Chtěla jsem s ní mluvit už jen proto, že mi její metoda připadala podezřelá. Nevěřila jsem, že by mohla dlouhodobě fungovat. Baumaneová ale vypadala šťastně. Vyprávěla mi, že sice mívá horší dny, ale pokud si člověk udělá ten správný plán a dodržuje ho, depresi to spolehlivě oslabí.

Neřekla jsem jí na to tenkrát nic. Částečně proto, že na festivalech jsou všichni tak pozitivní, až je z toho jednomu mizerně, a taky proto, že jsem měla dojem, že je lepší chytit se aspoň něčeho, klidně i křehkého, že všechno je lepší než spadnout do tmy.

Britský spisovatel Julian Barnes se rozhodl do tmy skočit. Poté, co mu zemřela žena, zpracoval tuto ztrátu v knize Roviny života (přeložil Petr Fantys, Odeon 2015).

Barnesovi se hnusí lékařská představa fází truchlení (popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření), která nutně naráží na neuspořádanost každodenní reality. Zatímco žal pro něj představuje vertikálu s definovaným začátkem a koncem, truchlení je horizontální a není možné dohlédnout, kam až se rozpíná.

„Co máš pořád s tou smrtí?“ cituje spisovatel svou matku v jiné své knize Žádný důvod k obavám.

Roviny života jsou rozdělené na tři části, zdánlivě velmi volně související, které znázorňují tři směry pohybu. Ta první je o počátcích balónového létání (stoupání vzhůru), druhá líčí několikaměsíční vztah herečky Sarah Bernhardtové a plukovníka Freda Burnabyho (pád), třetí je pak věnována Barnesově vdovectví (sestup do podzemních a neprobádaných částí vlastního nitra).

Autor nechává před čtenáři defilovat špalír svých přátel, kteří se mu pokoušejí pomoct, ve výsledku ale jen neohrabaně klopýtají po vykotlaných frázích, snaží se naplnit představu o empatii, nebo dokonce mlčí. Právě mlčení bývá podle Barnese nejhorší, protože jde o nastolení zdání normality v nenormální situaci. Přitom nic jako vlastní představa o normálnosti už nikdy nemusí nastat. Vlny smutku se u autora zvedají nečekaně, intenzivně a jejich spouštěčem může být i něco zdánlivě zcela nesouvisejícího s jeho zesnulou ženou. Štěstí nelze s jistotou najít ani ve vzpomínkách na štěstí, protože ty podléhají procesům nespolehlivé paměti: „Paměť, fotografický archív smyslů, selhává – nejdřív ji ztratím v přítomnosti, pak o ni přijdu v minulosti.“ Truchlící člověk je dle Barnese lapený v obtížně definovatelném prostoru, z něhož nelze vystoupit, a hlasy zvenčí sem doléhají pouze nezřetelně a tlumeně.

Chovám závistivý obdiv k lidem, kteří si dokázali sestavit nějaký postup, návod, jak vydržet sami se sebou i se světem kolem, a nakonec i přijali, že opravdu funguje. Sestrojili kompas, který je provede nesnadnými obdobími. Přizpůsobili se rytmu, který dokáže utlumit nepříjemné, vtíravé otázky. Závidím jim jejich víru, jejich přesvědčení, že nic se neděje náhodně, jejich důvěru ve vlastní relevanci, jejich ochotu uvěřit v řád, který nás láskyplně řídí.

Ale možná ještě víc obdivuju ty, kteří si přiznali, že žádný takový návod dost možná neexistuje. Barnes je jedním z nich. Nerezignuje na otázky, které se můžou jevit jako marné, protože na ně nemáme odpovědi. Naopak v nich spatřuje jedinou možnou krásu. Jejich kladením se sice sešup do tmy nijak nezbrzdí, ale představují způsob, jak své padání pojmout aktivně, jako vlastní dobrovolné rozhodnutí. Barnes se spoléhá jen na svůj rozum a literaturu, skrz které sice také neuchopí neuchopitelné – ví, že je v tomto odsouzen k nezdaru –, ale cenný je i samotný pokus věrně zaznamenat proces vlastního neúspěchu.

V první části Rovin života skládá Barnes hold dobrodruhům, kteří chtěli vystoupat k nebi. Minimálně stejnou poklonu si zaslouží i ti, kteří se spustili hluboko pod povrch a ještě nám nahoru hodili zprávu, jak to tam dole vypadá.