Půjde prý o „islamizaci zdola“ (jak ten proces nazval francouzský politolog Gilles Kepel), tedy vznik občanských společností, vzešlých ale z úplně jiných principů, než bychom si na demokratickém Západě přáli. K takovému procesu podle autora výrazně napomohly události, které shrnujeme pod pojmem arabské jaro.

Mendel se ohrazuje už proti této nálepce, kterou nedávným procesům v arabském světě vtiskla západní média, a vysvětluje, že slovo jaro má v našem podnebí jiné konotace než na Blízkém východě. Podobně se dle autora míjejí i naše a blízkovýchodní představy o podstatě „arabských revolucí“; nešlo v nich o rozpuk demokracie ani setbu lidských práv, ale o mnohovrstevnatý a často vnitřně protikladný vzdor vůči ustrnulým, nespravedlivým režimům, přičemž liberální „facebooková generace“ tvořila jen jednu skupinu štěpících se společností (vytvořených často umělými hranicemi po rozpadu evropských koloniálních panství). Jen zdánlivě paradoxně tedy může znít, že fundamentalisté se k moci dostávají i pomocí demokratických voleb, vypsaných s podporou Západu.

Po obsáhlých kapitolách věnovaných historickým předpokladům arabského jara a náboženské identitě Arabů autor popisuje průběh protestního hnutí v zemích, jež se občas dostanou i pod drobnohled našich médií (Tunisko, Egypt, Libye a Sýrie), ale také v těch, s nimiž si arabské jaro většinou nespojujeme (Bahrajn a státy Zálivu, Jemen, Maroko, Alžírsko a další). Hororový obraz skýtá především Sýrie, zvláště čteme-li o nenásilném počátku protestů: Při masových setkáních se tančil typický tanec dabka, lidé si vyměňovali sladkosti, objímali se, a dokonce vypouštěli holubice míru, skandujíce například: „Svobodu, svobodu, islám, křesťanství a mírovou alawíji.“ Bylo to ovzduší, v němž řadoví občané demonstrovali umírněnou snahu po ukončení vlády všudypřítomné tajné policie a dalších složek alawitského represivního aparátu. Jak tyto protesty dopadly, víme všichni.

Mendel se vymezuje proti snaze Západu intervenovat v arabských zemích, kritizuje politiku dvojího metru, tedy na jedné straně „vývoz demokracie“ do některých zemí a na straně druhé toleranci krutých diktatur vládnoucích u našich spojenců. Bohužel se zdá, že vojenský zásah (v Libyi) i vyčkávání (v Sýrii) jsou v současném nastavení světa podobně ničivé. Podle autora má Západ tři možnosti, jak se s turbulencemi na Blízkém východě vyrovnat: zaprvé sérii otevřených válek, zadruhé válku studenou, vyčkávací. A zatřetí? Třetí varianta, vycházející z předpokladu, že fundamentalisté již vyčerpali svůj politický a ideologický potenciál, by byla opodstatněná pouze za předpokladu, že stávající autoritářské režimy nebo „řízené demokracie“ prožijí svoji ideologickou a morální renesanci a nabídnou svým společnostem novou kvalitu vlády, jež by byla založena na vlastní ekonomické potenci, oživení trhu práce, pokračování finančních toků ze Západu a otevřeně deklarovaném pozitivním vztahu k USA, Evropské unii a Izraeli. Tato varianta by neměla být založena na petrodolarových injekcích z „bratrských“ zemí Zálivu a s nimi souvisejících politicko-ideologických podmínkách. K tomu by musela Evropská unie, Spojené státy, ale také Izrael přispět zásadní ideologicko-politickou změnou své strategie vůči zemím Blízkého a Středního východu. Tato varianta se dnes zdá nejméně pravděpodobná.

Autor je i čtivý esejista, píše ostře, sršatě, nepokouší se o akademickou nezúčastněnost, protiislámské výroky Miloše Zemana rovnou označuje za skandální, kritizuje tuzemskou zahraniční politiku i média. O ničivém fenoménu Islámského státu píše jen okrajově pro nedostatek odstupu, stávající uprchlickou krizí, událostmi arabského jara přímo podnícenou, se nezabývá vůbec. Je tedy na čtenáři, aby teze Miloše Mendela domýšlel i v souvislostech současného překotného trysku událostí.