Rád bych slyšel něco o vašem životě.

A proč si to nenajdete na googlu? Máte tam o mně nevím kolik stránek. A je o mně i kniha.

Myslíte Osvětimskou knihovnici?

No dobře, není úplně o mně. Antonio prostě použil jednu epizodu mého života, kdy jsem hlídala knihy na dětském bloku v „rodinném táboře“ v Osvětimi-Březince, a udělal z toho napínák. Sama sebe ani své rodiče tam nepoznávám.

Vadí vám to?

Ani ne, s Antoniem jsme si léta psali. Mně se líbilo, že uměl špatně anglicky. Vymýšlel si slova a počínal si tak šikovně, že pro mě byla zábava jeho otázky číst. Bohužel jsem celou korespondenci ztratila. Asi rok nato, co jsme začali, přiletěl do Prahy, kde mi poprvé řekl, že o mně napíše knížku. Já mu zprvu moc nevěřila.

Dita Krausová a Antonio G. Iturbe

Dita Krausová a Antonio G. Iturbe

FOTO: Michal Kamaryt, ČTK

Z koncentráku jste se vrátila v šestnácti. V roce 1949 jste pak s rodinou emigrovala do Izraele. Odjížděli jste také kvůli známkám znovu počínajícího antisemitismu?

Ne, nikdo nás neperzekvoval kvůli tomu, že jsme Židé, ale komunistický režim byl tak nepříjemný, tak opresivní, že se člověk musel mít pořád na pozoru. Ota byl správcem majetku svého tatínka, továrny na dámské prádlo. Byl to fungující podnik, který musel vést, ač nerad. Ráno v den převratu přišla vedoucí výroby: Pane Kraus, vaše továrna byla znárodněna, už nejste jejím majitelem. To jsme bydleli v rodinném domku v prostoru továrny sotva pár měsíců, zrovna se narodil synek, chtěli nás hned vystěhovat – ale my neměli kam jít. Ředitelka všem švadlenám zakázala nás zdravit, bydleli jsme tam s cejchem nepřátel lidu. Na neděli nám vypínali elektřinu, byla zima a my nemohli svítit ani vařit.

Kdy a jak jste odcestovali do Izraele?

V devětačtyřicátém hromadným transportem přes Rakousko a Itálii. Nesměli jsme nikde vystupovat, dva tři dny jsme byli na cestě. Organizovala to myslím židovská obec. Měli jsme průvodkyni, která na hranicích zařizovala všechny oficiality. Ani nevím, jestli to byla Židovka, každopádně byla hezká, mladá, na hranicích se vybavovala s celníky, aby měli dobrou náladu a příliš nás nekontrolovali.

Jak jste svůj odchod prožívali?

Já osobně jsem o Izraeli nevěděla nic, nebyla jsem sionistka. Bylo mi dvacet, měla jsem malého chlapečka. Ale Ota všecko věděl, všecko vysvětloval, a co Ota řekl, to se dělalo. Byl o osm let starší. Z italského Bari jsme dopluli do Haify. Ubytovali nás v obrovském táboře. V kulatém stanu nás bylo asi dvanáct, první noc nám ulétla střecha a napršelo nám tam. Měla jsem strýce, povoláním právníka, do Izraele emigroval v roce 1939 a žil v kibucu nedaleko Galilejského jezera. Tehdy nikdo neměl telefon, tak jsme mu napsali dopis a modlili se, aby se k němu dostal. Ota pak na strýce čekal každý den v bráně tábora. Poslali jsme ještě dva telegramy, ale on stále nešel a nešel. Pak se ukázalo, že zrovna v té době z kibucu odešel a začal pracovat v Jaffě jako policista. Nakonec Ota utekl z tábora dírou v plotě, že ho jde hledat. A opravdu ho našel.

Podmínkou toho, abyste se dostali z utečeneckého tábora, bylo, aby si pro vás někdo přišel?

Už přesně nevím, ale asi nějak museli kontrolovat hromadné přílivy lidí. Nebyly byty, tak nás drželi ve stanech a narychlo stavěli betonové paneláky. To bylo všechno improvizované, levá ruka nevěděla, co dělá pravá, jeden ministr řekl tohle a jiný tamto. První léta v Izraeli byla jeden velký chaos. Vládla sice dobrá vůle, ale stát neměl peníze.

Vzdávali to kvůli tomu někteří imigranti?

Do Československa se nevraceli, ale kdo mohl, utekl do USA nebo Austrálie. Ale Ota byl sionista, on chtěl žít v Izraeli, v tom viděl cíl. A co řekl Ota, to bylo.

I přes všechny těžkosti?

Podívejte se, po lágru už bylo všechno lehké. Nevadilo mi, že jsme neměli skoro co jíst, že jsme museli spát ve stanu. Jediné, co mi vadilo, bylo, že náš kluk dostal úplavici a zánět do uší. A v nemocnici byly takové davy! Do země přišlo tolik nemocných, starých i analfabetů ze severoafrických států, kteří neměli vůbec nic společného s naší kulturou. Všude jsme se museli drát, do autobusu se dostávat pomocí loktů. Ale byli jsme svobodní.

Od vašeho strýce jste odešli do kibucu Giv’at Chajim. Jak se vám v něm žilo?

Já jsem se do něj nikdy neintegrovala. Vždycky jsem měla pocit, že to je něco přechodného. Nebylo mi tam milo. Byla jsem mladá a ješitná, chtěla jsem se líčit, lakovat si nehty, chodit na podpatcích, ale tam mi dali zástěru, overal – a hybaj pracovat. To nebylo nic pro mě. Ale Ota byl spokojený.

Družili jste se s jinými Čechoslováky?

My jsme se přátelili hlavně s těmi, s nimiž jsme se znali z dřívějška. My z lágru jsme drželi pospolu, a to dodneška. Máme něco společného. Když to s námi někdo nezažil, nemůže to pochopit a nemůže nám zcela porozumět. Já jsem už jako děvče věděla, že si nemůžu vzít za manžela někoho, kdo taky nebyl v lágru.

Co bylo hlavním důvodem toho, že jste po sedmi letech z kibucu odešli?

Oni moc rádi přijímali nové členy, zvlášť mladé lidi, kteří měli před sebou dlouhá léta produktivního věku, ale dávali jim ty nejnepříjemnější práce. Ota to popisuje ve své knize Vepři ve při. Nemohl jste dělat to, co umíte. Napřed jste se musel otrkat, mýt nádobí a čistit latríny. Kvůli tomu kibuc mnoho lidí opustilo. Já hodně stonala, částečně opravdu, částečně jsem se ulejvala. Ale definitivně jsme odešli, když se kibuc postavil proti vydání Otovy knihy Vítr z hor, neskousli, že obsahuje kritický postoj vůči společné výchově dětí.

Pak už jste s žádným kibucem neměli nic společného?

Ne, usadili jsme se u Netanji, kde Ota dostal práci v internátní škole jako učitel angličtiny a později jsem tam angličtinu začala učit i já. Tam jsme žili až do penze.

Autor rozhovoru chystá knížku Deník z kibucu. České stopy na břehu Galilejského jezera, která vyjde v nakladatelství Novela bohemica.