A tak to začali slavit. Šára měla dceru. Byla šťastná. Přestože nemohla pořádně ani chodit. Zatím ležela v rohu pokoje, na potrhaném gauči plném blech, a strachovala se, zda bude pro všechny dost pití. Nechodila. Jen se usmívala a svírala v náručí tu věc, kvůli které málem vypustila život. Po tolika letech přišlo štěstí i do jejich chalupy. Nahoře u Petrákových se křtilo a hulákalo pořád, tady dole se však posmutněle zavírala okna, aby se alespoň k ránu dalo trochu spát.

Veselo bylo už cestou z kostela. Jediný Vácha zatím nepil. Řídil staré auto a jel pomalu. Vepředu vedle něho seděl popletený, koktavý tchán, ale vzadu si vezl poklad. Opatrně se vyhýbal dírám v silnici, ale nakonec stejně musel vjet na klikatou štěrkovou cestu plnou zrádných prohlubní a boulí od zvedajících se kořenů okolních stromů. Šára mlčela. Raději zavřela oči. Každé zhoupnutí auta bolelo.

V kuchyni Vácha dítě rozbalí. Je maličké a ihned se dá do křiku, kamna téměř pohasla, a do těch, kteří nepili, začíná pronikat zima. Tak to je ona, chlubí se otec dcerou a zvedá svlečené škubající se tělíčko nad hlavu. Chlapi přikyvují, nádherně pokřtěné stvoření, měl to být syn, ale chalupu může zdědit i holka, přece jen je jiná doba. Šára má o dítě strach, nesnese dlouho ten pláč, zacházejí s ním nešetrně, přendavají si ho z ruky do ruky, šimrají drobné prsty na nohou a hlavička mezitím padá dozadu a visí na těle zcela bez opory. Dejte mi ji, říká pohled matky. A tady je, tumáš, nakrm ji, vždyť už křičí víc než ty kozy na zápraží, nikdo je nepodojil a ony se nalévají zlostí. A Šára kojí a vůbec to nejde, neteče mléko, jen krev a bolest, a chlapi povykují, protože cítí to štěstí, které dopadlo tentokrát na jejich střechu. Bylo to tak silné, že je tam od té doby díra a zatéká na půdu. Předevčírem padal i první sníh.

Tak sotva shodili těžké kabáty na jednu hromadu za dveře, zase je oblékají a opírají žebřík venku o zeď. Nahoru vylezli zatím dva, třetí se nestrefil a zakopl, dřevo praská, rozhoupaný žebřík padá na bok doprostřed hejna slepic, ty potvory se všude pletou a peří z nich lítá, tak teď to mají. Šára v kuchyni poslouchá, jak nad ní nahoře dupou, slyší tolik kroků a úderů, to jsou celí oni, nenechají nic být, budou střechu spravovat hned. A pak jeden z nich vyleze dírou ve střeše ven, tak byla velká, hrabe se za komín a chraplá na celý kraj, ostatní mezitím na půdě zavěšují svá těla na starých trámech, dělají vzpěry a padají do hromady vlhkého sena, kde cizí kočky tajně schovávají koťata, všechna ta, jež nebyla stočena do hadru, ke kterému se na břehu hluboké tůně přibaluje těžký kámen.

Nezbořte barák, směje se Vácha, sám zůstal na zemi, nejvíc střízlivý a starostlivý, odchází naštípat nějaké dříví, aby nebyla holkám zima. Holkám... Potom se podívá nahoru do kopce, přes zahradu, k Petrákům. Mají v chalupě otevřená okna, přestože začíná mrznout. A něco tam svítí, snad zapálená svíčka na stole v kuchyni, Vácha se zarazí a sleduje vzdálený dům, jako by dnes u sousedů bylo něco jinak. Nedokáže poznat, co se změnilo, možná ta strnulá nálada, nehybnost a ticho jako v hrobě, co se dá dělat, oni k nim dnes odmítli přijít, nutit je nebudou... Dole u Váchových se však slaví, bude se tancovat a dupat, rozbíjet nádobí a v noci rajtovat v roztrhaných peřinách, protože radost se dá krájet a musí se naplno vstřebat, narodila se dcera.

Může nás slyšet? Starý Kovář se chechtá směrem k šestinedělce a rozepíná si poklopec. Dneska se močí přímo z okna. Šára nechce dědka vidět, s námahou se otáčí na druhý bok a cítí, jak z ní vypadává chuchvalec krve, samozřejmě, že vás může slyšet, ale hlavně vás cítí, nejdříve se bude bát a pak vás bude nenávidět. Vácha se vrací s plným košem špalků, mělo by to brzo chytnout a bude líp. Pak vyžene Kováře ven, už ho tu nechce vidět, ode dneška to bude jinak, nenechá svoje štěstí napospas vlkům... Budou ho muset hlídat. Raději se ještě pomodlí, hned teď tady všichni poděkujou bohu, že si vzpomněl...

Vácha zavírá okno a opět spatří ten obraz. Petrákovic chalupa je jiná. Vznáší se nad ní cosi těžkého, nepopsatelný opar smutku... možná ale jen nezatopili a komín je studený, kdo ví, v čem to jiné spočívá. Nalévají se další sklenky a jejich obsah naráz propaluje hrdla, dnes se nešetří a tak to má být, Šára se usmívá a jde na ni trochu závrať, taky by měla hodně pít, ale bude muset vstát a podojit kozy, na dvoře se zvedá neklid. Jen lež, já to udělám, Vácha odchází. A dlouho se nevrací.

Juliána Chomová: Strach, který rozráží závory, březen 2016, exkluzivně pro Salon

Juliána Chomová: Strach, který rozráží závory, březen 2016, exkluzivně pro Salon

FOTO: Juliána Chomová

Shora od Petráků jdou divné zvuky. Tlačivý nepokoj zasáhl zvířata v maštali, jako by k nim oknem vletělo trápení a neviditelným drátem je bodalo skrz srst. Vácha poplácává kozu po hřbetě a pozoruje svého starého souseda, jak si zapíná kabát a neohrabaně leze po schodech do svahu, dozadu za chalupu, kde začíná louka a kam už není vidět. V pojízdné ohradě se tam pasou zbylé ovce. Narážejí do závor a bečí, protože nemůžou vydržet strach. Jen klid... říká jim jejich pán a odemyká zámek. Možná že posune ohradu dál, aby měly více trávy, než je požene dovnitř na zimu. Má v očích slzy. Je na to sám. Tak klid, už je to pryč... vždyť už šla... Stařec se opře o postranní prkna a zírá na svoje špinavé bosé nohy. Od rána neměl čas se obout. A teď už je to jedno.

Najednou vystrašené stádo závoru prorazí a utíká z ohrady pryč. Většina ovcí dozadu na louku, která je nekonečná a ničím nehrozí. Ta jedna divoká se však žene dolů po schodech, skrz dvůr a otevřená vrata, přes cestu k sousedům. Překvapený Petrák po ní chňapne, ale nahmatá jen závan studeného vzduchu, byla rychlá. Vácha vzhlédne a vidí ten děs, žene se dolů proti k němu. Zastoupí zvířeti cestu, přikrčí se a roztáhne náruč. Chytím ji. Ovce dupe a kvílí a uhání, je splašená. Má strach a nenechá se lapit. Uteče. Uteče odtud. Vácha ustoupí. Nejde to, viděl její pohled. Nemohl jsem, vysvětluje starému Petrákovi pokrčením ramen. A Petrák ví. Pospíchá dál, také to má v očích. Strach, který rozráží závory. Přitom je po všem a nic, co člověk udělal, už nejde vrátit.

A Vácha tu komickou scénu pozoruje, avšak smát se nemůže. Nebýt venku sám, bylo by to k popukání, obrovská huňatá ovce běží rychleji než kůň a stařec se ze všech sil snaží přidat, přestože nemá boty. V zatáčce u popelnic budou rozházené střepy. Nesejde na tom, z hlav se jim kouří a nepřemýšlejí. Co je tak vyděsilo? A dá se před tím utéct? Kolem autobusové zastávky vjíždí do vesnice auto, snad ji nesrazí... myslí si Vácha a věnuje se svým povinnostem. Protože dneska se u nich slaví, ze střechy lítají tašky a vlhké ztuhlé prádlo se strhává ze zpuchřelých šňůr zavázaných kolem starých stromů. Barák se otřásá radostí a přesně tak to má být.

Stmívá se. Dítě přestalo plakat, vysálo z matky velkou část horečky a konečně je plné. Střízlivější sedí u stolu a hrajou karty, z půdy se ozývá nářek i opilecký smích. Vácha se motá a zkouší něco vařit. Je rád, že je jich tu tolik, mají spoustu přátel a můžou se na sebe spolehnout. Náhodou z okna zahlédne souseda. Uběhla hodina, co běžel kolem, a teď se vrací, v náručí lapenou ovci, kalhoty u kolen potrhané. Ale nese ji, uspěl. Vácha se naklání, aby viděl lépe, i když si není jistý, zda vlastně chce. Mají tam nahoře jiný příběh, a co on s tím. Až přijde řada na ně, také okna otevře a vpustí dovnitř chlad, ale teď ne. Teď to tu zahřívají a nebudou se trápit. Co se stalo... chce vědět Šára. Cítí to. To něco, co rozehnalo sousedovic stavení po okolí. Slyšíš, Vácho, mluv! Muž neodpovídá. Bere si dceru do náručí, potřebuje ji pohoupat a potěžkat a na moment s ní pobýt, je to zázrak, takové drobné prstíky, dokonalé a krásné. Bude je teď pozorovat každý den, aby viděl, jak rostou.

A starý Petrák kulhá zpátky domů, i s kořistí. Už tam skoro je, ale ovce přehozená přes levé rameno ho tíží, kolena se mu podlamují a nemá příliš sil. Naposledy mu zvíře upadne na zem a on po něm skočí, táhne ho za nohy a oba dva vydávají zoufalé, skřehotavé zvuky. Ještě jednou ji zvedne do výšky a poponese, jako těžké, nemocné dítě, už bude konec, ohrada je na dohled. Ale Petrák nejde dozadu po schodech, míří přímo do domu, do otevřených dveří, šerem předsíně do kuchyně. Položí zvíře ke kamnům, kde bude jeho místo, odtud se ani nehne. Nemusí ovci ani přivazovat, je unavená a krotká, jsou v domě sami, a až se začnou sjíždět příbuzní, nechá se i pohladit. Petrák leží. Dlouho leží a pak vstane a zavře v chalupě všechna okna. I Vácha dole zatahuje závěsy, brzy padne tma. Oba sousedé se potkají až ráno, druhý den po tom všem, možná si podají ruce a řeknou pár slov. Rychlých a zdvořilostních. A pak další dny, s tím, co každý má.

 

Anna Bolavá
Autorka (1981, vlastním jménem Bohumila Adamová) vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze, v současnosti pracuje jako stomická poradkyně. Vydala sbírku básní Černý rok (Plot 2013) a román Do tmy (Odeon 2015), za nějž před pár dny získala Magnesii Literu v kategorii próza.

KHER
Neziskové nakladatelství KHER se snaží dlouhodobě podporovat rozvoj literatury Romů. Vydává e-knihy romských autorů, ale i díla odborná či popularizační, soustředí se také na orálněhistorický výzkum. Aktuálně chystá k vydání odbornou publikaci věnovanou textům romského písňového folklóru. E-knihy z produkce Kheru si můžete zdarma stáhnout na kher.cz.