Článek
Stane-li se to, máme právem pocit, že hovor nejen měl, nýbrž i dával smysl. I když jsme se všichni, kdo spolu mluvíme, nakonec ocitli někde úplně jinde a překvapivě společně zjistili, že je něco jinak. Ten smysl je tu náhle nejen proto, že jsme to jinde a jinak objevili, ale že jsme je objevili právě proto, že to nebylo naším cílem. Došli jsme k tomu bezcílným směřováním, nezáměrným zaměřením našeho rozhovoru.
Ve skutečnosti je cosi takového vždy možné, ale také vzácné, neboť mnohem běžnější jsou případy nevyléčitelně úporné záměrnosti.
Mluvčímu straší v hlavě nějaké heslo, hláška, či dokonce názor, který chce za každou cenu prosadit a o ničem jiném se s nikým nehodlá bavit. Nikam nemíří, protože chce jenom posedle opakovat totéž, co už řekl, vrací se stále tam, kde už je, k floskuli, kterou sám považuje za patentní medicínu. A proto nemůže připustit, aby se řeč stočila někam jinam. Vlastně má hrůzu z rozhovorů, a kdyby to bylo možné, rozesílal by jen esemesky.
Musí-li přesto čelit druhým přímo, anebo náležitě konverzovat na náležitých místech, nezbývá mu, než aby si najal odborníky na public relations. Ti jsou totiž zárukou toho, že jeho řeč bude jako egyptská pyramida: respekt vzbuzující masiv, o jehož smyslu se můžeme pouze tápavě dohadovat, a proto jeho záměrnost spadá vjedno s jeho existencí.
Půvab i užitečnost bezcílného směřování tkví v tom, že uvádí do pohybu fantazii: představujeme si, jak by to vypadalo, kdyby to bylo jinak, třeba kdyby platilo, že to či ono neplatí.
Zprvu to může být jen myšlenkový experiment, ale jen do té doby, než v tom, co platí, najdeme něco, co neplatí. Věci se mají nějak jinak, nikoli však pro nás, kdo jsme díky představivosti směřovali někam jinam.
Absence fantazie naproti tomu produkuje monstra: zkamenělé jistoty, stávající poměry, zbytečné pravdy. Realita je zmapována a všechny mapy jsou totožné s územím. Dokud nenarazíme na kámen, který na mapě zaznamenán není. Jinde a jinak, která objevuje naše představivost, nejsou na mapách; jsou to ona území, po nichž se pohybujeme, vědouce, že mapy klamou. Musíme proto spoléhat na to, že k nim nezáměrným zaměřením našeho života přece jenom směřujeme.
