…Mám taky alfabetizační kurzy, kam chodí i kluci ze Sýrie a holky z Eritreje – jsou to sekundární analfabeti, to znamená, že umějí číst i psát, ale v jiném písmu než v latince. Eritrejky se mě hned na první hodině ptaly, jak se německy řekne: Ne, já nejsem zlodějka, nic jsem neukradla…

Jsem mezi cizinci často a pořád mi některé příhody přijdou postavené na hlavu. Tuhle mi jedna Srbka z Bosny povídala: Vidělas, co je venku před školou cizinců? A já na to, jasně, všichni jsme tu cizinci. A ona, že se bojí chodit večer ven kvůli Syřanům… A říká to den po tom, co se přede mnou její kamarád z Bosny v tramvaji vytahoval, že má doma kalašnikova a že prý u nich je to normální, to kdybych viděla, kolik má zbraní jeho táta!

Syřani jsou muslimové, takže když měli ramadán, byli bílí jak stěna a nebyla s nimi žádná sranda. Ale jinak bych ani nepoznala, že nejsou Češi nebo Poláci. Mají podobný humor, kluci se baví o holkách, hulí trávu… Eritrejky jsou křesťanky, tak zase drží půst. To se ukazuje jako problém, když jim chci udělat radost a něco jim třeba upeču – pak to musím sníst sama. Zrovna v pondělí mi ukazovaly svoje pokojíčky, jsou hrozně čistotné, každá má na stěně plakát s Ježíšem nebo Pannou Marií a vedle naši společnou fotku z kurzu, kterou jsem jim nechala udělat. Do školy chodí rády, prázdniny je nebaví, protože nemají co na práci. Při hodině si pořád s někým dopisujou, a ještě se mě během diktátu ptají na úplně jiná slova, než jim diktuju. Taky mi ukazujou svoje zprávy – děsně tajně – a já jim je musím vysvětlovat. Nebo se zeptají, co to znamená, když jim někdo napíše, že je každý den rád vidí ve škole a že se mu líbí.

Na životní příběhy svých žáků se neptám a oni o tom nemluví ani mezi sebou. Ale stýská se jim, to je vidět. Někdy si vymýšlejí, že třeba zítra pojedou domů – sami tomu nevěří, je to spíš taková hra. Když jsem jim jednou dala úkol, aby napsali text o šesti větách, jeden žák mi odevzdal toto: 1. Jmenuji se Mussie. 2. Jsem z Eritreje. 3. Chybí mi máma. 4. Chybí mi táta. 5. Chybí mi sestry. 6. Chybí mi bratři.

Snažím se moc nepřemýšlet nad tím, do jaké míry má vůbec smysl, aby rodiče za všechny úspory poslali syna do Evropy, když on přitom chce být hlavně s nimi, ač v chudobě a diktatuře. Stejně nedokážu posoudit, jaké je to u nich doma. Problém je, že často nechápou základní věci, a osobně mi vadí, že hodně věcí dostávají jen tak. Nenaučí se, že třeba škola nebo doktor stojí peníze…

Eritrejky měly nedávno praxi v obchodě s oblečením. Ony jsou zvyklé spíš na to, být v domácnosti, ale když jim vysvětlíš, že musejí mít praktikum, tak jdou a samy si ho zařídí. Někdy jsou jako z jiné planety – nemyslím, že by nebyly schopné začlenit se, ale budou potřebovat pomoc, kterou nevím, jestli dostanou. Syřani teď mají brigádu na poště. Ahmad vstává o půl páté ráno a roznáší letáky, potom jde do školy, kde ho seřvu, že přišel pozdě, a on má pak ještě nejlepší výsledky z testu – to zní jako z filmu, ale je to příběh z minulého týdne…

Teď se všichni v Německu hádají, jestli utečence přijímat, ale oni už tady jsou; a bez pomoci se nezačlení. Chtělo by to postavit školy, rozšířit školky, zaučit pedagogy, napsat učebnice – což se pravděpodobně děje, ale jde to pomalu. Na druhou stranu nedávno jsem večer na zastávce potkala svoje kluky, Eritrejce. Hned na mě volali, a tak jsme se dali do řeči, povídali, kde byli a co dělali a že budou mít průšvih, protože jedou pozdě do domova. A já na ně, že to ještě teda budou celou noc psát úkol a že je ráno čekám včas ve škole! No a přišel k nám takový starší Němec, já čekala, že nám vynadá, že moc hlučíme, nebo dokonce řekne klukům něco rasistického… No a on jim povídá: Vy ale umíte pěkně německy, to jste šikovní! Jak dlouho už tady žijete?“