Zuzana Lazarová se jmenuje Tomková, jenomže když se začala zaobírat fotografováním, zjistila, že shodou náhod ve stejné branži už osoba téhož jména působí. Proto ten pseudonym. A železná košile? Uvržení do pasti těla. Železná košile jako síť, kterou z kovových vláken oplétáme sami sebe, případně nás jimi proti naší vůli oplétají jiní.

Ročně přečtu určitě tisícovku básní a naprostá většina z nich stojí za starou bačkoru. Napsat báseň nerovná se vzít větu a rozsekat ji do řádků pod sebou, případně ji rozdrolit na slova. A pokud bychom přece jen připustili, že tohle báseň je, rozhodně to není poezie! Próza hrne před sebou verbální matérii jako buldozer, protože spisovatelé vyprávějí příběhy. Básně mívají slov nesrovnatelně méně, přesto je těch slov dostatek, pokud jsou použita správně. Poezie má uchvacovat. Má vyrážet dech. Čtenář musí na moment upustit sbírku z ruky a s otevřenou pusou užasnout. Zažil to snad každý z nás – denně se díváme na nějakou věc a domníváme se, že ji důvěrně známe. A náhle ji v jediném mimořádném okamžiku uvidíme jinak. Právě takové záblesky nám má poezie zprostředkovávat.

Ve sbírce Železná košile (Fra 2015) je záblesků vícero. Už na obálce se slibuje, že tahle poezie nehladí, zadírá se pod kůži, uhaduje hranice vzájemnosti, větří vůně zmizelého, přistřihuje andělům křídla, pěstuje květiny strachu a vytrhává je i s kořeny.

Čistě namátkou jsem knížku otevřel na stránce, kde je báseň Hra na vyloučeného třetího. Začátek je obligátní básnické okecávání. Závažnost mu snad má dodat parafrázovaná bible. Na počátku bylo slovo / A to slovo / Byla lež. Potom to ale přijde a jde to ráz na ráz, verš za veršem a je to jímavé a erotické a nepatřičné zároveň. Odmítám stabilitu z prostého principu / Těkavosti veškeré ověřitelnosti pravd / Hnusím si každý milostný akt / Gesto chtíče a tělesnosti / ke kterému by se mohlo schylovat / mezi zubrem a dobře ustájenou dojnicí / Pamatuj, že nepokradeš / a když / tak jen trochu / Trpělivě venčím ten vzácný kus masa / a pečlivě opláchnutý vlažnou vodou / jej mlčky vracím zpátky do kalhot / Nač trojitý rittberger / když stačí kotrmelec. Závěr už zase není z vnitřní inspirace, ale z autorčiny poučenosti. Báseň je vždy signována rukou poraženého. Jako bych slyšel Vladimíra Holana nebo Jiřího Koláře. A efektní ťafka coby tečka: Má smrt byla již definována / Zůstává otázka / Kdo mě zabil.

Přestože je Zuzana Lazarová úzce propojená se surrealistickým Analogonem, dosud básně publikovala sporadicky. A platí to i pro její tvorbu fotografickou. Širší čtenářská veřejnost se s jejím jménem setkala až ve sborníku Nejlepší české básně 2013. Pokud si uschováváte staré Salony jako já, dosvědčíte mi, že jsem už tehdy o Lazarové psal jako o objevu roku. Bylo to troufalé, usoudil jsem tak na základě jediné básně. O to jsem raději, že jsem se nemýlil. Událostí se jistě stane i její debutová sbírka.

Zuzana Lazarová: bez názvu (2015)

Zuzana Lazarová: bez názvu (2015)

FOTO: archív Zuzany Lazarové

Čistě mezi námi, Zuzana Lazarová je sličná mladá dáma. Má talent. Ví to. Proto je protivná. Někdy. Jindy je milá. A nespolehlivá je. A určitě se v temné komoře při vyvolávání negativů děsně šklebí. A propiskou se drápe ve vlasech. Nic jí není svaté. Zná kdekoho. Před kdekým se zapírá. Místo holínek nosí za deště sandály. Říkám jí: Přijď! A ona někdy přijde a jindy zase nepřijde. Holt nezbývá než se s tím smířit, protože ona je všechno jiné než Přesýpací žena.

Vyhledej cizí ženu / nekonfliktní do té míry / aby ses ji naučil mít rád // Naklaď vejce své nesnesitelnosti / a přinuť ji po nich kráčet // Něžně ji krm / kvalitní slámou / šiškami a měkkým tvarohem // Protože taková žena / se ti vyplatí / Ani si nemusíš / v hlavě otevřít hračkářství.