Orwell viděl v románu 1984 budoucí totalitní systém jako prvoplánově represivní, v němž se používají nejrůznější metody donucení a v němž vláda zakáže knihy i přístup k informacím, což vytvoří z lidí armádu zajatců. Lidstvo bude ovládáno nenávistí. Huxley ve svém románu Konec civilizace aneb Překrásný nový svět naopak viděl jako hlavní nástroj ovládání lidstva slast.

Postman se přiklonil k Huxleymu. Navazuje na jeho popis modernity, v němž zaujímá ústřední místo pojem „kultura trivialit“. Zatímco vládne utopické přesvědčení, že technologický pokrok přibližuje civilizaci lepším zítřkům a směřuje do jakéhosi „sociálního ráje“, ve skutečnosti televize, coby dominantní médium elektronické éry, připoutává lidi k obrazovce a předkládá jim povrchní zábavu bez hlubších myšlenek a lidé ji přijímají a smějí se, aniž by vlastně věděli čemu.

Televizní zábava je povětšinou založena na principu levné slasti, před níž coby před nástrojem ovládání Huxley varoval. Mediální teoretik Ignacio Ramonet a filosof Pierre Bourdieu později přidali k popisu vlivu televize na moderní společnost další dimenze. Slovo, kontext a poučená analýza jsou nahrazovány obrazy, které mají pokud možno vytvářet instantní drama. Informace v klasickém slova smyslu jsou vystřídány emocemi, jež jsou obsaženy v silných obrazech. Anebo jinak: síla emoce obsažená v obrazovém dramatu má garantovat pravdivost informace. Zprostředkovaná emoce se sama stává informací.

Proud obrazů, dramat a dalších instantních informací, které nyní nabízí i internet, nevyžaduje od spotřebitelů aktivní přístup. Jak ukázal už před patnácti lety ve své česky dosud nevydané knize Bowling Alone (doslova hrát bowling sám) americký politolog Robert Putnam, kultura couch potato (gaučový povaleč) zapříčinila v předchozích desetiletích prudký pokles počtu reálných projevů občanské společnosti. Lidé, kteří byli – alespoň v Americe – vychováni v kultuře občanského aktivismu a sdružování se ve fyzickém prostoru, jsou stále pasivnější. Počet občanských spolků v USA poklesl od nástupu televizního věku o desetitisíce.

Putnam samozřejmě ještě nemohl předvídat, že se s nástupem internetu bude část občanských aktivit virtualizovat, tedy že se přesune do kyberprostoru. To se vskutku masově během posledních deseti let děje, jenže tato nová občanská společnost nevyžaduje stejné nasazení jako ta fyzická. Dá se provozovat s pomocí myši a klávesnice a její politické projevy, tak jak jsme je viděli kupříkladu v arabských jarech, mají v sobě zvláštní nestálost – stejně jako generace, která tyto virtuální „občanské aktivity“ provozuje. Různé iniciativy nebo revolty se s pomocí dalších moderních médií nafouknou do podoby barevných bublin, které – když prasknou – nechávají za sebou v lepším případě institucionální tříšť, v horším prázdno.

Snadný přísun informací s pomocí moderních médií až na domácí gauč, stejně jako nedostatek hierarchií a kontextů v jejich nabídce, jdou ruku v ruce s dalším novým jevem, který bychom mohli obecně nazvat nuda. Nadbytek „levné“ slasti, o kterou se není nutné zasloužit aktivním přístupem k životu, ale naopak stačí se stále více jen pasivně vystavit různým podobám její konzumace, vede k jakési omrzelosti nejen z politiky, ale i z nejrůznějších nových technických hraček a vědeckých objevů. Symbolem této omrzelosti ve světě popkultury je televizní ovladač, který nás sérií stisknutí různých tlačítek transportuje do světa „zábavy“, která je ovšem povětšinou jen opakováním klišé i zavedených dramaturgických postupů a už jen málokoho dnes skutečně baví.

Nuda v moderním pojetí je relativně nový historický fenomén. Lidé byli až do nástupu modernity součástí organických komunit, pevných řádů i hierarchií. Většina jejich života sestávala z práce, jejímž zřejmým účelem byl neustálý boj o přežití. Tato fyzická existence, která neposkytovala příliš času na zábavu, ale ani na nudu, byla rámována náboženstvím, které dávalo lidskému životu smysl, jenž se měl ve své plnosti vyjevit až po smrti.

Jak upozorňuje kanadský filosof Charles Taylor v návaznosti na práce Jürgena Habermase, názory na svět se neformovaly ve veřejném prostoru, jak ho známe v různých podobách od nástupu modernity, v podobě veřejného mínění coby reflektovaného diskurzu, ale byly přejímány z generace na generaci v podobě „všeobecného mínění“. Nedostatek reflexivity v tomto všeobecném mínění se nám může jevit jako problematický, nebo dokonce primitivní, jisté ale je, že jedinec se s jeho pomocí zařazoval automaticky do širšího, generačně navazujícího kontextu, v němž na nudu nezbývalo příliš místa.

Modernita s jejími výtvory v podobě národních států, industrializace, urbanizace, tržního hospodářství, vlády zákona, masové demokratické politiky a občanské společnosti výše zmíněné „automatické“ zařazení jednotlivce do řádu, v němž není místo pro nudu, rozvrátila, ale ve svých prvních fázích k masovému šíření nudy sama ještě nepřispěla. Nesena vírou v lidský rozum spustila lavinu objevů, které byly v 19. století a po většinu 20. století zdrojem nadšení a víry v budoucnost.

Zároveň také industriální modernita ve svých prvních fázích ještě nevytvářela silné střední třídy charakterizované dostatkem prostředků a volného času. Nová, značně „zaneprázdněná“ třída podnikatelů v průmyslu i obchodu takříkajíc neměla na nudu čas. Ani sociální podmínky dělnictva nevytvářely prostor pro bezstarostný konzum a pro otázky, co s volným časem. S nástupem liberální demokracie v některých zemích a s postupným vznikem masových politických stran coby fórem politického provozu pak kontrastovaly nejrůznější utopie, které mimo jiné odrážely výše zmíněnou nastupující víru ve schopnosti lidského rozumu vytvořit skrze pokrok lepší společnost.

Nuda jako duševní stav a společenský fenomén byla v tomto období považována za jistou formu dekadence, která se pojila převážně s aristokracií a rentiérstvím. Slavné literární postavy, které se s nudou potýkají – od hrdinů Antona Pavloviče Čechova až po Charlese Swanna v Hledání ztraceného času Marcela Prousta –, jsou součástí právě tohoto „odcházejícího“ sociálního milieu, lépe řečeno pozůstatky ancien régime ve světě modernity.

Nástup společností masové produkce a masového konzumu, charakterizovaný silnými středními třídami s dostatkem volného času i disponibilních prostředků, ale učinil z nudy – i v literatuře a v dramatu – nikoliv jen jev spojovaný s poněkud dekadentními představiteli zanikajících sociálních vrstev, ale fenomén, který se sám stal v masovém měřítku součástí moderního života.

Roger Hiorns: bez názvu (2014), k vidění na autorově výstavě v pražské Galerii Rudolfinum do 16. srpna.

Roger Hiorns: bez názvu (2014), k vidění na autorově výstavě v pražské Galerii Rudolfinum do 16. srpna.

FOTO: Courtesy Corvi-Mora, London. Foto Jon Naiman

Jaké jsou formy nudy v současných (post)moderních společnostech? Ve známém románu Nuda líčí Alberto Moravia jeden z druhů moderní nudy na postavě nepříliš úspěšného malíře Dina.

Ten majetkově patří k výše zmíněné rentiérské vrstvě, protože ho finančně vydržuje bohatá matka. Pokouší se jí uniknout alespoň tím, že odejde z jejího domu do malého bytu s ateliérem, kde se snaží žít vlastní život. Jenže stejně jako není schopen žít v luxusním domě s matkou, není v pravém slova smyslu schopen žít ani nezávisle na ní, neboť je paralyzován vše prostupujícím pocitem nudy.

Nuda pro něj přitom není nedostatkem zábavy nebo jejím opakem, ale – jak sám říká – „v jistém směru se zábavě podobá v tom, že vzbuzuje rozptýlení a zapomnění, třebaže velmi zvláštního druhu“. Nuda je „nepostačitelností, neúměrností nebo nedostatečností skutečnosti“, přičemž takto popsaná „vyvěrá z pocitu, že skutečnost je nesmyslná nebo není schopná přesvědčit mě o své vlastní existenci“.

Dino se pokusí tuto nudu zahnat skrze karnální vztah s mladou modelkou, ale i ten je pro něj jen erotickou rutinou, jakkoliv záhadnost a odtažitost jeho milenky v něm na nějakou dobu vzbudí snahu z uzavřenosti vlastního světa vystoupit.

Toto odcizení od světa i společnosti bychom mohli nazvat nudou existenciální.

Nabízí se samozřejmě otázka, do jaké míry by si Dino mohl svou nudu dovolit, kdyby se musel uživit – tedy kdyby pokaždé, když potřebuje peníze, mu je matka nedala. Jinými slovy, jeho nuda je jistě do určité míry výsledkem nadbytku a volného času.

Způsob, jakým Alberto Moravia nudu svého hrdiny popisuje, ale odráží ještě komplexnější, dalo by se říci „patologičtější“ tvář modernity. Dinovu nudu nepochybně způsobuje odcizení jedince v moderních společnostech, o němž psali už Georg W. F. Hegel nebo Karl Marx, ale jistě souvisí i s výše zmíněným informačním nadbytkem a všudypřítomností zábavy ve společnostech masového konzumu.

Dino je ve svých monolozích svého druhu filosofem, který je schopen nahlédnout, že přehlcenost moderních společností informacemi, zábavou i konzumem neotevírá cestu k uchopení skutečnosti a smyslu existence.

Ještě před nástupem internetu a dalších komunikačních technologií posttelevizního věku tak Moraviův hrdina žije prazvláštní virtuální existenci, kde sex a další požitky jsou odtrženy od schopnosti vztáhnout se hlouběji k jiným lidem a ke světu obecně.

Odvrácenou stranou nudy, kterou coby zajištěný člověk zažívá Dino, je nuda, která dnes často panuje v odcizených společenských komunitách na periférii sociálního státu. Jan Keller nedávno v salonní eseji Galeje ve dvou obrazech připomněl studii Françoise Dubeta Galeje: přežívání mladých. Francouzský sociolog v ní zkoumá život mladých nezaměstnaných na předměstí Bordeaux.

Keller píše: „Není mezi nimi přítomna vyhraněná existenční bída. Žijí v komunitách, kde namísto hierarchie nastoupilo organizační prázdno, neuspořádanost, dezorganizace a chaos. Flákají se bezcílně v době, kdy jiní pracují nebo chodí do školy. A sní o tom, že se nějakým zázrakem ocitnou mezi středními vrstvami s jejich domkem, autem a dobře placenou, ne příliš namáhavou prací.“

Sociální vyloučenost v prostředí, kde se o základní životní potřeby stará sociální stát, je tak paradoxně živnou půdou nudy stejně, jako jí může být onen kýžený život středních vrstev. Jako by moderní společnost měla dvě tváře, které od sebe, pokud jde o přítomnost nudy, nelze oddělit: jednu představuje nuda z nadbytku času a prostředků, tedy z jisté přesycenosti, druhou nuda z přežívání bez cíle na okraji společnosti.

Jedni jsou odcizeni proto, že nedokážou najít dostatek vzrušení v sociálním provozu, jehož jsou součástí, jiní proto, že jsou z tohoto provozu de facto vyloučeni. Když se tito „znudění“ vyloučení vzbouří, jejich násilí, jak upozorňuje Keller, je bezobjektové. Vrhají se proti čemukoliv, nebojují proti ničemu určitému.

Zcela novou kategorii nudy v moderním světě produkuje existence nových komunikačních prostředků. Vyrůstá generace lidí, kteří žijí odtrženi od reálného světa v nesrovnatelně větší míře než jakákoliv generace předchozí, protože se pohybují ve světě virtuální reality.

Tato odtrženost od fyzického světa má řadu důsledků. Prvním je skutečnost, že děje, obrazy a i komunikace na sociálních sítích konstruují paralelní svět, který je v mnohém pružnější, barvitější, a přitom sociálně méně náročný než ten fyzický. Ve střetu virtuální reality a fyzického světa se ten fyzický mladým lidem stále častěji jeví jako nudný.

Zároveň se tento útěk do virtuálního světa často, jak ukazují nejrůznější studie, pojí s pocity, které mistrně vystihl ve svém románu právě Moravia, když jeho hrdina Dino trpí „nepostačitelností, neúměrností nebo nedostatečností skutečnosti“.

Život ve virtuální realitě je navíc charakterizován projevy narcismu, kdy se ve vzájemné komunikaci účastníci provozu na sociálních sítích snaží prodat těm druhým jisté obrazy sebe sama. Tyto zveličené nebo od konzumace populární kultury odvozené obrazy – v obecném slova smyslu selfie všeho druhu – nemají často nic společného s reálným životem a s reálnými výkony.

Virtuální realita produkuje své vlastní zákony a často i jazyk, který není plně použitelný ve společenském provozu mimo tento virtuální svět. Nabízí celou škálu virtuálních slastí, za které ovšem není nutné v mnoha případech ručit skutečným osobním prožitkem, vztahem atd. Zároveň produkuje tato říše povrchní „slasti“ jistou míru otupělosti z nadbytku sdílených informací a obrazů.

Jiří Pehe (1951) emigroval v roce 1981 a usadil se v New Yorku. V letech 1988-1994 žil v Mnichově, do vlasti se vrátil v roce 1995. Je autorem několika knih politických úvah. V roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého, v roce 2009 román Tři tváře anděla.

Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nelze si nevšimnout, že vědecké objevy, které ještě před několika desetiletími rozněcovaly kolektivní představivost, ponechávají průměrného člověka dnešní doby stále více chladným. Částečně je to jistě i reakce na dvojsečnost vědeckých objevů, což si po původním idealismu z dob rané industrializace a věku páry lidé začali uvědomovat především v důsledku obou světových válek a jejich „vědeckých“ prostředků.

Částečně je to ale též reakce na exponenciálně rostoucí množství nových vědeckých poznatků a technologických průlomů, které už nedokážeme mentálně zpracovat a jejich významy někam zařadit. Představivost jistých částí společnosti je sice ještě stále rozněcována kupříkladu chytrými telefony a tablety, na jejichž nové modely se čekají fronty, ale každá nová hračka je rychle nahrazena nějakou další, a tím učiněna zastaralou a „nudnou“.

Celkový obraz světa, který věda maluje, je přitom stále více matoucí. Fyzický svět s jeho zákonitostmi známými z dob newtonovské fyziky je problematizován kvantovou fyzikou, přičemž vědci zároveň posouvají s pomocí genetiky a dalších objevů hranice biologie a otevřeně hovoří o možnostech stvoření nových bytostí na základě genetických úprav a umělé inteligence.

Toto vše by mělo vzbuzovat krajní vzrušení. Jenže místo toho jsme spíše svědky zmatku a dezorientovanosti. V této záplavě nových možností přitom z lidského světa téměř zcela vymizely utopie coby představy o tom, jak by měla vypadat ta příští lepší společnost. Zároveň prudce klesá zanícení pro politiku coby nástroj ke smysluplnější organizaci přítomnosti. Mnoho lidí politika prostě nudí.

Jak kdysi poznamenal Václav Havel, jsme v zajetí jakéhosi tupého samopohybu industriální společnosti, přičemž, chce se dodat, je tento samopohyb navzdory exponenciálně rostoucímu množství nových znalostí a vynálezů jako by stále nudnější. Veřejný diskurz je zcela podřízen ekonomizujícímu jazyku a logice „růstu Růstu“, přičemž nikdo přesně neví, kam a proč má tento růst pokračovat.

Je možné, že šíření nudy v západních společnostech má příčiny v pocitu jistého vyčerpání naší civilizace. Jako více pravděpodobné se ale jeví vysvětlení, které nabízí už Postman v reakci na Huxleyho, a vlastně i Moravia: poměrně blahobytná masová společnost pozdní modernity s nadbytkem volného času je otupělá náporem trivialit a tyranií povrchní zábavy i neužitečných informací všeho druhu do té míry, že ji skutečnost už není schopná přesvědčit o své vlastní existenci.