Co byl vlastně budapešťský rodák Robert Capa zač?

Fisliová: Když maďarský stát před sedmi lety zakoupil jednu z pěti finálních kolekcí Capových fotografií, aby ji uložil tady v Budapešti, začaly se o něm vynořovat různé informace. Člověk si mohl přečíst, že to byl vášnivý hazardní hráč a že se velice zajímal o ženy. Těch různých životních anekdot bylo tolik, až jsme se začali bát, aby nepřekryly Capovo celoživotní dílo.

Kincses: On si za to může trochu i sám. Málokdo o sobě dokázal navyprávět tolik pohádek. Ne že by vyloženě lhal, jen se choval jako dítě, které si vybarvuje omalovánky a nebojí se malovat i přes okraj. Často se dokonce dokázal natolik ztotožnit s nějakým svým vymyšleným příběhem, až sám sebe přesvědčil, že se opravdu stal.

Je tady v Maďarsku vnímán jako maďarský autor?

Kincses: Jednoznačně. Jen zdejší náckové říkají, že nebyl Maďar, nýbrž Žid. Ale na ně se můžeme vykašlat.

Fisliová: Capa odešel z Maďarska poměrně brzy, nejen proto, že zde měl jako levicový student problémy s policií, ale především se chtěl dostat do Berlína, který byl tehdy kulturním centrem Evropy. A po roce 1933 a nástupu Hitlera pak spolu s dalšími původem maďarskými fotografy zamířil do Paříže. Později ho práce zavedla do Španělska i do dalších zemí. Byl to světoběžník. Ostatně zemřel ve Vietnamu.

Capova fotografie Padající republikán (1936)

Capova fotografie Padající republikán (1936), o její autenticitě se dodnes polemizuje.

FOTO: Profimedia.cz

Čím si vysvětlujete, že je Capa na rozdíl od mnoha svých kolegů stále atraktivní pro novináře, historiky či spisovatele?

Fisliová: Robert Capa stál u zrodu legendární fotografické agentury Magnum, v níž se setkal s řadou mladších kolegů, kteří ho a jeho práci obdivovali a dál šířili jeho pověst, mnozí z nich ho přitom přežili o několik desetiletí… Dnes naopak vychází mnoho článků, které se snaží jeho práci demytizovat. Beru to jako další způsob, jak mu lépe porozumět.

Capa žil v době, která byla pro fotografii převratná: člověk měl najednou k dispozici malý fotoaparát a mohl s ním vstoupit přímo do děje, ať už se to týkalo politické manifestace, nebo válečného konfliktu. Odtud i jeho heslo: Pokud vaše fotky nejsou dost dobré, nejste dost blízko. Může to mít ale ještě jinou interpretaci. Po Capově smrti se začala zdůrazňovat humanistická složka jeho práce, jeho solidarita s trpícími, jeho soucit. Divák se může sám rozhodnout, jestli má v případě jeho fotografií před sebou velmi dobré novinové snímky, nebo jestli je v nich něco víc. Za sebe si myslím, že je v jeho pohledu skutečně něco zvláštního, jakási jedinečná schopnost vidět lidem do duše. V tomto ohledu je potřeba si také uvědomit, že Capa pocházel z židovské rodiny, takže byl sám dlouhá léta v existenčním nebezpečí, patřil k ohroženým lidem Evropy své doby. Myslím si, že za kvalitou jeho fotografií byla i schopnost porozumět těm druhým, těm slabším.

Kincses: V agentuře Magnum se sdružovala řada dalších geniálních fotografů, za všechny zmiňme Davida Seymoura. Capa se podle mě mezi nimi prosadil ani ne tak svým talentem, ale hlavně svou osobností. Seymour byl člověk spíše úřednické povahy… a Capa? Když za ním v Paříži přišli s tím, že s agenturou Magnum je konec, že se nevyhne bankrotu, Capa posbíral drobné od kolegů fotografů, zamířil na dostihy a vyhrál tolik peněz, že to agentuře stačilo, aby se znovu postavila na nohy. Byl to prostě svéráz.

Kdybyste vyrůstal v Pešti jako on, tak byste věděl, o čem mluvím, jsou tam kluci, co žijí přímo na ulici, takoví machýrci, doma se moc neohřejí. Ve čtrnácti už chodí za holkami a v patnácti se jim život rozjede naplno. Capovi bylo sedmnáct a půl, když ho zavřela maďarská politická policie, a nebylo mu ještě ani osmnáct, když odjel hledat štěstí do světa. To člověk jako vy nebo já neudělá. Přitom měl s sebou peníze sotva na cestu k hranicím Maďarska, a stejně se s tím svým šarmem kluka z Pešti dostal až do Berlína. Ten šarm ho neopustil ani nikdy potom.

Asi nejslavnějším Capovým snímkem je Padající republikán – o kterém se ovšem diskutuje, zda je autentický. Co si o něm myslíte? Zachytil Capa opravdu okamžik smrti?

Fisliová: Nemáme negativ, takže je složité říct, jak to přesně bylo. V jednom interview z roku 1947 Capa říká, že snímky se rodí v mysli diváka. Toho při pohledu na tu fotografii zákonitě napadne, že byl zobrazený milicionář právě zasažen do hlavy, jiné zranění není vidět. Jeho čapka vytváří dojem, jako by místo zásahu bylo právě tam. V divákově mysli milicionář nepochybně umírá, o tom není sporu – a to je nakonec to nejdůležitější. Ta fotografie má velkou sílu, už proto, že není vidět, kdo střílí. Stala se pak určitým symbolem republiky prohrávající svůj konflikt s Frankovými fašisty. Nevíme, jak se to seběhlo, ale nemáme žádný důkaz, že Capa ohledně této fotografie lhal…