Kdo ví, jak by v těchto dnech Amsterdam vymaloval Vincent van Gogh. Malíř, jemuž svůj komiks věnovala Barbara Stoková (ročník 1970), s níž jdeme na oběd. V baru sálají stará železná kamna plná dřeva, jíme sendviče s goudou a Barbara listuje komiksem, který pojmenovala čistě jen Vincent. Česky právě vychází v Mladé frontě.

Barbara mluví o přírodě, o síle barev, která se na kraji zimy za okny trochu vytratila. Vypráví o malířově šílenství a o tom, jak ho zobrazila a jaké bylo překreslovat do komiksu van Goghovy obrazy. Výtvarnici v Holandsku proslavily i divoké a vtipné komiksy vycházející z jejího vlastního života. Barbara se ale nevěnuje jen kreslení, po večerech hraje s manželem v kapele My Friend Television.

Odchází s Vincentem v tašce a my sedáme na kola.

Annelies Verbekeová (1976) je Vlámka. Píše nizozemsky, žije ale v Gentu v Belgii, stejně jako Monique, hrdinka jejího románu Spaste ryby!, který vyšel v češtině předloni v nakladatelství Kniha Zlín. Monique to nemá lehké. Je spisovatelka, ale s tím se rozhodla seknout. Je opuštěná, sama a rozhodne se zachraňovat svět. Když ne celý, tak alespoň ten mořský. Ryby. A tak putuje k Severnímu, Baltskému i Středozemnímu moři, zabloudí i ke Kaspickému.

„Monique chce zachránit svět, trpí mesiášským komplexem, ale nedokáže zachránit sama sebe. Je tak stále menší a menší. Je to kniha o velkém smutku a o rybách, s nimiž moc nesoucítíme,“ říká Annelies, kterou proslavil už debut Spi!. Její nová kniha není jen smutná, je taky vtipná, tragikomická, místy až groteskní. A mihne se v ní i Jan Palach. Pro Monique je vzorem mučednictví.

Sedíme v restauraci, dávám si lososa. Můj kamarád, fotograf a básník Igor Malijevský, si objednává mušle. Románová Monique by si asi odsedla, ale Annelies to nevadí. Ryby jí, jen s jednou výjimkou: „Přestala jsem jíst tuňáka. Ten už vážně nejde zachránit.“

Vedle Annelies sedí v kavárně Esther Gerritsenová (1972), které česky vyšel loni román Žízeň. Co knihy obou spisovatelek spojuje? Nesmírná čtivost a tah. A velká rozeklanost a rozkolísanost hlavních ženských postav. V Žízni se vše točí kolem stárnoucí ženy umírající na rakovinu, která nemá vyřešený vztah se svou dcerou Coco. Ta se k ní překvapivě jednoho dne nastěhuje, aby si vyříkaly minulost. Z ní se v krátkých, rychle odsýpajících kapitolách zjevují jizvy a střepy. Coco začíná znovu pít pivo. A když pije pivo, skončí to pokaždé blbě. Skončí to vkleče v irském baru u něčích rozepnutých kalhot. Coco má prostě problém. A její máma umírá a nejvíc si, zdá se, rozumí se svým kadeřníkem.

Skvělé jsou ostře řezané dialogy, z nichž je cítit, že Esther psala pro divadlo. Knihu pro nakladatelství Argo suverénně přeložila Adéla Elbel, polovina skupiny Čokovoko. Tak nějak si lze představit, že by ke knížce mohla dodat soundtrack.

Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš

FOTO: Petr Horník, Právo

Jedeme se podívat na výstavu do Foam, velké fotografické galerie. Vystavují tu snímky zapomenuté fotografky Vivian Maierové. Z mokrého zimního Amsterdamu se přenášíme do zaprášeného letního New Yorku padesátých a šedesátých let.

A pak vyjdeme ven a naše kola jsou pryč. Nevíme, zda je někdo neotočil. Chvíli je hledáme mezi ostatními. Pak se nakloníme ke kanálu. Jedno kolo leží na malé pramici, druhé je ale napůl ponořené a hrozí, že do hlubin stáhne i to první. Podaří se nám je vylovit.

Sedáme na ně a jezdíme amsterdamskou nocí. Už zase prší. Blýská se. Místním to ale nevadí. Předjíždějí nás. Mírně nám doporučují držet se na stezce vpravo. Jedeme kolem knajpy s názvem Česko-slovenský bar. Valíme kolem pivovaru Heineken. Kolem muzea věnovaného van Goghovi. A pak začnou padat kroupy a my se musíme jít schovat k pivu.

Druhý den jedeme směr knihkupectví Athenaeum. Ztratíme se. Bezdomovec nám za euro poradí cestu. Knihkupectví zná. Je to prestižní adresa. Ptáme se po českých knížkách. Prodavač se usměje a vyloví nizozemský překlad Emila Hakla a čerstvé vydání Babičky.

V prvním patře nás vítá majitel Maarten Asscher (1957). O Nizozemí, zdá se, ví vše. A o místních lidech a literátech taky. Mluví o jižní a severní zemi. O pověstné toleranci, která je ale prý spojená s pragmatismem. Má pocit, že si každý Nizozemec hlavně hlídá vlastní zahrádku. Přistěhovalci žijí ve čtvrtích na druhé straně města. Vypráví ale, že v kraji, který je přeřezán spoustou řek a kanálů a kterému hrozí, že bude každou chvíli zatopen ledovým mořem, se musí spolupracovat. Pak z police vytahuje německé vydání své knihy o Holandsku a vodě. Jmenuje se H2Olland. A vykládá o tom, jak jsou Nizozemci pořád nezakotvení, v pohybu: „Ta země je tady tak vlhká, že nemůžete zapustit kořeny.“

A nakonec vypráví o Peteru Buwaldovi (1971). O obrovském úspěchu jeho debutu Bonita Avenue, který česky vydal Odeon. Skvěle ho přeložila Jana Pellarová.

„Prostě jsem tomu příběhu věřil. Zavřel jsem se na čtyři roky doma a psal,“ říká vytáhlý hubený spisovatel, bývalý novinář, který spíše připomíná zpěváka rockové kapely. Scházíme se s ním večer v italské restauraci. Nad špagetami mluví Peter o Kafkovi. O středoevropské literatuře. O Imre Kertészovi. A pak o své rozsáhlé, ale čtivé knize, jež popisuje vzestup a pád Siema Sigeria, bývalého šampióna v judu a famózního matematika. Té se jen v Holandsku prodalo přes tři sta tisíc kusů.

Sedáme na kola a jedeme nocí. Pak zase začne pršet. Vítá nás bar. Bouře nás nutí pít belgické pivo a pozorovat dva postarší Holanďany, kteří si těch piv dali o něco víc než my. Tolik, že domů nemohou pěšky, ale zdá se, že na kole to půjde. Na chvíli přestává pršet. Díváme se, jak jejich opilá kola kličkují nocí a mizí za mostem.

V pražském Divadle Archa vystoupí v rámci literárního kabaretu EKG o lásce a Nizozemí pod dohledem Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše spisovatelé Peter Buwalda, Auke Hulst, Annelies Verbekeová, Esther Gerritsenová, Barbara Stoková, Pieter de Buysser. A také Markéta Pilátová a Jáchym Topol. Hraje Sonja van Hamel band. To vše 14. a 15. ledna.