V trilogii Praha moderní se zabýváte architekturou hlavního města vzniklou mezi lety 1900 a 1950. Jaké okolnosti byly pro tehdejší rozmach klíčové?

Byla to éra obrovského rozvoje metropole, která se navíc v roce 1922 rozrostla o několik desítek satelitních obcí – čtvrti jako Královské Vinohrady, Žižkov, Karlín, Smíchov či Bubeneč ležely do té doby za jejími hranicemi. Tehdy vznikla tzv. velká Praha. Město bylo bohaté, navíc mělo smělé vize a architekti v nich nebyli příliš omezováni. Od druhé poloviny 19. století byla v Praze silná střední třída, což je vždy hlavní motor nové výstavby. Na rozdíl od jiných zemí tu již navíc fungovala památková péče i respekt k historickému centru, jehož středověkou osnovu se snažili architekti udržet. Ne vždy se to podařilo, a tak zmizely malebné enklávy jako staré ghetto nebo Podskalí. To, co je nahradilo, však má také své kvality. První republika se nebála podporovat vedle moderního klasicismu také avantgardní architekturu, což jinde v Evropě nebylo zdaleka běžné, třeba v Německu s ní byl konec po nástupu totality na počátku třicátých let.

Kdybyste měl jmenovat jednu pražskou budovu z tohoto období, která je výjimečná, ale v současnosti neprávem opomíjená, co byste vybral a proč?

Tak takových staveb jsou v Praze desítky, ale aspoň jednu za všechny: budova Elektrických, později Dopravních podniků v Holešovicích Bubnech byla ve své době supermoderní polyfunkční stavbou ovlivněnou avantgardní tvorbou švýcarského architekta Le Corbusiera. Mimochodem byla to první budova metropole vybavená klimatizací. Dnes je prázdná a chátrá, což je velká škoda. Přitom tam původně byly obchody, kavárny, restaurace, kulturní centrum, ale i lékařské ordinace a kanceláře.

Budova Elektrických podniků na snímku z roku 1934

Budova Elektrických podniků na snímku z roku 1934

FOTO: ČTK

Dnes kvalitní architektura v tak velkém rozsahu, zdá se, nevzniká. Často se argumentuje přerušením tradice v době komunistického režimu. Od sametové revoluce je to ale už 25 let, takže těch důvodů musí být minimálně více. Které jsou podle vás ty hlavní?

Problémů je víc. Architekti u nás ztratili respekt veřejnosti, který měli dříve a který stále mají ve světě, kde jsou špičky oboru uctívány stejně jako fotbalové hvězdy. Často zde také narážíme na nedůvěru a odpor ke všemu nezvyklému. Dnes by mnoho z avantgardních staveb dřívějška nemohlo vůbec vzniknout. Vzpomeňme jen na osud Kaplického knihovny. Chcete-li dnes něco stavět, okamžitě vzniká hned několik iniciativ, které se tomu snaží zabránit. Někdy jejich argumenty sdílím a chápu, jindy mám ale pocit, že prostě nechtějí hlavně nic nového a nevadí jim, v jakém stavu dnes dané místo je. Abych byl konkrétní: takhle se bojovalo proti zástavbě stavební parcely na Petrském náměstí. Nová budova od studia DaM s tělocvičnou a sociálními byty – tedy žádný luxusní hotel, kanceláře nebo hypermarket – pak získala řadu domácích i mezinárodních ocenění.

Máte třeba pocit, že náš přístup k architektuře je dnes více, řekněme, konzumní? Že je pro nás mnohem víc službou než uměním?

To nedokážu takto říci. Je třeba si uvědomit, že kupříkladu v centru Prahy stavěly od konce 19. století až do druhé světové války především banky, to byl hlavní investor řady námi dnes obdivovaných paláců. Byly tady ale kvalitní městské vyhlášky, které tlačily investory k navrhování polyfunkčních budov, v nichž vedle kanceláří a obchodů musela být také kina, divadla a byty. To bylo velmi důležité a znemožňovalo to, aby se stavěly výhradně administrativní budovy, které jsou po večerech mrtvé. Také nebylo možné, aby investor po dokončení stavbu hned prodal. Zadával ji proto špičkovým projektantům, neboť stál o to, aby ji lidé přijali kladně. V tom všem se dnes můžeme od svých předchůdců poučit, a vyhnout se tak mnoha problémům.

Je v současné době reálné podobná pravidla znovu zavést?

Myslím, že tomu nic nebrání. Mám pocit, že někdy pracně vymýšlíme něco, na co už dávno přišli naši předkové, nebo co už je zavedeno v jiných zemích.

Širší pozornost si v posledních letech vysloužily tři kauzy: bourání hotelu Praha, osud domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice a novostavba na Vítězném náměstí zvaná Lední medvěd. Vy jste ve všech zaujal opačný postoj nejen než někteří vaši kolegové, ale i než značná část občanských aktivistů z řad veřejnosti. V čem se v těchto třech případech váš pohled liší od pohledu vašich oponentů?

To jsou věru složité kauzy a je těžké tyto rozdílné případy tady stručně okomentovat. Ale pokusím se o to. Především jsem bojoval – a často úspěšně – za záchranu desítek staveb, které si to, myslím, zaslouží, a můj názor se asi nelišil od mínění mnoha dalších odborníků. O domě na Václavském náměstí se ale domnívám, že necitlivou přestavbou a nástavbou ve dvacátých letech ztratil původní kvality neorenesančního paláce, a nepovažuji ho tedy za významnou, a tudíž nenahraditelnou památku. Na Václaváku se stále bourá a staví, patří to k charakteru toho prostoru od nepaměti. Přál bych si ovšem, aby nová budova – pokud tam vznikne – byla špičkovým dílem.

Hotel Praha byla jistě zajímavá stavba, byť její umístění do vilové čtvrti nebylo příliš citlivé. Měla ale smůlu – za čtvrt století se nenašel investor, který by ji dokázal provozovat beze ztrát. Co s tím? Měl ji koupit stát a tratit na ní peníze daňových poplatníků?

Radan Hubička: projekt budovy PPF pro Vítězné náměstí v Praze-Dejvicích (2010)

Radan Hubička: projekt budovy PPF pro Vítězné náměstí v Praze-Dejvicích (2010)

FOTO: web Praha 6 mění tvář

A Lední medvěd? Návrh je to zajímavý, vyhrál soutěž zadanou investorem a získal i odborné ocenění. Je to příklad soudobé architektury, jaká se dnes v zahraničí běžně staví, a já bych jí dal přednost před nějakou neoklasicistní stavbou à la Engel z dvacátých let, byť třeba vyvedenou ze skla. Bubeneč a Dejvice, na jejichž hranici měl Lední medvěd stát, přece nepatří do historického jádra města, jsou to moderní čtvrti. Trochu mi to připomíná kauzu Kaplického knihovny, včetně toho zpolitizování.

Nakolik by podle vás měla mít veřejnost právo ovlivňovat, v jakém prostředí chce žít, co zbourat, co postavit?

Ovlivňovat to dle mého mínění musí, proto se v civilizovaném světě dělají strategické plány rozvoje, do kterých veřejnost mluví. Ale jen do určité fáze. Není přece možné, aby laici rozhodovali, jak má vlastní dům vypadat. Jednak by se na tom nikdy neshodli, jednak by nemohla vzniknout nějaká výrazná stavba, která posune vývoj dál. Primáři přece také nikdo z nás v nemocnici neradí, jak má operovat.

Je pravda, že se aktivisté málokdy sdruží ve prospěch nějaké novostavby, častěji je vyprovokuje hrozba bourání, nebo naopak kontroverzní návrh. Čím to podle vás může být?

Důvodem odmítání nových projektů bývá často malé povědomí o tom, jak se dnes ve světě staví, a snaha blokovat vše, čemu nerozumíme. A někdy mají lidé v okolí plánované stavby jen strach, že je bude obtěžovat proces výstavby – hluk, prach… To je případ řady projektů podzemních garáží, které ovšem Praze zoufale chybí, protože ulice už kapacitně tolik parkujících aut nepoberou. Sám někdy objíždím dlouhé minuty bloky, abych našel místo, a to jsou u nás parkovací zóny, které si platíme. Zkuste ale někde vyhlásit, že se tam budou stavět podzemní garáže, hned se proti takovému záměru ozve několik skupin protestujících. Jiná věc samozřejmě je, že podzemní parking je u nás na rozdíl od jiných zemí nesmyslně drahý.

Jak se veřejnost projevovala, když vznikaly stavby, o nichž píšete v Praze moderní? Bylo to podobné? Třeba během asanace Josefova?

Možná vás to překvapí, ale v případě Josefova to bylo tak půl na půl a mladí lidé byli spíš pro bourání, neboť se za stav – zejména hygienický – této části Prahy styděli. Chtěli tam mít moderní město. Jinak ale měli lidé velkou důvěru v architekty a moc jim jejich práci neztěžovali. Navíc nové stavby často podporovaly osobnosti veřejného života, kterých si Pražané vážili a kterým věřili.

Institut, který je dnes v podobných sporech často zmiňován, je prohlášení za kulturní památku. To má v gesci ministerstvo kultury, které ale zpravidla nejde proti zájmům majitele objektu. Přijde vám rozhodování úředníků v pořádku?

Případ od případu. Bojovali jsme za zachování nákladového nádraží na Žižkově, což se daří, nyní třeba za záchranu havířovského nádraží a tam je ministerstvo zatím proti. Úřad musí samozřejmě posoudit, kdy jde o ochranu cenného kulturního dědictví a kdy jen o partikulární zájmy. Občas je to těžké, zejména u novějších staveb. Na ministerstvu odedávna funguje odborná komise, má ovšem jen doporučující hlas, poslední slovo má vždy politik. To je ale normální – on nese kůži na trh, a když lidi zklame, příště ho nezvolí.

O Praze se říká, že je to nesourodá směsice nejrůznějších stylů a přístupů. Je podle vás výzva pro soudobou architekturu onu pestrost dál zvyšovat, nebo naopak sázet na střídmost a současnou zástavbu citlivě doplňovat, a celkový dojem tak spíše, laicky řečeno, učesávat?

Myslím, že je třeba najít mezi těmito dvěma extrémy kompromis. Praha je skutečně postavena na kontrastech, ale ne ve všem a ne za každou cenu.