V tomto případě jde totiž o to, jak na nás může zapůsobit slovo, gesto či nahodile prohozená poznámka, věta, kterou čteme, nebo obraz, který si prohlížíme. Neboť se někdy může stát, že za jedním či druhým najednou pocítíme nějaký hluboký význam, třebaže příliš mnohoznačný na to, abychom jej dokázali bezezbytku přečíst. Najednou je to cosi jako šifra, která v nás vyvolává strach, lítost, smích, cokoli, jako by tu na povrch vystoupil sám život, jako by nás náhle zasáhla zkušenost, která přesahuje jednotlivce. A to právě je ona energie, jejíž cirkulace je sice skrytá, jež však je schopna nečekaně oživit i to, co je zdánlivě bezvýznamné, nepatrné či zanedbatelné.

Potíž je v tom, že ji nelze libovolně zapínat a vypínat, zasahuje nečekaně, a je tedy třeba pokusit se ji v zájmu duševního zdraví nějak regulovat, pokud je to vůbec možné: buď zadržovat, nebo kontrolovaně uvolňovat. Jejímu zadržování slouží konvence, které se snaží zabránit tomu, abychom řekli, co si v dané chvíli skutečně myslíme, či mimovolným gestem prozradili emoci jaksi v syrovém stavu, protože to by otevřelo cestu k jejímu explozivnímu působení a řadě nežádoucích asociací. Protože by však skrz na skrz zkonvencionalizované chování zrodilo společnost těžkých neurotiků, existuje kultura, která hledá cestu, jak porušovat konvence způsobem, jenž tuto výbušnou sílu užívá produktivně – tedy uvolňuje ji po způsobu bezpečnostního ventilu.

Ale ani to není bez nebezpečí, protože kultura pak žije v napětí mezi dvěma krajnostmi, z nichž jednou je hranice šílenství a druhou kultura jako konvenční překračování konvencí. Tím se vysvětluje, že mnohdy nevíme, zda má určitý způsob regulace společenské energie blíže k první, či k té druhé.

Jako názorný příklad může posloužit to, co se v kulturních rubrikách různých časopisů označuje jako módní policie. Té nejde o to, zda se dodržuje určitý dress code, tedy konvence; zdá se mířit mnohem hlouběji, což je patrné, řeší-li například problém, zda psaníčko v kovových tónech je vhodné k tomu či onomu outfitu, protože pravidla této vhodnosti nelze jednoznačně definovat. Pokud se ale někomu zdá, že módní policie dozírá na nesmysly, je na druhé straně třeba vidět složitost problému, který řeší: jak být i nebýt originální současně, jak nakládat s energií, která hrozí probudit k životu život. Jestliže věnuje pozornost tak nepatrným věcem, jako jsou příliš robustní střevíčky v kombinaci se světlým topem, svědčí to o tom, že pro společnost je představa volné cirkulace společenské energie prostě nesnesitelná. I proto je v tomto případě označení policie zcela na místě.