Účast na povstání, kterému se velmi brzy dostalo adjektivního přídomku „slovenské národní“, sehrála v Husákově životě stěžejní roli. Legitimizovala jeho poválečnou politickou kariéru, ale zároveň posloužila jako zdroj mnohých obvinění, kriminalizace i heroizace. Pod protichůdnými interpretačními nánosy se nalézá neméně dramatický příběh.

Německé invazní jednotky se ocitly na území Slovenska 29. srpna 1944. Událost posloužila jako impuls k vypuknutí povstání, které bylo dlouhodobě připravováno v souvislosti s nespokojeností s tamějším ľudáckým režimem a jeho svázaností s Hitlerovým Německem. Ve stejnou dobu se do konspirací zapojený Husák zdržoval v Bratislavě a sháněl aktuální informace. Následujícího dne v poledne se uskutečnila informativní schůzka ohledně osvobozovací akce komunistů uvězněných v Nitře, na níž se setkal se svými spojkami. Náhodou šla okolo ilegální pracovnice Františka Hrubíšková, která dotyčným radostně zvěstovala, že o vypuknutí povstání hlásí banskobystrický rozhlas.

Osvobození nitranské věznice nakonec skončilo nezdarem, vězni byli připraveni o účast na povstání, přičemž část z nich zahynula koncem války během náletů spojenců. Přeživší Viliam Široký, Július Ďuriš či Štefan Dubček (otec Alexandra Dubčeka) to Husákovi nikdy nezapomenou…

Jelikož se též nepodařilo vyvázat Bratislavu z rukou oficiálního režimu, bylo na společném rokování členů politické odbojové platformy Slovenské národní rady, kde Husák zastupoval komunisty, dohodnuto odjet urychleně do Banské Bystrice – centra povstání.

Husák se společně s občanskými odbojáři Jozefem Lettrichem a Matejem Joskem vydal na cestu automobilem firmy Cukrospol krátce před půlnocí 30. srpna. „S tým autom sme mali vôbec smolu: každých 10 minút zastalo, bolo treba vystúpiť, roztláčať,“ vypráví Husák, „ukázalo sa, že šofér cestu vôbec nepozná, nik z nás nevedel, kde sme. Blúdili sme takto celú noc po dedinách medzi Bratislavou a Trnavou.“ Tam je zastavila německá hlídka, které utekli. Nakonec nastoupili do vlaku a pokračovali směrem na povstalecké území. Již navečer 1. září se Bratislava dostala bez boje do rukou ozbrojených německých složek.

Absence zástupců Slovenské národní rady v Banské Bystrici vedla k vytvoření Ústředního národního výboru v čele s probenešovsky orientovaným Vavro Šrobárem, což odsouvalo radu na vedlejší kolej. Čerstvě přicestovalý Husák s dalšími zástupci rady provedli okamžitě nátlakový protest u velitele povstaleckých vojsk Jána Goliana a ustavující schůzi výboru rozpustili. Slovenská národní rada se tak prosadila jako ústřední mocenský orgán domácího slovenského odboje, ale pragmaticky došlo k jejímu rozšíření o nové členy včetně Šrobára. Vzápětí vyhlásila sebe samu za zdroj veškeré moci a také se přihlásila k Československu, které však mělo být obnoveno na nových základech, jako stát dvou rovnoprávných národů. Rada zastávající roli zákonodárné moci si vytvořila předsednictvo jako kolektivní hlavu státu a pověřenectva jako ministerstva. De facto se zrodil na povstaleckém území nový stát.

Husák řídil pověřenectvo vnitra a významně se podílel na nastolování nového pořádku. Z Londýna na Slovensko vyslaný československý vládní delegát pro osvobozené území František Němec označil Husáka za spirita rectora (vůdčího ducha) komunistické strany a další člen vládní delegace Prokop Drtina ve svých pamětech jeho tvrzení ještě více umocňuje: „Dozvěděli jsme se, že nejmocnějším činitelem v sídle povstání je toho času ‚povereník vnútra‘, který si již vysloužil mezi povstalci čestný titul ‚bánskobystrický diktátor‘.“

Drtina rovněž vzpomíná na své první setkání s Husákem, jenž se neopomenul vymezit vůči čechoslovakistickým pozicím Londýna s tím, že oni jsou „v tom ohľade oveľa ďalej“. Husák poslal ještě předtím do Moskvy interní list, ve kterém tvrdil, že 70 % slovenského národa by uvítalo připojení Slovenska jako svazové republiky k Sovětskému svazu. Nakonec u něj ale převážilo úsilí o česko-slovenské soužití v rámci federativního uspořádání.

Během povstání se ozvaly i kritické hlasy, které upozorňovaly na dřívější vazby jeho organizátorů na slovenské vládní kruhy. Hodí se v této souvislosti připomenout, že Husák byl za období druhé světové války celkem čtyřikrát policejně zajištěn, pomohly mu však intervence guvernéra Slovenské národní banky Imricha Karvaše, básníka Laca Novomeského či poslance Slovenského sněmu Pavola Čarnogurského u ministra vnitra Alexandra Macha.

Husák se netěšil důvěře ani u značné části komunistů. Od podzimu 1940 se totiž stranil působení v ilegalitě a během předcházející spolupráce se dostával do častých konfliktů. Byl označován za renegáta a dezertéra, fakticky byl zbaven stranické legitimace, čemuž také napomohla jeho účast na propagandistické výpravě na Němci obsazenou Ukrajinu (mylně uváděna jako návštěva katyňských hrobů). Když se pokusil Husák po stalingradské bitvě znovu zapojit do odboje, byl odmítnut. Obrat byl přivozen změnou okolností. Když se komunista Karol Šmidke vrátil v létě 1943 z Moskvy na Slovensko, aby obnovil ztracená spojení, nalezl ilegální komunistickou síť v rozvratu a přitáhl ke spolupráci Husáka, který byl jako jeden z mála významnějších předválečných komunistů dosud na svobodě.

Zpátky k povstání. Již před jeho zažehnutím docházelo k mnohým excesům. Jako silný impuls zapůsobila událost ze 17. září 1944, při které skupinka pseudopartyzánů usmrtila na mostě přes řeku Hron v obci Hájniky jedenáct náhodných osob. Pachatelé byli pro výstrahu popraveni po několika dnech na stejném místě. Husák zareagoval a důrazně vyzýval k dodržování pořádku a také vydal oběžník, který stanovil kritéria pro zatýkání politických provinilců a reguloval svévolnou činnost partyzánských skupin pomocí národních výborů.

Během povstání se rovněž uskutečnil sjednocující sjezd slovenských komunistů se sociálními demokraty, který se konal 17. září v Banské Bystrici. Za války sbližování těchto proudů pokročilo natolik, že většina sociálních demokratů nezakládala samostatné ilegální buňky, ba někteří spontánně přestupovali ke komunistům. Husák koncipoval politický referát a výslednou rezoluci sjezdu, která volala po dalekosáhlých hospodářských a sociálních změnách. Požadovala znárodnění továren, podniků a bank a také odevzdání půdy drobným rolníkům. Sjezd nakonec nabyl manifestačního charakteru a zvolil Husáka místopředsedou Komunistické strany Slovenska (oficiální název sjednocené strany) i členem jejího předsednictva. Jednalo se o první z vrcholů jeho dlouhé politické kariéry. Že sjezd vyvolá nesouhlas Londýna, se dalo předpokládat, ovšem nevoli vzbudil i u moskevského vedení KSČ, které ho hodnotilo jako předčasný. Gottwald vycházel z toho, že „sociální demokraté mají podchytit ty, kteří přímo ke komunistům jít nechtěli, ačkoli v mnohých otázkách se s nimi ztotožňovali“.

Další osud povstaleckého Slovenska závisel nepřekvapivě na vojenských událostech, které se vyvinuly neúspěšně. Následoval chaotický ústup dobrovolníků do hor či útěk na území kontrolované Sovětským svazem. Husákova těhotná manželka Magda odletěla na poslední chvíli spolu s dalšími ženami a nemocnými do Moskvy. Večer 25. října se naposledy sešli straničtí a partyzánští činitelé v Husákově banskobystrickém bytě, aby se poradili o dalším postupu. Po vyřízení organizačních záležitostí přečetl Jan Šverma slavnostně telegram z Moskvy o narození Husákova prvorozeného syna Vladimíra. Společnost to řádně oslavila a hned ráno odešla do Donoval. Tam však dotyční dlouho nepobyli, jelikož pozice povstalecké armády byla kritičtější, než se ještě před pár dny zdálo.

Manželé Husákovi počátkem 40. let minulého století, Bratislava.

Manželé Husákovi

FOTO: archív Miroslava Šišky

Ráno 28. října Husák společně se Šmidkem, Švermou, Slánským a dalšími spolustraníky přešli do partyzánského boje na území, které bylo znovu okupované nacisty. Jak se brzy ukázalo, jednalo se prakticky o boj o holé přežití. Ve stálém ohrožení a zimě se povstalci průběžně ukrývali v nehostinných horách a u lidí ochotných poskytnout přístřešek.

Mnozí zmiňovaní aktéři se konce války nedočkali. Povstalečtí generálové Ján Golian a jeho nástupce Rudolf Viest byli zajati nacistickými jednotkami a posléze odvezeni do Německa, kde se jejich stopa ztrácí. Tvrdé zimní podmínky si rovněž vyžádaly své, například stály život nemocí zesláblého Jana Švermu, který náročný pochod nevydržel. Jeho tělo zůstalo na hoře Chabenec. Obdobnému osudu nebyl daleko ani Gustáv Husák, který se vypravil do hor pouze v polobotkách: „Chorý a úplne vyčerpaný, apatický, ľahol som si do snehu, len si odpočinúť, pospať. Bol by som tam iste zamrzol, keby mi kamaráti neboli pomohli,“ vzpomíná. Mimo jiné se o něho postaral evangelický farář Ľudovít Bortel.

21. prosince osvobodila Rudá armáda vesnici Dolné Žemberovce, kde se Husák skrýval, a začátkem května zbytek československého území. Před Husákem se otevíraly nové perspektivy.