou po neznámých ulicích až k domku, kam si vzpomenete, že vás zvával kamarád. Nebo do knihovny, ze které je galerie, ale vy v ní pořád hledáte knížky.

Dávno netušíte, co bylo zač to dítě, které denně křižovalo Berounem od nádraží k osmiletému gymnáziu. Jeho tělo ve vás ale zůstalo. Vtisklo si pohledy, tvary a cesty, co hlava uložené nemá.

Všechno známé, kolem čeho jdete, je taky nějak menší, než si pamatujete. Kopce, po kterých jste šplhali, jsou vám po ramena. Dlouhé dobrodružné trasy míří pár kroků za roh. Mít Beroun znamená mít Legoland vlastního dětství.

Přijet do Berouna je jako osprchovat se časem. Každý má někde pár svých Berounů. Část spolehlivých cest, jak je objevit, zná literatura. Nejlíp Hledání ztraceného času, polička zdánlivě neučtitelných Proustových svazků. Dejte si ho. Vyzkoušíte úplně jiný, podivuhodný způsob existence, zbavený maniakálního klikání a rolování obrazovky. Zjistíte, jak zvláštně a neuchopitelně se minulost sama gumuje. Hurá do Berouna!