Egon Bondy
Básnické spisy I. 1947–1963
Argo

obálka Egon Bondy: Básnické spisy I. 1947–1963

FOTO: archív nakladatelství Argo

Kdysi jsem psal básně / a to velmi krásně… Konečně může skončit debata, co je a co není z Bondyho „zamlčeno“. Poezie Egona Bondyho patřila před rokem 1989 k nejčastěji opisovaným dílům, kolovala po vlastech českých a moravských v různých variantách, autor sám sebe pro devítisvazkový komplet, vydaný Pražskou imaginací na začátku devadesátých let, zcenzuroval. Martin Machovec nyní pro Argo, které k tomuto podniku přistoupilo opravdu velkoryse, připravil úplné, chronologické vydání Bondyho básnického díla ve třech svazcích. První svazek (1050 stran) zahrnuje kultovní básně (např. sbírky Totální realismus nebo Trapná poesie), komentáře k nim a v části Různočtení pak i další textové varianty. Psát básně či nepsat básně / je v tom rozdíl vlastně? (21. 8. 1965).

Joseph Conrad
Zrcadlo moře
Přeložil Michal Kleprlík.
Pulchra

obálka Joseph Conrad: Zrcadlo moře

FOTO: archív nakladatelství Pulchra

Porevoluční předpoklad, že čtenářská oblíbenost kupříkladu Jacka Londona, Alexandra Grina, Antoina de Saint-Exupéryho nebo Josepha Conrada (1857 až 1924) poté, co pro českého občana skončí nemožnost kamkoliv cestovat, opadne, se nenaplnil. V dílech těchto autorů nejde jenom o touhu objevovat nové (země, místa) ve spojení s osobní svobodou, stejně podstatné v nich je i romantické hledání sebe sama při tomto objevování (se všemi jeho klady a zápory). Conradovo „vodní“ vyznání, odraz jeho vztahu k mořím a oceánům, k lodím a námořníkům, z roku 1906 vychází česky poprvé. Patříme sice k nemnoha státům bez přístupu k moři, ale proč bychom v sobě nemohli mít potřebu zažít rozbouřené hladiny a odolat vysokým vlnám. Možná právě o to více.

Eva Hahnová
Od Palackého k Benešovi

Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích
Academia

obálka Eva Hahnová: Od Palackého k Benešovi

FOTO: archív nakladatelství Academia

Dosud nejobsáhlejší soubor nejrůznějších textů, v nichž Němci píší o Češích. Některé zní dnes až neuvěřitelně, dokonce komicky, z jiných mrazí. Nejen z projevů K. H. Franka a Reinharda Heydricha, kteří uváděli svá slova v činy. Paul de Lagarde (1827 až 1891) byl univerzitní profesor v Göttingenu a zároveň byl schopen napsat třeba toto: S Čechy a podobnými lidmi se nemáme co bavit, ti jsou našimi nepřáteli a musí s nimi tak být zacházeno. Ale nebojme se, Hahnová dává slovo v závěru i Němcům, kteří staré (a trapné) stereotypy překonávají. Kniha je, jak autorka říká, „varovnou učebnicí zkušeností“.

Eva Hauserová
Noc v Mejdlovarně
Argo

obálka Eva Hauserová: Noc v Mejdlovarně

FOTO: archív nakladatelství Argo

Mejdlo – jedna z mála možností, jak se mládež za normalizace bavila po svém (většina restaurací zavírala ve 22.00, klubů bylo málo a byly pod dohledem). Dořiny rodiče, nomenklaturní kádři, měli velký byt, v němž se v polovině sedmdesátých let odehrávaly večírky, na nichž se jejich dcera a její kamarádky z vysokých škol setkávaly s lidmi ze zcela jiných okruhů (umělci, underground). Po dlouhé době, v padesáti pěti letech, se potkávají tři tehdejší kamarádky, aby zavzpomínaly a aby především jednotlivé vzpomínky korigovaly. Neurotická Dora, se kterou dcera neudržuje vztahy, Markéta, která se stihla provdat na Západ, ale je bezdětná a teď už i bez muže, Šárka, kterou vyhodili z podivných důvodů ze školy a z níž se stala úspěšná distributorka léčiv. Hra na pravdu bolí.