Zatímco rodina ho zoufale hledá, my můžeme ve filmové rekonstrukci jeho příběhu sledovat, jak se z něj postupně stává bezdomovec, který se toulá americkým západem, kde si příležitostně vydělává na živobytí, aby se nakonec vypravil zcela sám do aljašské divočiny. Tam sledujeme jeho několikaměsíční boj o přežití, který se nakonec ukáže jako marný.

Film byl natočen podle skutečného příběhu, přičemž poslední týdny Christopherova života byly zrekonstruovány podle zápisků, které zanechal v opuštěném vraku starého autobusu, v němž v divočině žil. Zatímco ty dávají jistou odpověď na otázku, proč z civilizace odešel, až do konce filmu nevíme, co v divočině i v naprosté samotě vlastně chtěl najít. Režisér nabízí v zobrazení posledních okamžiků Christopherova života, o nichž už si mladík nemohl vést zápisky, svůj vlastní pohled – umírající se odevzdává jakémusi milosrdnému světlu, které se zdá mít božské atributy.

Pennův film tvoří tři navzájem propletené roviny: útěk z civilizace, boj člověka vyrostlého v moderní civilizaci o přežití v divočině a metafyzické prozření. A velmi podobný syžet má i několik knižních příběhů, podle nichž byly nedávno natočeny filmy, jakkoliv jejich hrdinové končí lépe než Christopher.

V knize založené na skutečném příběhu Australanky Robyn Davidsonové, podle níž byl natočen stejnojmenný film Stopy (Tracks, 2013), odejde hlavní hrdinka do divokého australského vnitrozemí, odkud se pak vydá v doprovodu velbloudů a psa na několik tisíc kilometrů dlouhou cestu pouští k Indickému oceánu. Na rozdíl od Christophera se kontaktů s civilizací zcela nevzdá a v předem dohodnutých místech se setkává s fotografem National Geographic, který z ní reportáží o její cestě udělá celebritu.

Ani tento film divákům nenabízí jasné závěry. Dozvídáme se sice, že také za riskantní Robyninou cestou stojí rodinné trauma, na které reaguje snahou zpřetrhat svazky s civilizací a přežít sama v extrémních podmínkách – a snad objevit nějaké odpovědi. Ani v jejím případě se ale nedozvíme, zda nějaké našla. Vidíme jen, že se stejně jako Christopher od nejrůznějších nitek a způsobů uvažování, které ji pojí s civilizací, nedokáže zcela oprostit, ačkoliv se snad svým zážitkem alespoň částečně vyléčí ze svého traumatu.

Režisér Jean-Marc Vallée a herečka Reese Witherspoonová při natáčení filmu Divočina (2014)

Režisér Jean-Marc Vallée a herečka Reese Witherspoonová při natáčení filmu Divočina (2014)

FOTO: Profimedia.cz

Jean-Jacques Rousseau – ještě v době vrcholícího osvícenství – viděl návrat k přírodě jako podmínku smysluplné existence. Jenže vývoj se ubíral opačným směrem. Moderní technověda postupně západního člověka od intimního doteku s přírodou oddělila do té míry, že skutečnou divočinu, nepoznamenanou lidskými zásahy, většina z nás už nezná. Přírodu dokážeme dnes vnímat jen skrze civilizaci. Když se ve skutečné divočině (tu ale třeba Evropa skýtá už jen na svých okrajích) z nějakého důvodu ocitneme bez technických vymožeností, jsme téměř bez výjimky ztraceni. A také se ukazuje, že úplně přesně nevíme, co v ní hledat.

Populární reality show americké televizní stanice Discovery Nazí a vystrašení (Naked and Afraid) je na tomto předpokladu založena. V každém díle jsou muž a žena, kteří se navzájem neznají, odvezeni do tropické divočiny, kde se pak společně, nazí a každý vybaven jen jedním nástrojem, který si mohl přinést s sebou, pokoušejí 21 dní bez pomoci přežít.

Ponecháme-li stranou, že „civilizace“ je i zde přítomná v podobě filmového štábu, který snahu dvojice o přežití natáčí (i když jim nesmí nabídnout žádnou pomoc, pokud se účastníci experimentu nerozhodnou vše vzdát), seriál především vyjevuje, jak bezmocný moderní člověk v takové situaci je. Ani předem absolvované kurzy přežití v divočině, včetně základních znalostí primitivního lovu a rozdělávání ohně, většině těchto párů příliš nepomohou. A ti, kteří vydrží celých 21 dní, jsou na pokraji vyčerpání nejen z hladu, zranění a pokousání hmyzem, ale také ze zjištění, jak snadno se v extrémních podmínkách hroutí lidské vazby, které by v komfortu civilizačního zázemí mezi testovanou dvojicí nejspíš fungovaly.

Je zajímavé pozorovat, jaké zvyky, psychologické vybavení nebo druhy víry si s sebou jednotliví účastníci těchto pokusů z civilizace přinášejí.

Ve většině případů se ukáže, že „civilizovaný“ člověk vlastně už přesně nechápe, čím je v divočině obklopen a kdo je v ní on sám. Neprožívá sám sebe jako extenzi přírody, s níž lze žít v harmonii, jak to i dnes ještě dokážou některé indiánské kmeny v izolovaných místech Amazonie. „Našinec“ zůstává i v divočině veskrze civilizačním produktem, který povětšinou okamžitě začne své „necivilizované“ okolí znásilňovat. A také se začnou v existenciálním souboji s extrémním prostředím vyplavovat na povrch dřívější traumata a člověku hroutit nejrůznější mylné, často narcistní představy o sobě samém, které v civilizačním provozu zůstávají skryty pod nánosy konvencí.

Video

Upoutávka na film Marťan (2015)

Test souboje s divočinou podstoupí v autobiografické knížce (česky vyšla v roce 2013) a podle ní natočeném stejnojmenném filmu Divočina (Wild, 2014) v hlavní roli s Reese Witherspoonovou i Cheryl Strayedová. A zdá se, že ve filmovém průmyslu začíná mít tento žánr už svá předvídatelná pravidla, protože i v tomto případě můžeme sledovat hrdinku, která se – zraněna smrtí matky i rozpadlým partnerským vztahem – rozhodne až do extrému testovat samu sebe v mnohatýdenním, osamělém pochodu divočinou na americkém západě.

Také ona nakonec přežívá jen proto, že jakýsi kontakt s civilizací během své cesty přeci jen udržuje. Ai když se svým extrémním výkonem snad také částečně očistí od traumat, kvůli nimž se do divočiny vydala, ani tento film nedává odpovědi na otázku, co nového vlastně nalezla. Podobně jako Útěk do divočinyStopy nabízí i Divočina cosi jako metafyzické prozření v podobě vědomí, že nad divočinou i civilizací stojí něco vyššího, co ale musíme v podobě dopadu až na existenciální dno prožít, protože se to nedá vyslovit. Co přesně hrdinové nacházejí, zůstává zahaleno mlhou.

Video

Upoutávka na film Revenant Zmrtvýchvstání (2015)

Proč se vlastně najednou s knihami a filmy na téma útěk z civilizace takříkajíc roztrhl pytel? Jedno z možných vysvětlení zní, že je to reakce na rostoucí komplexnost moderní civilizace, která už člověku téměř neposkytuje žádný autentický vhled do sebe sama ani prožívání transcendence.

Být součástí přírody se pro moderního člověka stalo v podstatě nemožným. Od okamžiku, kdy začneme jako děti svět vnímat, jsme vystaveni extrémně složitému procesu socializace. Tak tomu bylo sice v lidských dějinách vždy, ale od začátku modernity se tento proces stal komplexním do té míry, že se v něm stále více lidí zcela ztrácí, a přestávají tak chápat, kým jsou.

Nároky moderní civilizace se prostě stávají pro mnohé neúnosnými. Raketově roste výskyt civilizačních chorob, včetně nejrůznějších neuróz, které se psychologové většinou pokoušejí léčit zase jen další socializací jedinců, kteří takříkajíc vypadli z civilizačního provozu.

Být dnes plně socializován už nespočívá ve schopnosti fungovat v rámci nějakého poměrně jednoduchého sociálního útvaru, jako je kmen s jeho přehlednou hierarchií a soustavou sdílených příběhů a animistických náboženství, vysvětlujících svět okolní přírody, s níž lze žít v harmonii. Zejména v západní civilizaci žijeme dnes v sociálním prostředí, v němž jsou tradiční a přehledné vazby, jako je rodina či národ, zrelativizovány „tekutostí“ moderních společností, včetně dopadů globalizace.

Žitý svět se navíc prostřednictvím moderních médií virtualizuje na mnoha úrovních. V posledních dvaceti letech tráví hlavně mladí lidé stále více času ve virtuální realitě internetu – od vizuálně stále dokonalejších her až po sociální sítě.

Tato umělá realita je v mnoha ohledech barvitější – a většinou i zábavnější – než takzvaně reálný svět. Přírodu v divoké podobě, v níž se zrodila a dlouho v ní přežívala lidská společenství, nacházíme už jen sporadicky, a většina z nás ji může zakoušet jen zprostředkovaně – prostřednictvím filmových dokumentů či knižních cestopisů.

Příroda, kterou známe a trávíme v ní čas, je dnes už téměř zcela zpracovaná člověkem, přizpůsobená prakticky ve všech ohledech jeho potřebám. Je to umělý svět, včetně lesů, v nichž moderní člověk hospodaří či je utváří podle svých představ o ideální krajině.

Pokud se už dobrodruzi vydají do skutečné divočiny, která navíc rychle mizí, jsou tyto „expedice“ většinou podporovány celou řadou technických, tedy civilizačních, vymožeností – od spojení skrze GPS až po nejrůznější praktické pomůcky. I náš kontakt s přírodou ještě nepoznamenanou lidskými zásahy se dnes uskutečňuje vesměs jen skrze jakousi civilizační kolonizaci. Bez ní bychom nepřežili.

Zajímavě se tento fakt vyjevuje i v moderních verzích trosečnických ság, naposledy ve filmu Marťan (The Martian, 2015). Zatímco v klasických trosečnických příbězích přežívají hlavní hrdinové bez kontaktu s civilizací často jen s pomocí několika nástrojů, které po jejich ztroskotání vyplavilo moře, v Marťanovi je trosečník už zcela odkázán na technologické zázemí své stanice a schopnost navázat spojení se Zemí.

Jeho trosečnická sága se sice jakoby odehrává v marťanské „divočině“, ve skutečnosti ale především v komplexním technologickém prostředí, které na Marsu zanechali pozemšťané.

Marťan coby ne nepravděpodobný výhled do nedaleké budoucnosti nabízí zajímavý kontrast s jiným letos na Oscary nominovaným příběhem o přežití v divočině – s filmem Revenant Zmrtvýchvstání (The Revenant, 2015). Srovnání těchto filmů, přičemž Revenant Zmrtvýchvstání se odehrává v americké divočině na začátku 19. století, tedy na počátku poslední fáze osvícenské modernity, názorně ukazuje, o kolik se lidská společnost stala komplexnější a o kolik se za tu dobu přírodě odcizila.

Jiří Pehe

Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Spojujícím leitmotivem zmíněných filmových děl a knih o přežití v divočině je tu jasně, tu méně jasně vyslovené hledání transcendence. Moderní civilizace sice vystavěla relativně pohodlný dům, v němž se uzavřela – obklopena vlastními výtvory, pravidly a stále více i vlastní virtuální realitou. Věda se snaží z pozic této civilizační pevnosti vysvětlovat zákony přírody a je velmi úspěšná, pokud jde o využívání objevených „drobných“ zákonitostí jejího fungování. Dokonce je dokáže stále více využívat ke konstrukci „nové přírody“ – kupříkladu k vytváření dosud neexistujících jevů, jako jsou geneticky modifikované rostliny a zvířata nebo umělá inteligence. Zároveň ale jako by se rozmlžoval obraz celku univerza, v němž se toto vše odehrává. To, co se vynořuje z matematických konstrukcí astrofyziků nebo z občasných objevů těch nejpodivnějších částic, je svět, který se zdá být téměř stejně virtuální a těžko uchopitelný, jako jsou ty nejbizarnější videohry.

Monoteistická náboženství založená na antropocentrických představách se začínají v tomto kontextu jevit jako stále více archaická, a rychle proto přibývá agnosticismu nebo nových druhů spirituality.

Filmový i knižní žánr střetu s divočinou je tak svým způsobem i jakýmsi návratem k hledání původního smyslu „všeho“ a místa člověka v něm. Zmíněná díla však spojuje myšlenka, že cesta k doteku s transcendencí nevede skrze civilizaci (s jejími rituály, jazykem a tendencemi „polidšťovat“ přírodu i nadpřirozeno), která se snaží stále více „utěsňovat“ pomyslná okna uzavřené bubliny, již si moderní lidstvo pro sebe vytvořilo.

Skutečná cesta k hledání smyslu – ukazují novodobé robinsonády – vede jen skrze vpravdě existenciální konfrontaci s tím, co nás po miliardy let předcházelo. Jejich neurčitá vyznění, jakož i občasné tragické konce, ale naznačují, že to nejspíš už není možné.