Cyklistické helmy se tu nenosí. Vrcholem elegance je vézt na elektrické koloběžce přítelkyni v kramflekách, která objímá „řidiče“ kolem pasu, a oba plují kolem chodců. Viděl jsem i chlapíka, který to zvládal bez nohy. Z nohavice kraťasů mu vykukovala jen protéza.

Celé to má ráz individualismu a svobodomyslnosti zároveň. A taky neokázalé praktičnosti. Já si svou cestu vždycky najdu, jako by ujišťovaly bezstarostné výrazy jezdců. Zdaleka to nejsou jen muži. Intelektuálsky oděné krasavice na městských kolech jsou k vidění také. Sportovní odění se střídá s městskou elegancí, cyklista může mít i plnovous a dlouhý černý plášť ortodoxního žida.

Srážku dvou cyklistů jsem za několik dní v Tel Avivu viděl jednou. Oba jezdci, nepříjemně překvapeni, ale v podstatě nad věcí, sestoupili z kol. Rozpletli je, opět na ně naskočili a beze slova pokračovali v jízdě.

To všechno v silničním provozu, který se vyznačuje jakousi intimní dotykovostí. Auta přejíždějí z pruhu do pruhu, aniž by bylo zapotřebí používat blinkr. Bez něj se řidiči obejdou i při vyjíždění z kruhového objezdu. Stálým doplňkem jízdy je zato troubení, které má ráz buďto ojedinělého zabziknutí, nebo několika krátkých kviknutí. Opakují se tak často, že řidiči v podstatě nemají šanci zjistit, komu to platí. Vytrubuje se tedy zřejmě spíše z momentální nálady, z vnitřní potřeby a niterného přetlaku. „Z radosti ze života,“ tvrdil mi jeden místní obyvatel. Dotykovost spočívá i v tom, jak jsou auta poškrábaná a obouchaná. Schází místo, ale musíme se vejít a vejdeme se – na prestiž se nehraje.

To vše za doprovodu intenzivního světla a tepla, které ještě v říjnu přebíjí středoevropské léto. Zdejší světlo má nesmlouvavý charakter. Vybízí k činnosti, přesvědčuje, naléhá – středoevropské podzimní nebe je proti tomu beznadějně melancholické a neakční.

Tel Aviv je ovšem jakousi samostatnou republikou, jak už to u hlavních měst bývá. Izrael Tel Avivu je kosmopolitní, liberální, bavící se a tolerující se. Pak je Izrael dalších měst, Izrael vesnic, leckdy vzniklých z někdejších kibuců. Izrael světských Izraelců i věřících židů. Protikladný Izrael liberální levice a konzervativní pravice. Zapřisáhle rozštěpený Izrael osadníků a těch, kteří by se z osad raději stáhli.

A také Izrael nejrůznějšího kulturního pozadí. Nejčastějšími „cizími“ jazyky, které lze zaslechnout v ulicích Tel Avivu, jsou ruština a francouzština.

Ta mnohovrstevnatost zdejšího lidského koktejlu, namíchaného z mnoha příměsí, vytváří zvláštní atmosféru. Izrael jako by nebyl opravdovou cizinou. V ní si přece člověk uvědomuje rozdíly proti svému domácímu prostředí a mívá pocit, že je na něm vidět, že sem nepatří. V Izraeli je těch příměsí příliš – nevím, jak by cizinec musel vypadat, aby mu místní věnovali překvapený pohled. Jazykově bude návštěvník z této mnohosti těžit; je docela pravděpodobné, že některý ze svých jazyků zde uplatní.

Pro českého turistu bude určitě prvořadá otázka bezpečnosti. Izrael zastiňuje hustý mrak dramatických zpráv, které zápasí o pozornost čtenáře a diváka. Při pohledu zevnitř je jasné, že se týkají jednotlivých, jasně vymezených míst. Do Jeruzaléma jsem přijel den po neštěstí, kdy palestinský řidič vjel na tramvajovou zastávku, zabil dva lidi a další zranil (při pohledu na záznamy z kamer těžko uvěřit, že šlo o dopravní nehodu, jak tvrdila řidičova rodina). Jeho auto prosvištělo po nástupním ostrůvku, na kterém jsem možná den poté stál. Přesto jsem si nevšiml jediného bezpečnostního opatření, které by bilo do očí. Ve východním Jeruzalémě se odehrávaly nepokoje – v centru města byl naprostý klid. Schylovalo se k další konfrontaci o Chrámovou horu nad Západní zdí, ta však byla běžně přístupná. A hromadně se pod ní slavily bar micva, kdy třináctiletí hoši rozpačitě nesli v náručí svitky tóry v doprovodu zpívajícího a tleskajícího mužského příbuzenstva. Ženy přihlížely zpoza plotu. A protože jsou jinoši zasypáváni sladkostmi, představovaly jediné nebezpečí před tzv. Zdí nářků bonbóny lepící se pouťově na podrážky.

Samotná zeď má jakýsi domácký charakter. Je sice sestavená z velkých kvádrů, ale její úpatí je obestavěno židličkami, skříněmi se svitky a vůbec to tam vypadá trochu jako u někoho v obýváku. Po zdi se táhne zažloutlý pás na bílém kameni, který končí někde ve výši lidského doteku. Protože o to jde; dotknout se. Ke zdi přicházejí muži oblečení podle neměnné ortodoxní módy, ale i v džínách a v tričku. Opírají se o ni loktem, kladou na ni dlaň, zůstávají stát tváří v tvář. Není to institucionalizované. Je to navýsost osobní.

Sám jsem se tam vypravil dvakrát. Napoprvé jsem nemohl snést tu nálož tradice – jako by mě všechno vyzývalo, abych pronesl něco závazného a pěkně formulovaného. Při druhé návštěvě jsem už nečekal nic. Atehdy jsem ucítil váhu zdi, podivuhodně chladné v horkém dni. Energii nashromážděnou uvnitř. Něco, co trvá, nic od člověka neočekává, ale je tu pro něj.

Nehybnost a pohyb. Neměnnost a neustálá proměna. To je Izrael. Silnice z Tel Avivu do Jeruzaléma se rozšiřuje, už to dávno není asfaltka o dvou proudech. Vzdálily se od ní i zbytky konvojů, které se za války o nezávislost v roce 1948 pokoušely proniknout arabskou blokádou. Zůstaly z nich zrezivělé zbytky toho, co neshořelo: obrněné kabiny a podvozky pod neexistujícími korbami. Nabarvili je pouštní žlutou. Vraky se tak začaly podobat rozvodným skříňkám elektrického vedení. V každém případě vypadají neskutečně. Válka za nezávislost je příliš daleko. Aktuálních je několik posledních konfliktů – i když u operace Ochranné ostří může v izraelské domácnosti vypuknout spor, jestli to vůbec byla válka. „Nebyla,“ tvrdí s převahou mužská část rodiny, u které jsem byl na návštěvě. „Střílelo se a umírali lidi – tak co by to bylo jiného?“ soudí žena.

Pán domu má zkušenost z větších konfliktů – z těch, co byly „doopravdy“. Dělit se o ně s návštěvníkem z klidné střední Evropy ale nechce. Muži, někdejšímu řidiči tanku zasaženého v Egyptě střelou, se stáhnou rysy. Nasadí výraz, v němž se podráždění a stres spojují s potlačovanými vzpomínkami. Z jeho reakce je jasné, že tahle část minulosti je zatraceně živá. Jenže – nevyslovitelná.

Naopak o politice se diskutuje s chutí. Což znamená, že se dříve nebo později narazí na vnitřní rozštěp izraelské společnosti na světské a věřící… je otázka, jestli říci občany. Vnímání státu Izrael je totiž pro obě skupiny zásadně odlišné. Světští Izraelci kolem čtyřicítky padesátky budou mít nejspíš rodiče sionisty, sami se stali demokracii vyznávajícími obyvateli moderního světa. A jejich děti se už možná dívají na věci jinak, a kdo ví, jestli budou chtít složitou existenci Izraele sdílet. Západ je jim přece otevřený. Pro věřící je izraelský stát lidskou překážkou v plánech vyšší prozřetelnosti. Smyslem jejich bytí ve Svaté zemi je náboženské studium. Nemusejí rukovat do armády, která jinak život světského Izraelce výrazně formuje. A světští Izraelci si uvědomují, že jsou to hlavně oni a jejich děti, kdo riskují své krky.

Armáda je v Izraeli všudypřítomná, jen jiným způsobem než v podobě zachmuřených tváří na checkpointech, jak by člověk čekal. Především lze všude v ulicích, na nádražích a na autobusových zastávkách vidět hrozny vojáků a vojaček, jak táhnou batohy a tašky během neustálých přesunů za svými rodinami a zpět. Někdy mají samopaly, které nesou mezi dalšími věcmi asi tak, jako by to byly rybářské pruty, tenisové rakety nebo tága. Dívky si nechávají krejčovsky upravit uniformy, aby dokonale odpovídaly jejich postavám. Takže jsou k vidění v hipstersky úzkých nohavicích. Ostatně izraelské uniformy mají formu praktického overalu; nejsou projevem popření identity jednotlivce a státní represe. Předěl mezi civilní společností a vojáky chybí. „Oni jsou my, my jsme oni.“

Marek Toman

Marek Toman

FOTO: archív Marka Tomana

Kontrast neměnnosti a proměny je stálý. Působí to tak, jako by se tady dějiny vršily na sebe, jako by neuplývaly, skládaly se do foroty. Našinec si to může představit snad jen tak, že by u nás všechny historické skupiny, které tudy prošly, zůstaly: Češi, Kelti, Markomani, Vršovci, Slavníkovci a Němci – jenže součástí snivého kouzla středoevropské iluze je, že všechno přebolí, pomine, spraví se samo od sebe. V Izraeli vše zůstává. Tamní prudké slunce to jenom podtrhuje, vykresluje hrany. A vybízí člověka, aby zaujal nějaký postoj. Protože všichni ostatní ho samozřejmě zaujímají.

Po návratu domů dostane český turista otázku, kdy se věci v Izraeli „urovnají“. Není expert, tak něco zamumlá… a přitom mu možná bleskne hlavou, jestli se vůbec mají urovnat. Jestli ta obrovská skládačka Izraele o několika dimenzích nemá zůstat, jak je. S trvalým nebezpečím konfliktu, s nedůvěrou i porozuměním… protože tam čas neuplývá. Vrství se na sebe, takže něco urovnávat by znamenalo vytahovat kameny z paty zdi. Zkrátka, jestli urovnání není zoufale nedostatečný středoevropský pojem pro jakékoli tamní řešení.