Článek
Organizátoři výstavy Brno – moravský Manchester to ovšem pojali o poznání velkoryseji.
V brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu shromáždili všechno, co v minulosti souviselo s výrobou látek. Například téměř celou jednu místnost zaplnil rozměrný soukací a snovací stroj. Člunky. Surová příze. A k vidění jsou samozřejmě i výsledné produkty: látky, respektive šaty z nich ušité. U vchodu do expozice, která bude otevřena do 12. dubna, je figurína oblečená do uniformy československé lidové armády z produkce národního podniku Vlněna. Nostalgický šok hned na úvod. Brrrr!
Kurátoři – Andrea Březinová a Tomáš Zapletal – se spojili se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou a namísto tradičního katalogu vydali netradiční knihu Fabrika. Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (Host 2014). Březinová se Zapletalem jsou autory odborných, chronologicky řazených hesel. Ta popisují začátky manufakturní výroby na přelomu 17. a 18. století a postupný rozvoj průmyslu na místě dnešních ulic Cejl, Tkalcovská, Radlas, Dornych, Trnitá, Křenová nebo Lidická. Právě textilní průmysl hrál ústřední roli v přeměně provinciálního městečka v metropoli. Což se neví. Nebo ví? Já jsem to nevěděl, dokud jsem si nepřečetl Fabriku.
Samostatné medailony tu mají nejvýznamnější osobnosti: továrníci Heinrich Friedrich Hopf, Abraham a Israel Popperové, Josef Stiassni, Moritz Fuhrmann. Potom jsou zde hesla obecná jako Brno za napoleonských válek, Dělnické bydlení, Dětská práce, Svobodní zednáři v Brně, Severní dráha císaře Ferdinanda. Znárodnění v roce 1948. Mosilana. A už zmiňovaná Vlněna.
Víte, co bylo modré pondělí? V dělnickém slangu měl obrat „udělat si modré pondělí“ specifický význam – znamenal, že dělník toho dne nedorazil do zaměstnání, případně že dorazil, avšak nebyl způsobilý práce. Původně se modrým nazývalo poslední masopustní pondělí, tedy den, kdy se na znamení začínajícího postního období kostely zdobívaly modrými látkami. Protože se o modrém pondělku nepracovalo, metaforicky se tak nazývalo i každé jiné pondělí, kdy dělník nešel do práce. Termín „modrý“ se zde pojí také s německým hovorovým označením „blau“ – být opilý.
Odborná část obsahuje rovněž bohatý obrazový doprovod. Bohužel se na něm podepsala ekonomická stránka. Fotografie jsou na samé hranici rozpoznatelnosti, takováto publikace by si dozajista zasloužila kvalitnější papír. I přes tento nedostatek se ukázalo skvělým konceptem propojit literaturu s odborným textem a výstavou.
Jedním z nejvýznamnějších textiláckých rodů byli Offermannové. Johann Heinrich Offermann (1748–1793), Karl von Offermann (1792–1869), Karl Julius von Offermann (1820–1894), Theodor von Offermann (1822–1892), JUDr. Karl Johan Theodor von Offermann (1850–1908).
Úkolem Kateřiny Tučkové bylo jménům a strohým datům dodat plnokrevnou životnost a převyprávět jejich rodinnou ságu. Není divu, že si vybrali kurátoři právě ji. Díky románům Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně je Tučková hvězdou českého literárního trhu. Přesto zůstala služebná v zájmu věci a nesnaží se vyčnívat nad své spoluautory. A i beletristická část je nabitá veskrze zajímavými informacemi. Životem Karla Offermanna se mihne postava Christiana Carla Andrého. Tento přírodovědec patřil k zakladatelům Moravského zemského muzea, nicméně ve všeobecnou známost vešel až mnoho let po smrti v jiné souvislosti. Vinaři si vzpomněli, že to byl pravý otec moravského šlechtitelství, který své jabloně a vinnou révu, stejně jako ovce pro rozvíjející se brněnský průmysl, křížil a šlechtil už dvacet let před narozením mnohem slavnějšího kolegy Johanna Gregora Mendela, a pojmenovali po něm novou odrůdu.
Kniha končí všeříkající korespondencí mezi Kateřinou Tučkovou a Správou hřbitovů města Brna. Věc: Hrob rodiny Offermannových, 14. prosince 2014. Dobrý den, nedávno jsem hledala hrob rodiny Offermannových. Jde o evangelickou rodinu, jejíž členové ve městě žili od konce 18. století do poválečných let 20. století. Prosím vás o zprávu, zda se jejich hrob na ÚH (Ústředním hřbitově) ještě nachází. A odpověď: Zesnulí Offermannovi byli pohřbeni na ÚH ve skupině 14. Poplatek za hrobové mís to do roku 1971 hradila paní Melanie Offermann z Vídně. Pokud nejsou hrobová místa uhrazena k datu vypršení smlouvy, propadají městu Brnu a po určitém čase se pronajímají novým zájemcům. Místo bylo znovu pronajato v roce 1984. Z hrobky byly rakve vyjmuty, těla v hrobech zůstávají.
Místo jednoho pomníku z mramoru mají teď Offermannovi tři tisíce pomníčků mnohem zábavnějších, neboť takový je náklad knihy Fabrika. Vidím v tom záblesk naděje, nejenom pro Brno.
