Co vás přivedlo k překladatelství z češtiny?

Původně jsem chtěl být mořským biologem, jenže na univerzitě jsem zjistil, že mě práce v laboratoři nebaví. Ale měl jsem kamarádku, která na kurzu politické vědy dostala jako povinnou četbu Nesnesitelnou lehkost bytí Milana Kundery. Kniha ji nadchla, půjčila mi ji – a tím to celé začalo. Na jaře 1987 jsme se spolu na několik týdnů vypravili do Československa. Tenkrát jsem se zajímal hlavně o lidská práva. Po návratu do USA jsem hledal vysokoškolský program, který by se jim věnoval. Zároveň jsem věděl, že musím aspoň trochu umět jazyk. Obojí v celých Státech nabízela jenom Kolumbijská univerzita. Tam jako profesor vyučující češtinu působil shodou okolností Kunderův překladatel Peter Kussi. Přes něj jsem se nakonec dostal k překládání i já.

Po studiích jste se do Československa na pět let vrátil. Proč jste tu nezůstal déle?

Měl jsem českou přítelkyni, ale rozešli jsme se a já chtěl pryč. Navíc jsem skoro ztratil kontakt s rodinou. Mail tehdy nebyl, telefonovat bylo hodně drahé, letenky jsem si nemohl dovolit, během těch pěti let jsem se domů dostal jen třikrát. Celou dobu jsem tady pouze překládal, což je velmi osamělá činnost... A taky jsem začal mít pocit, že kamkoli přijdu, tak tam budu všechny znát nebo budu vědět, na koho tam narazím – a to mi začalo vadit.

Kolik je v USA literárních překladatelů z češtiny do angličtiny?

Ve Státech tak tři, tady v Česku čtyři nebo pět, pár jich je v Anglii.

O jaké české autory je ve Spojených státech zájem?

Žádaný není nikdo.

V čem je podle vás problém?

V Americe je jen málo lidí, kteří se zajímají o překladovou literaturu jako takovou. Věnují se jí spíše malá nakladatelství a ta nemají peníze na větší propagaci knih. Tomu odpovídají i malé náklady. Roli hraje rovněž to, jak moc překlady ze svého jazyka podporuje ta která země. Nejaktivnější je Francie, proto v USA vychází hodně překladů z francouzštiny. Následuje Německo, španělsky mluvící země. Česko jim nemůže konkurovat.

Navíc ve Státech není v současnosti nikdo, kdo by na sebe vzal roli zastánce české literatury. V minulosti takoví lidé na vysokých postech existovali, i díky tomu se povedlo prosadit Kunderu, Václava Havla, Ivana Klímu do důležitých časopisů a velkých nakladatelství. Změnil se i celý americký nakladatelský průmysl, je víc fragmentovaný. Například v The New York Review of Books píšou dlouhou recenzi, kdykoli vyjde Havlova nebo Kunderova kniha. Ale od doby, co padla zeď mezi Východem a Západem, nenapsali ani jednou o novém českém autorovi. I po těch dvaceti šesti letech píšou pořád jen o Havlovi či Kunderovi. Nebo třeba o Hrabalovi. Autoři, kteří nepublikovali už před rokem 1989, je nezajímají.

Alex Zucker

Alex Zucker

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Za základ úspěchu ve Spojených státech tedy považujete mít dobrého agenta a dostat se do důležitých časopisů...

Spíš než agenta mít známé na těch správných místech. A nutností je pochopitelně dobře psát. Ale vždycky, když v Česku dávám rozhovor, tak vysvětluju, že to není jen o kvalitě literatury, ale především o osobních vztazích, o finanční podpoře překladů i překladatelů. Česko také už není pro Američany zajímavé, protože už není „za zdí“, a oni tak ztratili pocit, že koupí české knížky podporují disent a utlačovaný národ.

Zaručená cesta na americký trh dnes zkrátka neexistuje. I proto se příběh každého z překladů tak liší. Vezměte si dílo Jáchyma Topola. S Jáchymem jsme se seznámili v roce 1990, když se v New Yorku konala konference o české literatuře, která měla proběhnout už před revolucí. Původně nahlášení autoři nepřijeli a dorazilo úplně jiné osazenstvo. Spřátelili jsme se a poté, co jsem se přestěhoval do Prahy a přeložil jeho první prózu, Výlet k nádražní hale, rozhodl jsem se o své vlastní vůli, že až napíše román, tak ho přeložím taky. Bez toho, abych věděl, co to bude. Šest let jsem se pak snažil překlad Sestry prosadit, až přišel jeden menší nakladatel, Catbird Press, že ji vydá. To bylo v roce 2000. A trvalo další čtyři roky, než si knihy někdo všiml v Londýně a tamní nakladatelství Portobello Books se na základě toho rozhodlo, že koupí práva na tři další Jáchymovy romány.

Do jaké míry pomůže knize domácí literární ocenění, kupříkladu taková Magnesia Litera?

Hledí na to američtí nakladatelé? Pro vydavatele v USA jsou ceny signál, že o díle stojí za to aspoň uvažovat. Vliv má i to, když už kniha vyšla v němčině, francouzštině nebo italštině. Zájem ale ještě neznamená, že k vydání skutečně dojde.

Lze se v USA uživit jen literárními překlady? Většina vašich českých kolegů musí brát i komerční zakázky...

U nás je to, s výjimkou dvou nebo tří překladatelů, stejné. Sazby za překlad nejsou dost vysoké, aby to člověka uživilo.

Jaký překlad byl pro vás nejnáročnější?

Určitě Josef Jedlička a jeho Kde život náš je v půli se svou poutí. Má tam věty, kde jsem každému jednotlivému slovu rozuměl, ale celkový smysl mi unikal, protože hodně pracuje s abstrakcí. Složité to bylo i z gramatického hlediska, jeho psaní vychází z teorie Viktora Šklovského, což je ruský spisovatel a literární vědec, autor studie Teorie prózy. Ta vyšla v roce 1925, do angličtiny byla přeložena ale až v roce 1990. Jedlička přitom píše jak na základě té teorie, tak i přímo o ní. Nejsem literární vědec, a tak jsem měl chvílemi pocit, že ten text je nade mnou, že na to nemám. Jedlička byl navíc i filosof, v textu má spousty narážek na filosofický kontext – je to velmi intelektuální práce.