Profesor v němčině vyrostl, narodil se do česko-německo-židovské rodiny, jeho otec byl vážený lékař, který po roce 1939 odešel do Skotska a tam úspěšně ordinoval až do smrti. Po válce si profesorovi bratři změnili jména z židovsko-německy znějících na česká, profesor ovšem nebyl ještě plnoletý, a tak si své jméno ponechal. V Berlíně nikdo nepozná, že je Čech.

Stejně jako Martin byl profesor v průběhu svého vzdělávání mnohokrát zklamán. Když po letech na stavbách socialismu a na vojně konečně přišel na Karlovu univerzitu, zjistil, že se tam jenom memoruje ke zkouškám. U lopaty s filosofy to bylo zajímavější.

Martin je chytrý stejně, jako byl v mládí profesor, mohl by se věnovat čemukoliv, co člověku umožní dobře placenou kariéru, ale vybral si nejméně efektní a nejhůř placený obor: sociální práci. Kvůli tomu odjel do Berlína pracovat se spolkem bezdomovců, kteří si říkají Krysy.

Profesor měl v Praze těžce nemocnou ženu, o niž se staral v době, kdy do Československa vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy a zničila všechny naděje na svobodný život a nezávislé myšlení. Staral se o ni i v době stranických prověrek, během nichž vyházeli z univerzity jeho přátele, pečoval o ni i tehdy, kdy ho normalizace poslala do podniku Pozemní stavby. Když nastal rok Charty, zemřel Jan Patočka a brzy poté profesorova žena. Profesor byl volný, mohl odejít. Tehdy mu nabídli přednášky na jedné americké univerzitě a on to odmítl.

Martin má v Praze maminku a bratra. Matka je plně na jeho straně, podporuje ho v jeho nepraktické životní volbě, jen se jí po Martinovi hrozně stýská. I Martin na ni myslí, ale musel z domova pryč, aby porozuměl každému nejjemnějšímu záchvěvu cizí řeči a pochopil, jak funguje svět, do nějž se narodil v domnění svých rodičů, že to je ze všech možných světů ten nejlepší.

Profesor ví, že je to docela dobrý svět. Od roku 1979, kdy se rozhodl odejít do Západního Berlína, „nejkrásnějšího ostrova v Rudém moři“, mohl žít i pracovat velmi slušně. Tehdy si také pořídil byt, v němž ho Martin navštěvuje. Když po roce 1989 přijížděl do Prahy a byl z ní nadšen (jak by ne) i zklamán (což mu tehdy málokdo věřil, a tak to profesor raději ani nahlas neříkal), cítil velikou naději i radost z konečně nezávislé vědy.

To, že se svět pomalu mění, profesor vnímá, ale už neprožívá. Se svými démony se již vypořádal, napsal o nich knihu.

Martin si v Berlíně vydělává jako dýdžej. Profesor se tomu diví, něco takového nezná. Pro Martina je to jako házet lopatou.

Martin proměnu světa vnímá velmi ostře, démony současnosti vidí v nezřízeném požírání všeho. Se svými bezdomovci zvanými Krysy zkouší divadlo, bydlí v bytě s deseti přistěhovalci, nenávidí pach grilování v parcích a myslí na to, co se musí stát, protože takhle už to dál nejde.

Profesor ví skoro vše o tom, co už se stalo. Při vší vědecké skepsi věří v pokrok. Martin taky v něco věří, ale pokrok tomu neříká.

V celém širém Berlíně jsou jeden druhému jediným člověkem, s nímž mluví česky.

Martin se narodil roku 1989, profesor v roce 1929.