Ani v divadelních tragédiích není krize nějaký stav, ale okamžik, v němž vnitřní napětí a konflikt dosáhnou takové intenzity, že musí dojít k radikálnímu zvratu děje.

V tomto slova smyslu řecko-evropská ekonomická a sociální krize stále ještě není krizí, ale naopak děsivým čekáním na radikální rozhodnutí, které jedna i druhá strana neustále odkládá. Nikdo nechce riskovat totální kolaps a všichni si uvědomují, že i případné vystoupení Řecka z eurozóny, ať dočasné, nebo trvalé, by vedlo k dalším krizím nepředvídatelných rozměrů i následků. Současné volání obou stran „k rozumu“ tak prodlužuje dnešní evropskou stasis – nehybnost vyvolanou vzájemnou silou i slabostí evropských i řeckých vyjednavačů.

Tváří v tvář takové situaci nezbývá než se ptát, jaká příští krisis může být výsledkem současné stasis a k jakému rozumu to obě strany vyjednávání o řeckém dluhu a ekonomických reformách mají dojít.

Sledovat vývoj řecké ekonomické krize se na začátku léta stalo stejně úmorné a nesnesitelné jako vlna veder, která zasáhla evropský kontinent. Vše jako kdyby bylo již řečeno, ale přesto nejsme o nic moudřejší. Každý summit vypadá jako osudový, definitivní a rozhodující, ale jedinou jistotou je nakonec jen to, že se v blízké budoucnosti uskuteční další podobný.

Současnou situaci v EU lze bez přehánění označit za výjimečný stav, a to v ekonomickém, politickém i širším intelektuálním smyslu. Není to klasický obraz výjimečného stavu podle politologických příruček, ve kterém právní procedury ustupují hrubé politické vůli a ve společnosti vládne strach, armáda a diktátor. V obecném slova smyslu je totiž výjimečným stavem každá situace, pro jejíž řešení nemáme předem stanovená pravidla a která nás přes to nutí přijmout konkrétní rozhodnutí. Teprve čas ukáže, jestli se jednalo o rozhodnutí správné, nebo špatné.

Od svého založení Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 se EU snažila budovat vlastní identitu jako společenství, ve kterém vládne právo. To však vzalo za své v okamžiku, když Francie a Německo v roce 2003 skončily s více než tříprocentním rozpočtovým schodkem. Všech patnáct ministrů financí EU tehdy hlasovalo proti pokutě za porušení pravidel Paktu stability a růstu a předsedovi Evropské komise Romanovi Prodimu němečtí a francouzští kolegové poradili, aby zmlknul.

Namísto společné Evropy pod vládou práva vznikla jedna Unie pro velké a mocné a druhá Unie pro malé a slabé. Paradox, kdy v jedné Unii existují dvojí pravidla, vysvětluje i dnešní kritickou situaci, ve které pro změnu velké a silné Německo diktuje malým a slabým ekonomikám jižního křídla, jak musí bezpodmínečně splnit všechny smluvené podmínky a drasticky snížit životní úroveň svých obyvatel, včetně sociální péče.

Ani současný výjimečný stav v EU ovšem netrvá pár měsíců od nástupu řecké radikálně levicové Syrizy k moci, ale již několik let, a to přinejmenším od konce roku 2011, kdy předseda Evropské centrální banky Mario Draghi vyzval evropské politické vůdce k vytvoření fiskální unie a současně prohlásil, že jeho banka udělá pro záchranu jednotné měny vše, co bude nutné. V živé paměti všech demokratů zůstává bezprecedentní nátlak evropských, německých a francouzských politiků, po němž v Itálii odstoupila vláda Silvia Berlusconiho, i neúspěšný pokus tehdejšího řeckého premiéra Papandrea vyhlásit referendum o ekonomických úsporách nadiktovaných z Bruselu a Frankfurtu, po kterém byl donucen rezignovat.

V následujících letech se EU transformovala ve faktickou dluhovou unii, přestože její vytvoření Lisabonská smlouva zakazuje. Právníci nad počínáním finančníků nevěřícně kroutili hlavami, ekonomové si oddechli, recese byla zažehnána, a politici se tvářili, že mají vše pod kontrolou a Evropa z této krize vyjde silnější a stabilnější než kdykoli jindy. Otevřené zasahování EU do řeckých voleb a nedávného referenda je tak jen logickým pokračováním celého procesu, v němž má stabilita eura přednost před politickou stabilitou a demokratickým rozhodováním v jednotlivých zemích Unie.

Francouzský prezident François Hollande a německá kancléřka Angela Merkelová v Paříži

Francouzský prezident François Hollande a německá kancléřka Angela Merkelová

FOTO: Thibault Camus, ČTK/AP

Extrémní politika vyvolává extrémní reakce. Tsiprasova vláda není radikální silou ohrožující EU, ale naopak jejím dítětem, které používá stejně extrémní slovník a brutální praktiky jako jeho protivníci v evropských institucích a ostatních členských státech Unie.

Kdo s nadějí vzhlížel k řeckým volbám a myslel si, že Tsiprasova Syriza může vytvořit demokratickou alternativu proti ekonomickému diktátu úspor, musel rychle vystřízlivět hned v prvních dnech po nástupu tohoto radikálního uskupení k moci. Namísto vlády národní jednoty s širokým mandátem pro vyjednávání s evropskými institucemi přišla koalice s fašizujícími Nezávislými Řeky, podle nichž v Evropě vládnoucí nacisté, imigranti a homosexuálové nemají v jejich zemi co dělat a za všechno samozřejmě, jako už tolikrát v evropských a světových dějinách, může židovský kapitál.

Namísto úsilí o celospolečenský konsenzus ve snaze legitimizovat v rámci eurozóny řecké požadavky nastoupila strategie totální delegitimizace a konfrontace s domácími i evropskými protivníky. Od samého počátku vládnutí tak politici koaliční vlády Syrizy a Nezávislých Řeků postavili vlastní program ne jako otázku sociální solidarity Evropanů, ale jako xenofobní varování před Němci, kteří nezaplatili válečné reparace nebo zapomínají, že i jim byl dluh v roce 1953 odpuštěn. Tsipras a další se nad rámec ideologických floskulí nikdy příliš nenamáhali vysvětlit nejen německým učitelům, ale ani lotyšským rolníkům nebo slovenským montérům, proč mají jejich vlády Řecko během pěti let potřetí oddlužit. Nelze se tedy divit, že řecká výbojná rétorika šermující lidovým hněvem vyvolává i ve věřitelských zemích demokratický odpor.

Jen tato směsice diletantství a cynismu také vysvětluje postup premiéra Tsiprase, který teatrálně uspořádal během několika dní a v rozporu se všemi zvyklostmi demokratické rozpravy referendum jen proto, aby za dalších pár dní jeho výsledek zcela popřel novou kabinetní politikou úspor. Ani hlas lidu nebyl dostatečně extrémním varováním před přijetím extrémních hospodářských podmínek, a tak se stal jen součástí kakofonie současného politického chaosu.

Premiér Alexis Tsipras během hlasování

Řecký premiér Alexis Tsipras

FOTO: Christian Hartmann, Reuters

Výjimečný stav dnešní Evropy si žádá i výjimečné obraty ve filosofické argumentaci, a to i mezi zapálenými stoupenci evropského federalismu. Již v roce 2010 v reakci na tehdejší globální finanční a evropskou dluhovou krizi poskytl Jürgen Habermas zcela zásadní rozhovor Financial Times, v němž zkritizoval kancléřku Merkelovou a ostatní evropské politiky za nacionální krátkozrakost a neschopnost vyřešit zadlužení jednotlivých evropských států na základě principu evropské solidarity tak, aby se současně posílily pravomoci evropských institucí i jejich demokratická legitimita.

Habermas od té doby hájí myšlenku evropské kontroly národních rozpočtů, kterou by ovšem namísto Evropské komise měl koordinovat a celkově schvalovat Evropský parlament. Eurozóna si podle něj vyžaduje další politickou integraci a omezení národních pravomocí v hospodářské politice. Tento deficit demokratické legitimity na národní úrovni má být kompenzován nejen celkovou hospodářskou stabilitou eurozóny, ale také posílením parlamentarismu ve formě spolupráce mezi národními parlamenty a Evropským parlamentem. Důsledkem Habermasovy kritiky německé i evropské politiky, která upřednostňuje investory a kapitál před občany a demokracií, tak má být další oslabení národního státu a přenesení rozhodovacích pravomocí na evropské instituce, jejichž demokratická legitimita je ovšem mnohem slabší a převážně zprostředkovaná přes demokratické procedury členských států Unie.

Kdo zná Habermasův intelektuální vývoj, ten vidí doslova šokující obrat v jeho filosofické a politické argumentaci. V roce 1962 třiatřicetiletý Habermas publikoval habilitační spis Strukturální přeměna veřejnosti, který již obsahoval jednu z ústředních myšlenek jeho politické filosofie, podle které pozdně kapitalistická společnost i její forma zastupitelské demokracie zažívají systémovou krizi legitimity. Tu lze podle Habermase překonat jen radikální demokratizací veřejné sféry založené na svobodné rozpravě a rozumném uznání obecných argumentů, a obnovit tak ztracenou vazbu člověka k autentickému světu života a současně svázat rozpínavou racionalitu ekonomického, politického nebo právního systému.

Proti systémovému rozumu Habermas v posledních třech desetiletích stavěl diskurzivní etiku založenou na svobodné a rovné občanské rozpravě a pravidlech tzv. komunikativního rozumu. S vypuknutím evropské dluhové krize však dospěl k obratu a nyní požaduje, aby profesionální politici a ekonomové rozhodovali tak, že se prostřednictvím systémové racionality hospodářství a evropských politických institucí nakonec dospěje i k vytvoření evropské solidarity, občanské společnosti a demokratické veřejné sféry.

Ale co když se taková solidarita nevytvoří? Neskončíme potom v situaci evropské diktatury, kterou budou občané členských zemí nenávidět ještě víc než nyní?! Demokratizace dluhu nevyřeší jeho dopad na občany v jednotlivých zemích Unie. Podobně nevyřeší ani hospodářské asymetrie, které zavedení společné měny způsobilo a v jehož důsledku státy jako Francie nebo Německo mohly fakticky uplatňovat dumpingovou politiku na své výrobky, zatímco vlády v jiných zemích především jižního křídla eurozóny roztáčely snadnou, ale z dlouhodobého hlediska destruktivní politiku zadlužení, aby si jejich občané s pocitem rychle rostoucího blahobytu mohli tyto výrobky kupovat.

Spíš než další evropeizaci a oslabování národních demokracií si v současné situaci musíme položit otázku, jak Evropa vlastně sama sobě vládne a jak její vládnutí, tzv. governance, zasahuje do politického života občanů EU.

Markýz de Condorcet, jeden z představitelů francouzského osvícenství, již před dvěma sty padesáti lety tvrdil, že novou vládnoucí třídu moderního věku Rozumu budou tvořit ti, kdo ovládají umění kalkulace a vyznají se v ekonomických vědách, průmyslové organizaci i státní správě. Novým politickým suverénem se měl stát tzv. kalkulemus, což měla být metoda vládnutí založená na ziskovosti, statistice, systémové analýze, organizačních technikách a expertizách. Na místa monarchů s jejich úřednictvem měli přijít nezávislí experti schopní rozhodovat bez ohledu na osobní a skupinové zájmy.

Tento názor převzal i Condorcetův žák Saint-Simon, podle něhož vědci a průmyslníci tvoří produktivní třídy nové industriální společnosti, které přebírají moc od starých „metafyzických“ profesí – právníků a politiků z povolání. Politická vláda se podle Saint-Simona a dalších má proměnit na vědecky řízenou samosprávu společnosti. Politický rozum měl být vystřídán manažerským rozumem, který údajně dokáže racionálně zorganizovat život společnosti a uspokojit lidské potřeby mnohem lépe než jakákoli forma politické vlády včetně demokracie.

Německý sociolog Max Weber sice považoval byrokratizaci za nevyhnutelný důsledek modernizace společnosti, ale současně se v této souvislosti zmiňoval o „novém nevolnictví“ a „benevolentním feudalismu“, který se může z takové byrokraticky racionální vlády vyvinout. Moderní racionalizace paradoxně zvyšuje antagonismy mezi různými hodnotovými systémy, takže se univerzální vláda rozumu nakonec rozpadá a přichází doba nového polytheismu. A Weber tento popis kulturních protikladů modernity uzavírá nietzscheovsky laděnou představou „posledních lidí“, jimiž budou „specialisté bez ducha, senzualisté bez srdce“.

Dnešní Evropa žije v Condorcetově stínu a pod diktátem kalkulemu Weberových či Nietzschových posledních lidí – specialistů! Podíváme-li se na původ a příčiny dnešní řecko-evropské stasis, vidíme, že v ní ani zdaleka nejde jen o politickou korupci v jedné středně velké evropské zemi, jejíž ekonomika je dysfunkční a stát doposud fungoval na klientelistickém, a ne demokratickém základě. Mnohem víc v ní jde o celkový způsob, jakým se formovala moderní evropská společnost s jejím hospodářstvím a politikou založenou na představě racionality, předvídatelnosti a kalkulovatelnosti všech společenských rizik, nákladů a zisků.

Současná kritická situace je tak přímým důsledkem jedné velké tradice evropského vládnutí, jejíchž iluzí a předsudků je třeba se zbavit a oddělit je přesně tak, jako to v okamžiku krisis musí učinit soudce nebo lékař, aby se mohl správně rozhodnout a zachránit buď život pacienta, nebo čest a majetek spravedlivého člověka.

Francouzský filosof Michel Foucault v této souvislosti tvrdil, že povahu a produktivní schopnost moci nepoznáme v jejím centru, ale naopak na periférii, kde se projevuje obnaženě a v extrémních formách. Pro pochopení dnešní moci v EU proto nemá smysl studovat závěry evropských summitů, parlamentní deklarace nebo rozhodovací praktiky Evropské komise, tzv. komitologii. Naopak je třeba sledovat, jak se diktovaná politika úspor projevuje v řeckých vesnicích, kde lidé musejí pořádat sbírky na základní ošetření pro vlastní děti. Je třeba analyzovat, jak portugalské nebo španělské školy v důsledku politiky úspor diktované eurozónou nemohou zaplatit učitele, nebo jak dnes přežívají důchodci a azylanti v Itálii nebo Bulharsku.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Paradox dnešní řecko-evropské situace spočívá v představě, že se dluhu lze zbavit demokratickým hlasováním ve volbách, ne-li dokonce v referendu popisovaném jako hrdinský vzdor lidu proti cizí nadvládě a útlaku.

„Nešťastná země, která potřebuje hrdiny“ – říká jedna z postav Brechtova Života Galileiho. Podle projevů řeckých politiků, z nichž většina se paradoxně hlásí k marxismu stejně jako Bertolt Brecht, by se zdálo, že není na světě nešťastnější země než dnešní Řecko. Je však na takový nacionálněpolitický retroheroismus ta správná doba? Proč zašla řecká koaliční vláda v delegitimizační strategii tak daleko, že se od jejího postupu distancovali i jinak ideologicky spříznění vůdci španělských Podemos a velký zastánce řeckých požadavků Joschka Fischer označil Tsiprase za politika, který ve své zaslepenosti vede zemi do propasti?!

Brecht kdysi také poznamenal, že „rozum může zvítězit jen tehdy, když ho budou prosazovat rozumní lidé“. Tu větu je dnes třeba číst mnohem poučeněji než jako klasické marxistické dogma, a to tak, že neexistuje jen jeden absolutní rozum ovládající ekonomiku, politiku, náboženství či vědu. Každá z těchto oblastí se naopak řídí svou vnitřní logikou, které je třeba porozumět, abychom mohli lépe zvládat ekonomické, politické nebo ekologické krize v evropské i globální civilizaci.

Rozumní lidé jsou ti, kdo umějí rozpoznat a uvážlivě zacházet s rozmanitými formami rozumu, jaké nás obklopují v jednotlivých systémech společnosti. Jen takoví lidé dokážou zabránit permanentnímu riziku modernity, že se ocitneme ve spárech specialistů úzkoprse prosazujících jen ta řešení, která jim nabízí jejich specializace. Z takového fanatismu, ať ekonomického, politického, vědeckého, náboženského či jakéhokoli jiného, se koneckonců rodí ona nehybnost nového nevolnictví – stasis, před níž varoval Weber a která spočívá v představě, že specialista je jediný, kdo může legitimně vyřešit každou krisis včetně té, jakou prožíváme v Evropě. V tomto nebezpečném splynutí obou klasických řeckých pojmů, jaké nám diktují ekonomičtí a političtí manažeři a specialisté, je třeba spatřovat nejvyšší ohrožení naší evropské společnosti.