Stalo se někdy, že by se vás někdo zeptal: Profesore, máte tohle všechno zapotřebí?

Nestalo. Opravdu ne. Myslím, že část lidí si myslela, že to zapotřebí nemám, ale styděli se mi to říct. Chápali, že hájit své názory je ušlechtilá věc. A pro ty, kteří upřímně sdílejí Putinovu pozici, jsem nepřítel a tato otázka je vůbec nenapadne. Jsou taky zanícení pro svou věc. V Rusku mají lidé v poslední době obecně čím dál větší potřebu osobní angažovanosti. A otázka, jestli má někdo něco zapotřebí, je charakteristická pro období, kdy každý sedí doma a je mu vše ukradené.

To dnes v Rusku neplatí?

Lidí, kteří nejsou zřetelně pro ani proti současnému režimu, výrazně ubylo. Je jejich méně než za dob Brežněva či Chruščova.

Nehrozí stav, kdy ve společnosti chybí neutrální vrstva, výbuchem?

Jistěže ano. Situace je velice nebezpečná. Za sovětských dob lidé žili nuzně. A svou bídu vnímali. Tuto bídu jim však kompenzovala dominantní idea, že jsou občané největší země světa, která zvítězila nad Hitlerem a jako jediná se postavila na odpor USA a NATO. Jenže v roce 1991 vše zkrachovalo. Armáda se ukázala být k ničemu, země se rozpadla, východoevropské země postupně odešly do NATO a EU. Kompenzace byla pryč. Ale nuzný život zůstal. Výsledkem byla hluboká deprese, vzrostl počet sebevražd, vylétla křivka úmrtí způsobených alkoholismem a drogovou závislostí.

Ze slepé uličky existovala dvě východiska. První spočívalo v zavedení soukromého vlastnictví, které by bylo chráněné zákonem – lidé budou moci podnikat a zařídit si život podle sebe. To se nepovedlo. Vlastnictví většího majetku se dnes týká jen několika set rodin. Pro ostatní platí, že zámožnými se mohou stát, jen když se zapojí do mafiánských struktur. Většina lidí touto cestou nešla. Zbyla jim jen frustrace. A Putin přišel s nabídkou vyzkoušené a falešné kompenzace v podobě konfrontace se Západem. Rusové na to zareagovali s nadšením. Jakmile zaslechli staré známé Jsme veliká země! doprovázené starými známými způsoby: obsazením Krymu, střetem s celým světem na půdě OSN, nacionalistickou rétorikou směrem k Ukrajině i celému postsovětskému prostoru, mnozí – vlastně většina – pocítili radost a Putin dostal jejich podporu. V Rusku jsou ale i jinak ideově založení lidé, kteří nehledě na reálné nebezpečí pokračují v protestech. Jsou také silně angažovaní, a až na některé extrémní proudy, jako je krajní pravice, to jsou zpravidla liberálové.

Na přednáškách v Česku jste vždycky končil vyprávění o Rusku optimisticky. Kde ale pro to nacházíte podklady, když podle ruských průzkumů je lidí na straně liberální opozice maximálně 20 procent?

Já bych dokonce řekl deset nebo dvanáct procent.

Kde je záruka, že jednoho dne nezmizí úplně?

Mám sice rád sociologii, ale nikdy jsem nebyl fanatikem sociologického diskurzu. Většina se často mýlí. A silně mravní menšina může bezpochyby změnit společnost tím, že této většině ukáže cestu. Konzervativní hodnoty, tradičně především etatismus, sdílí značná část Rusů ze zvyku. Vyrostli v nich, není to výsledek píle jejich vlastního srdce a rozumu. Je možné je navést na novou kolej. Právě v tom spočívá smysl mé činnosti. Proto zůstávám v Rusku.

Rozumím vaší osobní pozici, ale stalo se někdy v dějinách Ruska, že takto zaměřená menšina přetvořila jinak naladěnou většinu?

Ano, ale nikdy nešlo o vítězství absolutní. Jsem nicméně přesvědčený, že nebýt odporu vůči zlu, které prostupuje světem, bylo by dnes toto zlo mnohonásobně silnější. Co se týká ruských dějin, můžeme zmínit například reformy Alexandra II. – Rusko po nich během padesáti let udělalo neuvěřitelný skok kupředu.

…a pak se v roce 1917 zřítilo do propasti.

Počkejte, do propasti se zřítil ruský stát, ruská kultura žila dál. Převážně v emigraci, ale kladla moci odpor i v samotném Rusku. Achmatovová, Pasternak a nejen oni jsou toho důkazem. Po reformách Alexandra II. se ustavila nová třída, která čítala 15 procent populace. To je stejných 15 procent jako dnes! A těchto 15 procent pět let bojovalo proti bolševismu v řadách Bílého hnutí.

Máme i zcela čerstvý příklad. Michail Gorbačov vykonal mimořádně záslužné činy, byť napůl omylem, z nepochopení. Díky němu se už nikdy nevrátíme do sovětské totality.

Do sovětské totality patrně nikoli. Jenže když uvážíme, co se v zemi děje, nemůže počínání většiny vyvolat katastrofu, která by poznamenala nejen Rusko, ale i Evropu a celý svět?

Toto nebezpečí existuje. A je mimořádně velké. V poslední době mě to velice tíží. Cítím odpovědnost. Budoucnost Ruska a potažmo celé Evropy závisí na tom, co my, těch patnáct procent, dokážeme změnit. Co přijde po Putinovi? Nastoupí lidé jako Rogozin a Glazjev, tedy agresivní fašismus, nebo zvítězí liberálně ekonomický projekt? To je pořád otevřená otázka.

Politickým cílem by teď mělo být odklonit vědomí lidí od imperiálního šílenství. Poskytnout jim reálné hodnoty místo falešných. Cestou je, dát jim možnost svobodně rozhodnout o jejich ekonomickém statusu, svěřit těm, kteří o to budou stát, reálné ekonomické páky a pak přes ně působit na vědomí většiny. Mělo by se na to jít, stejně jako v Česku, přes restituce. Jsou s tím spojeny obtíže, ale když se lidé začnou zajímat o majetek svých pradědů, začnou hledat své kořeny a spojí dnešek s minulostí. Ať si pak klidně vezmou za své místo dnešního falešného impéria impérium reálné, které existovalo v minulosti. Podle mě je to jediné východisko. Jenže je k tomu zapotřebí nejen politické vůle, ale i ekonomických obětí ze strany majetných lidí.

Je tato představa uskutečnitelná?

My vědci říkáme, co je nutné udělat. Jako lékař, který sděluje pacientovi s rakovinou: „Když se nebudete léčit, umřete do půl roku. Když ale podstoupíte chemoterapii, můžete žít ještě několik let.“ Cítím se být takovým lékařem, ale nejsem politikem ani boháčem.