Když si podobné otázky kladl Masaryk, hledal odpověď jak v samotné politické realitě událostí a rozhodnutí, tak v realitě mentální, vytvářené náboženstvím, filosofií a literaturou. Zejména literatura mu byla zrcadlem společnosti a klíčem pro pochopení politického jednání. K jeho intelektuálním průvodcům po Rusku tak patřil Tolstoj a Dostojevskij. A stejným způsobem se snažil Rusku přiblížit i George Kennan, jeden z jeho největších znalců, kterého americká diplomacie kdy měla.

Pokud hledáme mezi současníky podobné průvodce, jistě neuděláme chybu, když se začteme třeba do Sorokinových či Pelevinových postmoderních románů, a zvláštní místo by mělo připadnout také běloruské spisovatelce Světlaně Aleksijevičové. Ta ve svých románech na pomezí sociální vědy a literatury už více než třicet let po dává emocemi nabité, znepokojivé obrazy sovětské a postsovětské reality.

Světlana Aleksijevičová

Světlana Aleksijevičová

FOTO: SCANPIX Sweden/Magnus Hallgren, ČTK

Aleksijevičová zkoumá velká společenská témata, jako války, černobylskou katastrofu či postsovětskou společenskou transformaci, metodami blízkými kulturní antropologii či etnometodologii. Staví na stovkách nahrávaných rozhovorů s běžnými účastníky dění, s nimiž se cítí kulturně a společensky svázána. Skrze rozhovory tak studuje zevnitř společenství, jehož je sama součástí.

Na rozdíl od sociálních vědců však nahrávky přetváří do částečně stylizovaných osobních výpovědí, z nichž splétá „romány z hlasů“. Podle svých slov takto komponuje román jako symfonii. Ale hlasy účastníků se nesnaží vést či přetvářet podle analytických vzorců. Nesnaží se dokumentaristicky odhalovat nová fakta historických událostí, chce se dobrat životních pocitů protagonistů a zprostředkovat je. Často tak úmyslně činí s neuspořádaností, která je vlastní autentickému sdělení. Posiluje tím čtenářův dojem, že se přímo účastní spontánní výpovědi obyčejného člověka. Její romány pak působí jako mocné symfonie pocitů. Jen příležitostně zmiňují fakta sledovaných událostí, ale vždy přímo kypí reálnými emocemi.

Při hledání odpovědí na otázky, které si nad současným Ruskem klademe, nám může pomoci její poslední román Doba z druhé ruky (česky má vyjít na jaře tohoto roku). Aleksijevičová věnuje toto své zatím nejrozsáhlejší dílo „sovětskému člověku“ a tomu, čím prošel od nástupu Gorbačova do současnosti. Sovětský člověk? Nešlo jen o výtvor komunistické propagandy? Podle Aleksijevičové sovětský systém skutečně vytvořil nový typ člověka, jenž se liší od těch, kteří vyrůstali v jiném prostředí. Věrna své metodě Aleksijevičová zkoumá sovětského člověka zevnitř, jeho rysy odhaluje i sama v sobě. Co nám říká o pocitech sovětských lidí doby pozdně sovětské a postsovětské?

Těmi základními jsou zklamání a frustrace. Postavy se liší podle toho, kdy zklamání přichází. U stalinistů už s nástupem Gorbačova, který se podle nich zpronevěřuje socialismu. Ale většina hlasů vzpomíná na přestavbu jako na období naděje a opojení, naděje na socialismus s lidskou tváří bez ničení lidských životů a opojení z možnosti číst dříve zakázané autory a diskutovat o dříve zakázaných tématech. O to tvrdší je vystřízlivění, které přináší rozpad sovětské moci a nástup kapitalismu.

Obojí doprovází do té doby nepoznaný druh brutality a ideologická prázdnota. Sovětští lidé měli zkušenosti s agresivitou státní moci. Její pád však otevírá dveře spontánnímu etnickému násilí namířenému proti ruským i dalším menšinám v bývalých svazových republikách i proti neruským menšinám v Rusku. Aleksijevičová nechává znít hlasy z Abcházie, Ázerbájdžánu, Tádžikistánu i hlasy Tádžiků šikanovaných v Moskvě. Pád sovětské moci rovněž dává prostor nejrůznějším mafiím, které bez ohledu na zákony prosazují své zájmy na úkor slabších.

Mimořádně brutální je sám postsovětský kapitalismus. Na jedné straně hospodářský bankrot centrálního plánování vrhá desítky miliónů do zoufalé bídy, na straně druhé neoliberální hospodářská politika Jelcinem jmenovaných vlád umožňuje tisícům dravých a informovaných nashromáždit obrovské majetky. Zatímco velká část společnosti se propadá pod hranici důstojného života, oligarchové nevědí, zač utrácet své peníze. Aleksijevičová ukazuje osudy často vzdělaných lidí, kterým postsovětský kapitalismus odpírá základní podmínky existence. Ojediněle zaznívá i hlas těch, kteří se v nových podmínkách dokázali zařídit. Ti překonávají některá omezení vlastní sovětskému člověku, ve svých výpovědích se však také těžko vyrovnávají s povrchností a výstřelky doby, jejímiž jsou spolutvůrci.

Sovětský člověk se v postsovětských podmínkách jen těžko orientuje. Brutalita státní moci ho vedla k mentální podřízenosti vůči státu a k nekritickému přijímání jeho leninisticko-stalinistické ideologie včetně nenávisti ke skupinám označeným za nepřátelské. V tom se dokáže pocitově zařídit, umí žít se strachem rámovaným velkou nenávistnou ideologií. Nedokáže se však vyrovnat s brutalitou etnických čistek, mafiánského řádění či zločinů kapitalismu, nedávají mu smysl. Řada hrdinů románu Doba z druhé ruky se pohybuje na pokraji sebevraždy a někteří ji i dokonají. Ti, kteří přežívají, odmítají společnost založenou pouze na penězích bez velké myšlenky.

Odpovědí na jejich frustraci může být recyklace vysloužilých postupů. Autorka mluví o „období z druhé ruky“. Obnovu státní brutality včetně nenávistné rétoriky sovětští lidé vítají jako návrat do známého pořádku. V závěrečné kapitole vypráví běloruská studentka o policejním násilí při potlačování demonstrací v Minsku po posledních prezidentských „volbách“, o metodách ve stylu NKVD i o tom, jak se běžní Bělorusové stavěli na stranu režimu a nenávistně spílali demonstrantům.

Aleksijevičová sovětského člověka neodsuzuje ani neobhajuje. Dává zaznít jeho hlasu s empatií, která čerpá i ze sebereflexe. Čtenáře konfrontuje s nesnesitelností útrap zabalených do pokrytecké rétoriky liberalismu a demokracie, jimiž tito lidé od devadesátých let procházejí. Umožňuje tak pochopit, proč má současná ruská politika, agresivní vůči sousedům i vůči domácím kritikům, takovou podporu. Frustrovaná a ponižovaná společnost v ní vidí příslib srozumitelnějšího a spravedlivějšího řádu. Aleksijevičová proto píše ve svých esejích o „kolektivním Putinovi“ a při své nedávné návštěvě Prahy prohlásila, že „kus Putina je v každém z nás“ (mj. v listopadovém rozhovoru pro Salon). Anatomii této recyklace dobře rozumí, i když sama podobná východiska odmítá a připomíná nelidskost sovětského systému, hlasy obětí postsovětského chaosu mísí s hlasy pamětníků stalinského teroru, a pro své kritické postoje tak v Bělorusku není vydávána.

Nebylo by ale správné redukovat romány Světlany Aleksijevičové pouze na jejich politickou výpověď. Stojí za to vydat se napospas proudům jejích symfonií pocitů a v těchto proudech se potýkat se syrovostí na dřeň obnažených emocí. I když jde o četbu nelehkou, cítíme, že krutost výpovědí hlasů zde není samoúčelná. Už ve své románové prvotině Válka nemá ženskou tvář (česky 1986) podává tehdy začínající sovětská novinářka a spisovatelka obraz druhé světové války sestavený ze vzpomínek žen na frontě – ošetřovatelek, odstřelovaček, průzkumnic, pilotek, tankistek či partyzánek – tak, že navzdory titulu odhaluje právě ženskou tvář války. Narušuje tím zavedený pohled na ženu ve válce, který příliš nepočítá s její bojovou rolí a zdůrazňuje ji jako potenciální či skutečnou oběť, jako manželku, sestru a matku, které poskytují bojujícím péči rodinného zázemí, či jako dělnici udržující v chodu hospodářské soukolí války.

Její kronika pocitů zachycuje nadšení dívek pro obranu vlasti a sveřepost, s níž překonávaly nedůvěru úřadů při svém tažení na frontu. Vyzdvihuje pouta solidarity, která se utvářejí mezi vojačkami a vojáky v boji. Ale píše i o tom, jak prožité hrůzy v ženách umrtvují lidské cítění, jak trvá léta, než se opět mohou zapojit do běžného života, a jak se to některým nepodaří. Zaujme také skromnost, s níž protagonistky obvykle přistupují ke svému působení. Nestaví se do středu dění a obvykle odkazují na někoho dalšího, kdo by podle nich měl být vhodnějším hlasem pro knihu.

Aleksijevičová ukázala válku z jiného pohledu, než na jaký jsme zvyklí z učebnic, literatury, filmů či vzpomínek vojáků, a v mnohém zde předznamenává svou další tvorbu. Z paměti žen, které s téměř čtyřicetiletým odstupem sdělují své válečné zážitky, se postupně vytrácejí konkrétní události, ale zůstávají stopy emocí, které se s věkem naopak prohlubují. Tím vzniká symfonie pocitů, často nesnesitelných. Do extrému dovádí autorka tento postup v následující knize Poslední svědci, která s podobným časovým odstupem dává hlas lidem, kteří byli hrůzami světové války poznamenáni v dětském věku.

Ženský hlas dokáže mluvit o pocitech otevřeněji než mužský. Proto má tak významné místo v dílech Aleksijevičové. Román Zinkoví hoši, který se věnuje sovětské válce v Afghánistánu, se opírá o stovky rozhovorů s vojáky. Ale prologem nás provází hlas matky zničené osudem syna, který se z Afghánistánu vrací jako psychická troska a krátce po návratu se z něj stane vrah. V podobné propasti zoufalství se ocitneme při četbě prologu Modlitby za Černobyl (česky vyšlo v roce 2002). Černobylskou tragédii líčí hlasem manželky jednoho z hasičů, kteří byli v prvních hodinách vysláni na místo výbuchu. Probojuje se na izolované oddělení nemocnice, aby se svým těžce ozářeným mužem sdílela jeho poslední dny. O několik měsíců později porodí dítě, které po pár hodinách zemře.

Aleksijevičová si vybírá témata, která se Bělorusů bytostně dotýkají. Sama připomíná, že za války zahynul každý čtvrtý a každý pátý dnes žije na území zamořeném kvůli výbuchu v Černobylu. Afghánská válka je tam stejným traumatem jako v Rusku. Sociální katastrofě spojené s pádem Sovětského svazu se Bělorusko vyhnulo hbitější recyklací předešlého pořádku. Období „z druhé ruky“ tam začíná dříve než v Rusku.

Svá témata zkoumá jako etnografka, pozorováním a rozmluvami s příslušníky svého společenství. V tomto společenství, vymezeném pozdním Sovětským svazem, současným Běloruskem a Ruskem, cítí své kořeny. Hlásí se ke spřízněnosti se sovětským člověkem, často se odvolává na danosti ruské tradice. Její knihy však nesou širší poselství než pouze to, které by vypovídalo jen o Bělorusku a Rusku.

Jistě, syrovost sdělovaných zážitků nám může připomenout slova z Kunderovy Tragédie střední Evropy o středoevropském zděšení nad světem evokovaným ve velké ruské literatuře, o tom, že „Rusko má jiné (větší) měřítko katastrof, jinou představu o prostoru (tak ne změrnou, že pohlcuje celé národy), jiný smysl pro čas (pomalý a trpělivý), jiný způsob smíchu, žití a umírání“. Přesto v ruské literatuře, například v Dostojevského psychologii či v Tolstého humanismu, nacházíme poselství přesahující tamní prostor.

A podobně je tomu i s hlasy v románech Světlany Aleksijevičové. Hovoří o citech lidských bytostí. Jejich hloubky a výšky nás mohou děsit, jako nás děsí objektivní podmínky života jejích hrdinů, ale jejich nadějím a frustracím rozumět můžeme. Jim i sami sobě.