Dvorek je zastřešený vinnou révou, dřevěné balkony v patře prázdné, jenom do podkroví létají vlaštovky.

„Tady sa bydlelo před třiceti lety, krásné byty, ale to už je pryč. Tam v přízemí je konírna, kde se zpracovávalo maso, kancelář, umývárka a velký obchod. Sám si pamatuju na ty roky. Tenkrát býval koňský kabanos samočinně lepší s každým dnem, v úterý lepší než v pondělí a ve čtvrtek nejlepší. Protože ta voda se nevylévala, a jak se v ní salám vařil celý den, tak to bylo chutnější. I když si děláte vlastní salám, tak tam přidejte hovězí kostku, poněvadž to ta voda vysaje. I do párečků pro děti.“

„A vy vyrábíte vlastní salám?“ zajímá nás.

„Už to nedělám, i zabijačky sme dělali, ale to už je pryč. Naposled v lednu, pro známé. Včera sem chtěl krev, byl sem na jatkách, a nemají. Už sa neprodává. A tady to odkúpil vinař od Blatnice pod Svatým Antonínkem, toto je jeho víno.“

Pijeme víno, borovičku, turka z květovaného hrnku. Přišli jsme si původně popovídat s paní Martou, která nás zaujala při včerejší návštěvě. Ale včera byl pohřeb jedné stálé zákaznice, a tak Marta musela dolévat všem, kdo se přišli rozloučit; na okně ještě visí parte. Dnes zas paní Marta slaví svátek, takže musí posedět u všech stolů. Je jí odhadem asi osmdesát.

„Sem chodívali stálí hosté, ale během posledních pěti let jeden po druhém umírají nebo nemožú pít už, onemocněli,“ říká vrchní. „To sem měl dva stoly vevnitř a věděl sem, že ráno přijde jedna parta, odpoledne druhá. Ve dvě hodiny chodila skupinka čtrnácti lidí vždycky. Další ešče jezdili na kole ze Starého Města, ale tam začali čekat četníci, a když si naši vypili, dostali pokutu. Tak už chodí do vinotéky ve Starém Městě, mají to blíž a nemusí sa starat. Chodilo i hodně mladých, ale těch taky ubývá.“

Mladší člověk tu je kromě nás vlastně jenom jeden a za cigaretu nám oplácí lidovou slovesností.

„Cestou sem mám slintavku, cestou dom kulhavku a doma mě čeká šílená kráva. Ta moja je cigánka, to je vždycky hukot.“

Smějeme se, po vínu od Blatnice to jde snadno.

Žena mu za chvíli přichází, tmavá a důstojná jako bráhman, s tlustými brýlemi a nápisem SEXY vyšitým na opasku. Mladík se od nás rychle otáčí, ona přisedá k němu, povídají si, za chvíli se taky smějí.

Za zídkou u malého stolku sedí bezdomovec a pije borovičku, ptáme se na něj vrchního.

„On byl moc cítit. Sedával u tohoto stolu, co teď vy, ale stálí zákazníci říkali, ať ho dám pryč. Ale co bych ho vyháněl, to je neslušné. On za pití platí, má důchod, ale přitom spává na ulici. Tuhle ho odvezli do Bohunic do nemocnice a uřezali mu všechny prsty na nohou. Dneska ráno v sedm sem ho bral z ulice, ať ho auta nestříkají vodou. Je ho škoda, mohl by si zaplatit byt, ale nechce, nechce nikoho poslouchat.“

Kousek odtud, za dřevěnými vraty, je Mariánské náměstí s hotelem, restauracemi a cukrárnami, po dláždění tam klapou podpatky dlouhonohých dívek. Ale v Konibaru je dobře, zvlášť o svátku paní Marty.