Co pro vás všechna ta ocenění znamenají?

Jsem za ně vděčný a přijímám je s patřičnou pokorou. Samotného mě inspirovali veřejně oceňovaní umělci jako Jim Jarmusch, Martin Scorsese nebo Miles Davis. Takže si říkám, že když nějakou prestižní cenu dostanu já, může to zase pomoci někomu dalšímu. Když černošský kluk vidí, že někdo, kdo vyšel z podobného prostředí, něco dokázal, může začít věřit, že by to i on mohl někam dotáhnout. Nevím ale, jestli Oscar mně osobně v něčem prospěje. Lidé jsou teď asi zvědavější na mé další nápady, možná bude snazší získat na jejich realizaci peníze. Uvidíme. Mám tu výhodu, že mému poslednímu filmu 12 let v řetězech se vedlo skvěle nejen na Oscarech, ale i v kinech. Vydělal 180 miliónů dolarů, prodej DVD za jeden týden překonal číslo předpokládaného prodeje za rok. Vypadá to, že lidi zajímá, co jim chci říct.

Drama 12 let v řetězech vypráví o rasismu v historickém kontextu doby amerického otrokářství.

Jak ale ukazují nedávné události ve Fergusonu, jde v USA stále o aktuální problém. Bohužel mě to nepřekvapuje. Byl bych rád, kdyby ano. Nevím, co víc bych k tomu řekl kromě toho, že musíme vydržet a snažit se prostě věci dělat líp. Žijeme ve světě, který má dost daleko k dokonalosti, kolem nás jsou rozesety žumpy plné výkalů. Já se vždycky snažil mezi nimi nějak prokličkovat.

Video

Upoutávka na film 12 let v řetězech

Jak daleko jste se svým projektem o černošském umělci Paulu Robesonovi, který se v padesátých letech ocitl v nelibosti senátora McCarthyho?

Už jsme ho začali připravovat, shromažďujeme lidi, kteří na tom budou pracovat, scenáristy, herce. Zabere to nějaký čas. Já o tom ještě nechtěl mluvit, ale Harry Belafonte byl z námětu tak nadšený, že mě vlastně donutil s ním vyjít na světlo už teď. Robeson byl skvělý jako sportovec, právník, herec i zpěvák, účastnil se španělské občanské války, dělal hodně věcí pro druhé, ale taky nebyl neomylný.

Vnímán je především pro svůj boj proti segregaci černošského obyvatelstva, kvůli kterému mimo jiné nemohl osm let vycestovat ze Spojených států. Jak důležitá je pro vás jako pro filmaře role politického aktivisty?

Umělci určitě disponují společenskou odpovědností, i pokud se jedná jen o to, jakým způsobem lidi baví. Podle mě je aktivismus v DNA každého z nich, ať už se věnuje kterémukoliv žánru, nedokážu to od sebe oddělit.

Je pro vás důležité umět v tvorbě riskovat?

Tvorba a riskování jdou ruku v ruce. Nemůžete si říkat umělec, pokud jste opatrný. Jde o to snažit se najít něco, co je mimo váš dosah, a pokusit se k tomu přiblížit.

Bude ve filmu o Robesonovi hrát Michael Fassbender, s nímž jste natočil všechny své dosavadní snímky?

Snad ano. Je to skvělý herec, takže pokud bude mít zájem, role se pro něj určitě najde. Jsme si velmi blízcí. Jemu bylo kolem třiceti, mně jen o pár let víc, když jsme se seznámili – před natáčením mého debutu Hlad. Bylo to pro nás oba důležité období. Prostě jsme si sedli. U herců často hledáte něco, co nerozpoznáte dřív, než to uvidíte. Což je docela zvláštní. Chcete najít cosi povědomého, ale zároveň neidentifikovatelného. Máte představu, jakou osobu chcete, ale zároveň doufáte, že vás dotyčný překvapí. Je to o tom, co vám může dát, jak vás může inspirovat a jestli vy dokážete inspirovat jeho.

Video

Upoutávka na film Stud

Vaše snímky jsou známé svou explicitností. Máte hranici, kolik bolesti můžete na plátně ukázat?

Co můžete a nemůžete ukázat, záleží vždy na kontextu vyprávění, na tom, jak moc jsou ty scény nutné pro to, co chcete říct. Netočím horory, ale dramata, která odrážejí běžný život. Nejde mi o to být nutně temný. Chci jen odhalovat děje, které se kolem odehrávají každý den. To je moje strategie. Nic komplikovaného.

Už před Hladem a svým druhým snímkem Stud jste točil experimentální filmy, pracoval s konceptem, vystavoval v muzeích moderního umění. Jaký vliv mají tyto zkušenosti na vaše celovečerní snímky?

Obojí je o jazyku, který zvolíte, a obrazu. Doplňuje se to. Hranice mezi vizuálním uměním a filmem pro mě nejsou ani tak rozmazané, spíš vůbec neexistují. Jako když se věnujete literatuře a píšete romány i básně.

Jaké to bylo, když jste se dostal do Hollywoodu?

Hollywood byl pro mě jako pohádka. A pak jsem nakoukl za oponu a uviděl toho trpaslíka na tříkolce, který to všechno svým šlapáním pohání.

Nemyslím si, že je to Amerika a Hollywood, kde se točí nejlepší filmy. Ale někdy je to zkrátka jediné místo, kde váš snímek může vzniknout. 12 let v řetězech bych evropskými penězi nezaplatil. Stál 20 miliónů dolarů. Neříkám, že to pro Američany nejsou velké peníze, ale představují pro ně menší riziko než pro Evropany. Stačilo, když jsem obsadil Brada Pitta – a on jako velká hvězda přitáhl investory. Na druhou stranu víc peněz znamená větší tlak na úspěch, a pokud to nevydržíte, nemůžete v Hollywoodu pracovat. Ale nevím. Na dobrý film často žádné velké finance nepotřebujete. Já těch 20 miliónů použil prakticky jen na výpravu, koně a podobné věci, protože šlo o dobové drama. Brad nedostal skoro žádné peníze, ani ostatní herci.

Hlad byl podstatně skromnějším snímkem. Na něj jste získal peníze snadno, nebo s obtížemi?

Jistá žena jménem Jan Younghusbandová z televize Channel 4 mi na něj dala 900 tisíc liber. Bylo to od ní obdivuhodné, věnovat takové prostředky někomu, kdo předtím žádný celovečerní film nenatočil. Bez ní bych tu dnes neseděl. Celkem jsme nakonec sehnali, myslím, něco kolem 1,3 miliónu liber.

To není moc.

Jako britský filmař jsem se brzy naučil, jak z každé libry i eura a dolaru vytěžit co nejvíce. Nikdy jsem nepřekročil rozpočet žádného svého snímku. Ne proto, že bych nechtěl, ale nerad utrácím peníze navíc. Chci je vidět na plátně. Nevyplácat je na catering.