Pro vysvětlení druhé otázky stačí „ačkoliv“ změnit na „protože“. V nedávném výzkumu agentury MEDIAN pro Českou televizi 40 % lidí uvedlo, že zná osobně nějakého u nás žijícího cizince. Když odečteme ty, kteří za „cizince“ označili Romy, a ty, kteří znají pouze Slováky, zbývá asi třetina respondentů (lze navíc předpokládat, že část z nich má na mysli Čechy z druhé či třetí generace imigrantů). A tato znalá menšina má k cizincům významně vstřícnější postoje než ostatní dotazovaní. Přitom k tomu, aby lidé lépe hodnotili jednotlivé národnosti, a platí to od Němců přes Ukrajince po Araby, stačí už to, že znají nějakého jejich příslušníka jen od vidění. Na osobní zkušenosti tedy záleží a Češi v různých mezinárodních srovnáních často doplácejí právě na to, že jim tyto kontakty chybí.

S čím dále souvisí náš strach z cizinců? Ačkoli jich v Česku žije od roku 2008 pořád přibližně stejně, drtivá většina z nás (85 %) si podle výzkumu pro ČT myslí, že jich naopak přibývá. Jejich počet lidé ve svých odhadech nadhodnocují proti skutečnosti zhruba trojnásobně. Je přitom příznačné, že nadhodnocujeme především počet cizinců ze zemí třetího světa a z východu, tedy těch, kterých se nejvíce obáváme.

Přeceňování rozsahu negativních jevů samozřejmě není jen českou specialitou. Výzkumníci britské organizace Ipsos MORI ho změřili napříč státy. Jejich index ignorance je spíše produkt populární vědy, nicméně je zřetelně nižší například ve skandinávských státech, v nichž se o řadě společenských problémů diskutuje už na úrovni středních škol, což u studentů vede mimo jiné k pozdějšímu kritičtějšímu čtení médií.

Právě média významně ovlivňují postoje k jevům, s nimiž nemáme bezprostřední zkušenosti. Analýza společnosti Newton z roku 2008 ukazuje, že zobrazování cizinců bylo v té době v českých médiích ze 44 % negativní a z 51 % neutrální. Pozitivní vyznění mělo naprosté minimum zpráv. Zajímavým rysem české medializace cizinců byla ale hlavně drtivá převaha těch článků, které nesdělují identitu a příběh jednotlivce nad rámec jeho příslušnosti k cizí národnosti. Nepřímo tedy vybízejí čtenáře, aby si negativní jev spojili právě s ní.

Je to logické, v zemi, kde žijí jen 4 % cizinců, není dost velké publikum pro příběhy z jejich života. Naopak zprávy dodávající k negativně vnímané události zdání zdůvodnění i výjimečnosti dostávají v záplavě ostatních přednost. I ony přitom nejlépe fungují v prostředí absentující osobní znalosti. Titulek Vysokoškolsky vzdělaný muž při předjíždění zabil tři lidi působí bizarně. Každý ví, že mezi vysokoškoláky jsou dobří i špatní řidiči, proč tedy dotyčného tak popisovat? U Poláka či Rumuna ale jako by se zpráva obhajovala sama. Moc je neznáme, ale jak to tak vypadá, bývají s řízením na štíru. Podobně to funguje i u drobné kriminality.

Nejzarytější ideoví odpůrci imigrace často argumentují kulturním ohrožením. Výzkumy však ukazují, že se širší česká veřejnost více bojí právě o svou bezpečnost a také konkurence na trhu práce. Nad reálností socioekonomických obav nelze v době ekonomické stagnace mávnout rukou. Argumenty „politicky nekorektních“ kritiků současné praxe však často připomínají vlamování se do otevřených dveří. Třeba požadavek na upřednostňování českých nepracujících před imigranty ignoruje, že pro získání pracovního víza je u nás nutné, aby úřad práce potvrdil neobsaditelnost pozice českým čekatelem.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Náš imigrační systém asi není bezprecedentně tvrdý a v posledních letech pokročil třeba v boji s korupcí. Byrokratický odpor, s nímž se cizinci utkávají, si ale málokterý Čech dokáže představit. Celodenní sezení s pořadovým lístečkem v čekárně, které skončí tím, že lístek večer propadne – a vy musíte druhý den vše absolvovat znovu. Nutnost vyjet kvůli žádosti o nové pracovní vízum mimo republiku, odkud ji tamní úředníci pošlou do Prahy na posouzení, abyste si později museli zajet výsledek vyzvednout opět do Vídně či do Berlína. Placení i několikakorunových poplatků přes poštovní kolky. Minimální znalost cizích jazyků u většiny přetížených úředníků. Nutnost při změně rodinného stavu znovu dodávat stejné nájemní smlouvy, fotky a letenky, kterými jste už prokázali spolužití, a úřad je tudíž může najít ve spisu. To, že při ztrátě dokladu stojí cizince vydání nového osmkrát více, než kolik platí v obdobném případě Češi žádající o novou občanku. Neúspěšná mnohaměsíční čekání na výsledek odvolání u záhadné komise, u které ani nevíte, kdy se schází. To jsou jen útržky, při jejichž znalosti bychom možná byli s cizinci v Česku schopni více sympatizovat.

Výzkum agentury MEDIAN pro ČT ukázal, že česká veřejnost není hloupá, a pokud má dostatek informací, umí rozlišovat. Pro zákaz muslimského hidžábu (zakrývá vlasy, ale nikoli obličej) je na rozdíl od burky či nikábu menšina populace. Většina lidí preferuje stíhání dílčích radikálních projevů náboženství, nikoli zákazy namířené proti náboženstvím jako takovým. Stejně tak upřednostňuje zaměření imigračního řízení na důkladné prověřování nebezpečnosti jedinců, a ne proti národům či muslimům jako celku.

I v obecném vnímání cizinců tak jde především o to, abychom se o jejich životě v Česku dokázali veřejně bavit, a aspoň částečně tak vynahrazovali absentující osobní zkušenosti.