Několikrát jste prohlásil, že žijeme v době „elektronického rokoka“. Co to znamená?

Stejně jako se lidem v rokoku zalíbily kudrliny a dávali je potom všude, tak my dneska všude dáváme dotykové obrazovky, displejová menu a podobné zbytečnosti. Každá mikrovlnná trouba, která má víc než dva knoflíky, jeden na výkon a druhý na čas, je hloupost. Jestliže se dnes prodávají mikrovlnky, ve kterých má promovaný inženýr problém ohřát si mléko, tak je něco špatně. Časem z toho vystřízlivíme, jako jsme vystřízlivěli z rokoka, ale až budou jednou archeologové vykopávat naše pozůstatky, pobaví se nad tím, co všechno jsme si instalovali do mobilních telefonů.

Souvisí hromadění zbytečností s touhou po neustálém ekonomickém růstu?

Nevylučuju to, ale asi bych spíš řekl, že je to dané edukací trhu. Rozvinutý trh vyžaduje úspornost, účelnost a jednoduchost, rozvojový si naopak žádá co nejvíc přihrádek a škatulek, ačkoli je nikdo nikdy nepoužije; možná jsme ve vztahu k technice v pozici rozvojového trhu – chceme zkrátka za své peníze získat co nejvíc, bez ohledu na praktičnost.

Vy sám jste se od elektronického rokoka odstřihl…

Střídmost jsem se snažil promítat nejdřív do našich výrobků. V zabezpečovací technice je situace jiná než v ostatních odvětvích, protože alarm si nikdo nekupuje pro radost. Člověk z něj má podvědomý strach a někdy se i bojí přiznat, že ho nedokáže správně obsluhovat. Je to pastička, která může seknout přes prsty i svého majitele. Musí být proto co nejsrozumitelnější, takže je důležité vyhnout se tomu „rokoku“. A postupně jsem se mu začal vyhýbat i já sám. Nejdřív, když děti dospěly a odešly z domova, jsme se s manželkou přestěhovali z poměrně velkého rodinného domu do paneláku – to byl poučný proces, protože jsme zjistili, kolik nepotřebných krámů jsme kolem sebe stihli nashromáždit. Potom jsem koupil v Jizerkách polorozpadlé stavení, které dřív bývalo německým rodinným domkem, zrekonstruoval ho a začali jsme tam žít.

Stále k vám domů nesmí žádná věc, kterou neuvezete na kole?

Tohle pravidlo jsem zrušil, když se mi porouchala vodárna. Ale pořád si tam nevozím nic, co s manželkou opravdu nepotřebujeme. Musím rodinu a známé upozorňovat, že přijímám jenom tři druhy darů – co se dá sníst, vypít nebo spálit v kamnech.

Vedle životního stylu vás od většiny ostatních podnikatelů odlišuje množství filantropických aktivit…

Nemám moc rád nažehlené termíny jako filantropie, pro mě je to spíš lidská odpovědnost. V roce 1994 jsem se stal podnikatelem roku, což se v praxi projevilo hlavně tím, že jsme dostali několik set dopisů se žádostmi o sponzorování všeho možného. V té době jsme si ve firmě stanovili priority – zdravotnictví, školství, kultura a tak dále – a určili jsme si rozpočet. Ale tahle pravidla někdy sami porušujeme, protože všechno se naplánovat nedá, a když třeba přijdou povodně, uděláme výjimku.

V Jablonci nad Nisou momentálně chystáte domov seniorů v budově bývalé Bižuterie a prohlásil jste, že byste rád inspiroval také ostatní podnikatele k podobným projektům. Daří se vám to?

Jsem optimista a věřím, že dobrý příklad může strhnout. Péče o seniory je velký problém, který stát brzy nebude schopný řešit. Medicína šla kupředu, takže dokážeme prodloužit lidský věk, ale nezvládáme zároveň udržet patřičnou kvalitu života. Přibývá starších lidí, kteří potřebují péči, a už teď se na ně státu nedostává peněz. Ne vždy mají potomci možnost se o rodiče postarat, a navíc kdo se někdy staral například o dementního člověka, ví, jak je to náročné. Chtěl bych ukázat alternativní model, jak by to mohlo fungovat.

Loni jste taky koupil louky mezi Hraběticemi a rozhlednou Královka, aby na nich nikdo nemohl stavět a zachovaly se tradiční trasy pro běžkaře.

Měl jsem možnost pobývat nějakou dobu v zahraničí, takže vím, že žijeme v neuvěřitelně kvalitním životním prostředí. Je nádherné, že se člověk za devadesát minut dostane z mezinárodního letiště do přírody, kde může jezdit na kole, lyžovat nebo plavat v přehradě. Málokterá země takovouhle devízu má, a proto si ji musíme chránit a nesmíme dopustit, aby se příroda zastavěla elektrárnami či golfovými hřišti. Nekoupil jsem ty pozemky, abych někomu bránil v rozvoji – chtěl jsem prostě zachovat jizerské louky.

Sílí podle vás společenská odpovědnost firem?

Myslím, že se situace dramaticky zlepšuje. Začátkem devadesátých let byl v očích lidí politik hrdina, protože se zasloužil o změnu režimu, a podnikatel byl zloděj, což tedy vzhledem k divoké privatizaci nebylo často daleko od pravdy. Tenkrát jsem se styděl veřejně říkat, že podnikám. Postupně se to ale začalo obracet a ti, kteří přišli k majetku nepoctivě, většinou velmi rychle skončili.

Současná vláda i prezident často mluví o tzv. ekonomické diplomacii. Vy dlouhodobě vyrábíte přes polovinu své produkce v Číně. Myslíte, že mohou politici pomoci zahraničním aktivitám českých podnikatelů?

Stát by neměl suplovat exportní oddělení firem, politici by se měli soustředit na to, aby fungovala infrastruktura, sociální síť a podobně. Na velké podnikatelské mise s politiky příliš nevěřím, zúčastnil jsem se asi dvou takových cest a došel k názoru, že nám to nic nepřineslo. Daleko praktičtější je účast na výstavách a veletrzích, případně samostatné vyhledávání potenciálních obchodních partnerů.

Necítíte například v návaznosti na aktivity Miloše Zemana ani drobnou změnu v postoji Číny k českým partnerům?

Pro Čínu jsou partnery Japonsko, USA a další významné státy, kde je jednotná měna a jednotná zahraniční politika. Evropská unie je nečitelná a Číňané jako silného partnera vnímají nanejvýš tak Německo. Tomu, co se děje tady, příliš nerozumějí a nevěří. Naštěstí ještě nepřišli na to, že Evropa sice tiskne peníze, ovšem za těmi potištěnými papírky v podstatě nic není; až jim to dojde, pak teprve nastane krize. Nejsem žádný expert na Čínu, protože ta země se neuvěřitelně rychle vyvíjí a roste před očima, takže se při každé své návštěvě nestačím divit. Vnímám její velký potenciál, ale zároveň z ní mám obavy.